Bohemia Sirague

Když jsme si na počátku roku 94 přivezli domů rozkošnou chlupatou kuličku, ani zdaleka jsme netušili, jak tento krok poznamená celý náš příští život. Psy jsem měla vždycky, vlastně ani nepamatuji, kdy jsem ráno nemusela vstávat a za jakéhokoli počasí venčit. Měla jsem psy velké i malé, chlupaté i hladkosrsté, přátelské i ostré. Abych tak řekla, každý pes, jiná ves. Tibetská doga mě ale dostala. Nikdy dřív jsem takové plemeno nepoznala, ale již po několika prvních dnech jsem byla pevně rozhodnuta, poznat ho podrobně a do hloubky.

Tak tedy, štěňátko se vznešeným jménem Dharma jsme okamžitě překřtili na českou Barunku. Dnes mi to připadá bezmála jako svatokrádež, ale v té době jsem nemohla tušit, že poněkud exotické jméno Dharma odpovídá vznešenému charakteru psí dámy rozhodně lépe, než Barunka, která přímo evokuje představu selského děvčete s pusou umazanou od povidel.

Barunka ale jméno přijala za své, a tak jí už zůstalo. Byla to odmalička dáma každým coulem. Důstojným krokem princezny z tajemného Orientu se nehlučně pohybovala po domě i zahradě, Nikdy se nám ji nepodařilo přistihnout venku v dešti, rozcuchanou silným větrem, či dokonce, nedej Bože, umazanou blátem. Barunka dokáže nemožné. Jestliže vytrvale prší a povětrnostní podmínky nejsou optimální, zvládne vydržet bez venčení klidně 24 hodiny, jen aby nemusela svou vznešenou nohu omočit v nečisté kaluži.

Hned první den, kdy vstoupila do našeho života a rodiny nás naprosto uchvátila tím, jak neskonale rozumná a pohodová byla. Ani na chvilku nedala najevo stesk, či smutek. Bývalá rodina jako by jí vůbec nescházela. Pečlivě prozkoumala své nově nabyté teritorium,seznámila se s našimi psy, kterým ovšem věnovala pouze velmi nedbalou pozornost, prošla dům i zahradu a s večerem se odebrala do boudičky, jako by v ní byla odjakživa. Naše okouzlení a nadšení nebralo konce. Důvěrně jsem znala hrůzy probdělých nocí, vyplněných nářkem a zoufalým jekotem opuštěných štěňat. Ty psychologické války, kdo z koho, jistě znáte. Ten slabší (zpravidla majitel), hned první noc podlehne a štěně skončí v lepším případě u postele, v tom horším (pro majitele, nikoli pro vítězné štěně), v posteli. Ne tak Barunka. Celičkou noc se nad naším domem rozprostíralo velebné ticho. Naše nadšení neznalo mezí.

I druhý večer, jakmile se smrklo, Barunka se sama a dobrovolně odebrala do otevřeného kotce, ve kterém měla připravenou boudu a neprodleně usnula. Idyla přímo pohádková.

Ukolébáni minulou nocí, která tak úspěšně proběhla jsme i my ulehli a usnuli spánkem spravedlivých, abychom byli kolem půlnoci vyburcováni ze spaní šíleným řevem. Ochrnutá hrůzou z toho děsného zvuku jsem chvíli ohromeně naslouchala. První, co mě napadlo bylo, že se Herodes vrátil dokončit své příšerné dílo a začal znovu vraždit neviňátka.

Ten jekot se nepodobal ničemu, co jsem do té doby měla možnost slyšet, neboť hororové filmy zásadně nesleduji. Čím jsem starší, tím slabší nervovou konstituci mám a proto zásadně vyhledávám pouze lehce infantilní a nezávadné komedie. Zacloumala jsem manželem a vzápětí jsme se společně vyřítili ven do noci, ve zmatku a tmě nahmatali vypínač, rozsvítili ….

a naskytl se nám přežalostný pohled. Barunka, zřejmě dezorientovaná tmou ve snaze opustit kotec, opustila jej pouze hlavou a krkem, které se jí podařilo prostrčit okem silného pletiva.

Hlava teď nešla zpátky a tělíčko naopak ven a nastala tragicky patová situace. Barunka, evidentně přidušená, teď už jen tiše hýkala, tvářičku měla strhanou a v očích zoufalý výraz štvance, žadonícího o pomoc. Odjakživa jsem hrdá na svou pohotovost, chladné a logické, a hlavně bystré myšlení. Ani tentokrát jsem nezklamala. Velmi účinně a logicky jsem se rozhýkala spolu s Barunkou, nohy se mi podlamovaly, hlas přeskakoval a holýma rukama jsem se snažila roztáhnout oko z drátu silného jako mužský ukazováček. V okamžiku, kdy se můj stav přiblížil mdlobám se na scéně objevil můj muž. Odstrčil mě energicky stranou

(dlužno podotknout, že velmi nevybíravým způsobem), odkudsi z kůlny vylovil obrovské pákové kleště a Barunku během okamžiku osvobodil. Jak jsem ho v tu chvíli obdivovala a milovala ! V blankytně modrém pyžamu, efektně nasvícen měsíčním svitem, v ruce třímajíc obrovské kleště mi připadal stejně hrdinný jako svatý Jiří, který právě skolil lítou saň.

Barunka byla zachráněna a byla to definitivně poslední její noc, strávená v boudě a v kotci, byť otevřeném. Její pomyslný pelíšek se stěhoval do kuchyně,do ložnice, na terasu,do obýváku, do garáže, do auta, prostě všude tam, kde se naší carevně zrovna ten večer zachtělo nocovat. A musím říct, že Barunka je skutečně velmi variabilní a společenský pes. Cestuje s námi v podstatě všude. Umí se vzorně chovat v hotelu, stejně jako na pláži, v restauraci i na návštěvě. Když s námi byla na týdenním pobytu ve Špindlerově Mlýně, sdílela s námi samozřejmě hotelový pokoj. V recepci jsme požádali, aby pokojská vstupovala pouze v případě, že bude na 100% vědět, že je pokoj prázdný, tedy i bez psa. Hotel byl dost drahý a tak jsem se chtěla, čistě pro jistotu přesvědčit, že Barunka, bude-li zanechána na pokoji sama bez dozoru, nepojme jakousi pozdně pubertální myšlenku a nespáchá škodu na zařízení pokoje.Halasně jsme tedy opustili pokoj, abych se vzápětí neslyšně, bosa připlížila chodbou zpět a přiložila ucho na dveře. Vevnitř bylo hrobové ticho a v tom jsem zaslechla na druhé straně zadržovaný dech Barunky. Přímo jsem cítila její ucho, přiložené na dveřích z druhé strany. Obě jsme chvíli naslouchaly a náhle, po několika vteřinách vyčkávání jsem z vnitřku zaslechla několik skoků a vzápětí vrzání postelí. Barunka , poté, co se přesvědčila, že jsme skutečně pryč, ulehla k zaslouženému odpočinku do naší postele.Nevím, jak to dokázala, ale v okamžiku, kdy jsem prudce otevřela dveře, ležela na svém pelíšku a tvrdě spala. Na důkaz toho dlouze zívla a udiveně pootevřela oko. Její výraz hovořil za vše.“Copak, něco jsi zapomněla?“, ptaly se její oči. Postele ovšem nesly jednoznačné stopy a tak tomu bylo po celou dobu našeho pobytu. Postel byla jejím jediným hříchem, který jsme jí rádi tolerovali, protože jinak byla skutečně vzorná.Disciplinovaně čekala na náš návrat z restaurace,kam sice zpočátku chodila s námi, ale když si vybrala poněkolikáté k ulehnutí uličku mezi stoly a číšník nešika o ní párkrát zakopl, zůstala raději v posteli. Barunka také nezřízeně miluje jízdu autem kamkoli, byť by to jen na nákup bylo. Ochotně počká ve voze před obchodem, nevadí jí ani cestování v parném létě, kdy se kabina vozu mění na pec. Je to výsostně společenský pes. Jednu nehezkou vlastnost ale Barunka přeci jenom má. Je to potvora neposlušná,která navíc dokáže strhnout k občanské (psí) neposlušnosti i ostatní. Podnikáme dlouhé procházky, ostatní psi mohou chodit na volno, Barunka ale ne. Odzkoušeli jsme to mnohokrát, nikdy nezklamala. Scénář takové procházky je pokaždé navlas stejný. Barunka je puštěna z vodítka, v očích jí zasvítí ďábelský ohníček a ona vyrazí prudce vpřed, načež střelhbitě zmizí z dohledu. Ostatní se po krátkém zaváhání přidají. V okamžiku, kdy zapískám, vrátí se celá smečka tryskem ke mně, jen Barunka ne. Zastaví ve vzdálenosti sta metrů, potěšeně vrtí celým tělem a vyčkává. Ve chvíli, kdy jí takřka docházím, vyrazí opět vpřed jako dělová koule. Prakticky nikdy se mi ji nepodaří přivolat. Považuje celou, pro mě infarktovou situaci za skvělou zábavu, ale já její nadšení nesdílím. Za každým křovíčkem tuším zelenou kamizolu, třímající v ruce ostře nabitou kulovnici a při té představě se o mě pokoušejí mrákoty. Ta bestie navíc totálně rozloží morálku všech ostatních psů, kteří jsou jinak v její nepřítomnosti poslušní, ovšem v mezích možností pasteveckého plemene. Jelikož ale nejsem přívržencem vojenského drilu, kdy se pes nadšeně plazí, skáče, neskáče, sedí, leží, stojí, to vše na základě sebemenšího pokynu psovoda, stačí mi, že moji psi na zavolání přijdou. O mnoho víc ani není třeba, lidí si nevšímají a ke psům jsou velmi přátelští. Jsem si vědoma toho, že teď nepotěším rodinu služebních kynologů, ale jsem toho názoru, že pes je také člověk, a jako takový má nárok na vlastní názor. Je-li názoru, že sednout, či lehnout není nezbytně nutné, budiž, má na to právo. Psi mě v mezích vlastních možností poslouchají jaksi z lásky, výcviku nejsem schopna. Proto asi mi učarovaly tibetské dogy a ne třeba dobrmani. Jsem zastánkyní demokratické výchovy. O problému pohovořit, vysvětlit si jej mezi čtyřma očima a pak se smířit s tím, že si můj pes stejně udělá, co bude chtít.Proto jsme problém s Barunkou vyřešili dlouhým vodítkem. Ostatní jej nepotřebují a bez špatného vzoru své družky se mohou pohybovat svobodně. Dnes už je Barunka v pokročilém, takřka kmetském věku, ale nevhodné chování na vycházkách má pevně zakódováno, jak by řekl klasik, je to v ní jako v koze. Také už dávno zapomněla na noční drama z dob svého útlého dětství , ale do boudy se od té doby uchyluje pouze občas, a to hlavně ve chvílích, kdy zbylá část naší smečky zahájí své obvyklé večerní rejdy. Nad ty je Barunka povznesena a zásadně se jich nezúčastňuje. Vždy po večeři nastává „hrací čas“, kdy se celé stádo šílenou rychlostí řítí zahradou a dvorem, za mohutného funění a vrčení se válí v jedné obrovské, chlupaté hromadě. Z hromady se co chvíli oddělí jeden pes, který posléze potrhle prchá, pronásledován nadšeně štěkajícím zbytkem smečky. V okamžiku, kdy je uloven se opět vytvoří chlupatá koule, ze které střídavě trčí nohy, ocasy a zuby. Tyto hlučné, pubertální hrátky Barunka nemiluje. Sleduje z terasy napůl shovívavě, napůl povýšeně tyto hry, později, teď již méně shovívavě, ale o to víc naštvaně z boudy. Tam je zpravidla nucena se uchýlit, když hra nabere náležitých obrátek. Zdivočelé stádo, cválající zahradou a dvorem to bere i přes terasu a bezohledně převálcuje vše, co se včas neuklidí z cesty. Barunka, jako rozumnější, tedy ustoupí a uklidí se do boudy – jediného bezpečného místa. Zhruba po půlhodině jejich dovádění je Barunčina shovívavost definitivně u konce, zvedne se, důstojně nakráčí doprostřed bujaré hry a temně zaduní. Její slova jsou jasná: „tak, dost srandiček, koukejte toho nechat, stmívá se, věnujte se povinnostem!“. Tuto výzvu všichni bez řečí akceptují a pokojně se rozejdou na svá strategicky rozložená hlídací stanoviště. Akceptuje ji i Rosík, ačkoli je vůdcem smečky. Rosík byl dlouho ve složité situaci. Do smečky, kde již dva roky vládla Barunka, přišel jako štěně a do své dospělosti ji respektoval jako vůdkyni.

Jakmile dospěl, začal uplatňovat svůj nárok na tuto zodpovědnou funkci a Barunka mu ji, byť se skřípěním zubů a neochotně přenechala. Rosík to řeší velmi diplomaticky. Byť vládne smečce pevnou rukou ( v tomto případě tlapou),kdykoli je nucen zakročit i proti Barunce, vzápětí se jí omluví olízáním uší a obličeje. A tak je Barunčina hrdost zachována a Rosík vládne moudře a spravedlivě.

Úhrnem řečeno, Barunka je vznešená, chytrá a krásná. U ženského lidského rodu se tyto vlastnosti namnoze vylučují, u fenky to ale možné je a lze to dokonce dokázat výstavními výsledky. Každý jistě pochopí, že naše nadšení zcela logicky vyústilo v pořízení dalších tibeťanů, kteří postupně zaplnili nejen náš dům, ale hlavně naše srdce.

V minulém článku jsem se vyznala ze svého obdivu k naší první tibetské doze – Barunce. Bylo tedy zákonité, že v krátké době v nás uzrálo pevné rozhodnutí : pořídíme Barunce manžela. Volba padla jednoznačně na životního druha ze zahraničí, protože u nás byl v té době každý jedinec úzce příbuzný a velký výběr skutečně nebyl. Začalo tedy celoevropské pátrání po tom nejskvělejším, nejušlechtilejším a nejdokonalejším psím hošíčkovi, který by byl naší princezny hoden. Sehnali jsme přehršli zahraničních adres a za pomoci přátel a známých psali. Anglicky, francouzsky, německy, ba i srbochorvatsky. A pak jsme už jen čekali. Dlouho, a v případech mnohých zahraničních chovatelů i zbytečně. Jediní, kdo nezklamali, byli Holanďané. Dorazila zpráva, že v renomované chovatelské stanici Ni A Soechavati mají dva volné chlapečky !

Upřímně řečeno, jestli něco z hloubi duše nenávidím, tak je to cestování v nevyzpytatelném zimním čase, ale touha po pejskovi utlumila i hrůzu z únorových dálnic a bylo definitivně rozhodnuto – jede se ! Týden před odjezdem jsem začala hltat televizní zpravodajství o stavu

počasí a bouraček ve střední Evropě, čímž jsem se postupně dostávala do stavu permanentního nervového vypětí. Ve stavu nervového kolapsu jsem se ostatně nacházela již dlouho před tím, protože v naprosté shodě se svou povahou jsem si otravovala život nočním bděním, plným myšlenek na poslední vůli a na to, kdo se postará o mé psy, když bídně zhynu na neošetřené zimní cestě. Stejně nakonec nastal den „D“ a jelo se.Cesta tam celkem ušla. Sice celou cestu lilo jako z konve, ale naštěstí nemrzlo a tak jsem se nechala postupně ukolébat. Jak jsme se blížili k holandským hranicím, vysvitlo dokonce sluníčko a já, naplněna optimismem, hleděla jsem vstříc ( nikoli světlým zítřkům) útulnému a milému Nizozemí.

Navštívíte-li Holandsko poprvé zjistíte tři základní fakta: 1) lidé jsou zde mimořádně milí a přátelští, 2) mezi sebou se dorozumívají změtí chrčivých, naprosto nesrozumitelných zvuků a slov neuvěřitelné délky, 3) obývají rozkošné malinké domečky jako pro panenky, které vás ale uvnitř překvapí prostorností.

Před jedním z těchto pohádkových domečků jsme po úmorném hledání zastavili a na vizitce přečetli : D.W.Reusen. Rozpačitě jsme na sebe pohlédli a bylo nám jasné- to nemůže být tady! Domeček velký tak maximálně pro sedm trpaslíků, nikde žádná rozlehlá ani nerozlehlá zahrada a všude ticho.Naše pochybnosti se rozplynuly v okamžiku, kdy jsme stiskli tlačítko zvonku a uvnitř se strhla bouře štěkotu, která brala dech a rvala uši. Majiteli jsme byli velmi přívětivě pozváni dál, stanuli jsme na prahu obývacího pokoje a v tom okamžiku jsem pochopila, jak musí být nebožákovi, na kterého se řítí urvaný vagón.Psí uvítací výbor byl naprosto nepřehledný a nespočítatelný. Nadšená smečka do svého středu okamžitě začlenila našeho, tehdy čtyřletého syna. Syn byl shledán ke hře použitelným a vhodným a tak se začala smečka obohacená o nového druha bleskurychle pohybovat po celém přízemí domu s takovým hlukem a takovou rychlostí, že nám nezbylo, než se přihlouple usmívat, protože i ty nebohé zbytky němčiny, kterými disponuji nám v tom ryku nebyly k ničemu. V důsledku neustálého kolotání se mi také až do konce pobytu nepodařilo zjistit, kolik zvířat vlastně Reusenovi mají. Byli jsme hostiteli usazeni na bílou koženou sedací soupravu úctyhodných rozměrů, kterou jsme sdíleli s několika přátelskými psy, kteří nám laskavě uvolnili část gauče. Hostitelé se usadili na miniaturní taburetky a tvářili se tak samozřejmě, že bylo jasné, že tento stav je v rodině setrvalý. Domnívám se, že nejsem daleko od pravdy, když odhaduji, že o 90% českých hospodyněk by se při pohledu na chlupaté halamy, povalující se na bílé kůži, pokoušely mdloby. Vybrali jsme si toho našeho psího chlapečka a zásobeni radami, instrukcemi, fotkami předků a prapředků, informacemi psanými v nesrozumitelné holandštině, blinkacím pytlíkem, štěnětem, oblblým českým kinedrylem a zmítajícím se oslintaným synem, který za žádnou cenu nechtěl opustit svou nově nalezenou smečku jsme vyrazili k domovu. Štěňátko bylo překrásné, sladké a vzácně hodné. Téměř nepřetržitě činaně spinkalo, já se spokojeně usmívala a těšila se domů. Zhruba v polovině Německa mi začal úsměv jaksi tuhnout na rtech. Déšť, který nás provázel cestou tam se poznenáhlu začal měnit na tolik obávaný sníh a u Norimberku byl s deštěm i úsměvem definitivně konec. Všude, včetně povrchu dálnice, ležela deseticentimetrová vrstva sněhu, skvostně nedotčena pluhem, nebo nedej Bože, posypem. Manžel jel krokem a já prožívala muka téměř pekelná. Hrůzou mi hučelo v hlavě, tlak se snížil k hranici úmrtí, dostavily se dýchací potíže a s první spatřenou bouračkou i potíže střevní. Cestou k hranicím jsme těch bouraček spatřili alespoň deset, včetně německého policejního vozu, který naboural, jedouc k bouračce. Myslím, že to byl jeden z nejhorších zážitků mého života. Ještě, že štěňátko stále spinkalo. Jak jsem byla šťastná, že jsme doma, v Česku! Všem pomlouvačům domácích poměrů musím vzkázat: zlaté Čechy. Od Rozvadova byly silnice mokré po neekologickém, leč bezpečném chemickém posypu. Doma je prostě doma! U Plzně jsem již celkem v pohodě dýchala a zotavila jsem se dokonce natolik, že jsem byla i schopná řídit.

A tak jsme v pořádku dorazili. Psí miminko bylo našimi fenami přijato vlídně a s porozuměním a dokonce šly ve své velkorysosti tak daleko, že bez problému akceptovaly i jeho častější krmné dávky. A nás čekalo další překvapení, co se povahových vlastností tibeťáků týče. Rosík byl diametrálně odlišný od bdělé a hlídací Barunky. Dokonce jsem Reusenovi podezírala, že nám podstrčili kukaččí mládě, nejspíše medvídka uprostřed zimního spánku.

To, co jsem v průběhu cesty přičítala omámení kinedrylem se ukázalo býti nejvýznamějším povahovým rysem našeho Rosíka. Rosík je totiž dokonalý flegmatik, na kterém jez ztěží poznáte, co si myslí (jestli vůbec). Pro každé pohlazení aby jste si za ním došli a on vám je občas milostivě dovolí. Své výsostné teritorium opouští jen velmi neochotně, výstavy z hloubi duše nenávidí, protože to směšné a zbytečné obcházení kruhu považuje za vrchol nesmyslnosti. Když dojde na nejhorší a rozhodčí vydá pokyn ke klusu, Rosík skloní zarputile hlavu a nechá se táhnout kruhem jak zrezavělé sáňky. A tak si můj krasavec vysloužil na výstavách potupnou přezdívku – svižný Rosík.Své nadšení výstavním prostředím dával jednoznačně najevo také tím, že kdykoliv zůstal, byť na okamžik bez mého soustředěného dozoru, třemi perfektně propočtenými pohyby čelistí překousl jakékoliv vodítko a odcházel hledat náš vůz. Naštěstí ani v těchto situacích nezměnil své obvyklé tempo a tak byl pokaždé vzápětí polapen. Když jsme mu lstivě pořídili vodítko – řetízek, zareagoval velmi roztomile. Překousal vodítka několika cizím psům a tím způsobil nebývalý chaos.

I přes svou „ svižnost“ se Rosík s přibývajícím věkem a odeznívající pubertou začal chovat jako tibetská doga – tedy začal hlídat. Nejdříve začal důsledně hlídat svou misku, posléze celé své království. Bohužel, částečně ožil a chvílemi se probouzí ze své letargie a projeví snahu si hrát. Hra v jeho podání se ovšem vymyká běžným normám psích hrátek. Rosík, přesně v duchu své pohyblivosti například ulehne nenápadně vedle našeho přívěsného vozíku za auto a aniž bychom si při jeho nehybnosti a nenápadnosti všimli, okouše zadní lampy a pozře elektrický kabel. Když to udělal poprvé, byl manžel, mírně řečeno, rozladěn. Když sháněl nová světla podruhé, zuřil. Potřetí jsem tajně, v době jeho nepřítomnosti, zavolala autoelektrikáře a škodu uhradila ze svých ulitých peněz. Rosík dostal samozřejmě vynadáno, na což reagoval typicky. Upřel na mě ( spíše skrze mě)tupý pohled a při dlouhém , výchovně zaměřeném monologu, vedeném zvýšeným hlasem hluboce usnul. Chvíli jsem byla na pochybách, zda netrpí poruchou sluchu, ovšem na kontrolní slůvko: „tumáš“ otevřel oko a pootočil hlavu. Dospěla jsem k závěru, že slyší, ovšem pouze to, co se hodí. Všichni, kdo máte děti, určitě víte o čem mluvím. Ke psím dámám se chová galantně a zpravidla nezasahuje do ženských hádek a pranic. Tato jeho galantnost je mnohdy dokonce na překážku. To když se má stát otcem. Přijede nevěsta, velmi často nervózní z toho, co jí čeká, obzvláště, má-li k tomu dojít poprvé. Rosík je příkladně jemný a něžný, ovšem pouze do chvíle, kdy se po něm hysterka podruhé ožene. Poté se otočí a svým obvyklým tempem odejde ulehnout na terasu. Z milostných hrátek není od toho okamžiku nic, i kdyby ho děvče na kolenou prosilo.Rosík leží a není v lidských ani psích silách ho zvednout a přinutit k akci. Jeho vztah ke štěňatům je přímo dojemný. Počínaje porodem nepřetržitě střeží vchod do odchovny a jakmile štěňata začnou podnikat vycházky do zahrady, Rosík se projeví jako táta-máma, maličké pejsky láskyplně opečovává a udržuje jazykem v permanentně vlhkém stavu. Nezištně učí droboť psím kusům. Zpočátku, dokud jsou štěňátka mrňavá, chodí za nimi po zahradě, obětavě se zúčastňuje jejich her a hlídá jejich klidný spánek. Jak prckové rostou a jejich hry se stávají čím dál vypečenější, začne se role obracet. Teď už Rosík nechodí za nimi, naopak většinou prchá a snaží se dostat co nejdál od ničemných zloprcků, kteří mu nedají chvíli pokoj. Většinu času pak tráví na terase, kam za ním nemohou. Nikdy jsem jej ale neslyšela na malé zlotřilce ani zavrčet. Je to kliďas a přeci jsem jej jednou zažila ve vypjaté situaci, to když se snažil sežrat Halířovic Arana, jehož chování k naší Balince se mu zdálo být až příliš důvěrné. Balinu Rosík považuje za své bezvýhradné vlastnictví a nehodlá tolerovat nějakému drzému klackovi poflakování kolem ní. Že je klacek ze spřátelené rodiny na věci nic nemění. Tento napjatý vztah trval stejně dlouho, jak dlouho trvala výstavní kariéra obou mládenců. Při každém setkání se ozvalo nejprve temné dunění a po něm okamžité oddělení soků v lásce na opačnou stranu výstavního kruhu.

Úhrnem vzato, Rosík je naprosto jiný, než elegantní Barunka, ale i jeho tajemná, těžko pochopitelná povaha nám učarovala a utvrdila nás v přesvědčení, že tibetská doga je pes všech psů a naprosto jedinečné plemeno, které si zaslouží naši lásku a úctu. A tak se není co divit, že do půl roku po Rosíkovi přibyla do naší rodiny další východní kráska – Baleray, řečená Balinka. Ale o té příště.

Zhruba tři měsíce po tom, co jsme ze země tulipánů přivezli našeho „svižníka“ Rosíka, přibyla do rodiny další členka tibetského původu. Balinka, vlastním jménem Baleray zdědila po své, tituly ověnčené matce ušlechtilou krásu, leč tím, bohužel, podobnost končí.Povahou se totiž diametrálně lišila nejen od své klidné a vyrovnané rodičky, ale od tibeťanů obecně. Kdyby nebylo jejího perfektního exteriéru,podezírala bych dokonce její matku z utajeného milostného románku s místním donchuanem nejasného původu. Naše Balinka je totiž založením teriér. To se projevuje nejrůznějšími způsoby: 1/ skáče jako koza, 2/ hrabe – všude a všechno, takže zahradu máme permanentně připravenou na okamžité zahájení mistrovství světa v kuličkách, 3/ okusuje a pojídá veškeré dřevěné, plastové, kovové, volně ložené i připoutané předměty, 4/ je velmi přívětivé, veselé až rozverné povahy.

Její přívětivost se projevuje velmi nekonvenčním způsobem, má ráda vše živé, vše totiž může dobře posloužit ke hře. Jorkšírci mé přítelkyně Aleny jí slouží ke hře kdykoliv se u nás objeví. Tedy, pochopte to správně, ne, že by si s Balinkou hráli. Naopak, je si hráno s nimi a to i proti jejich vůli ( a hlavně proti vůli jejich paničky, která je musí pokaždé vykoupat a rozčesat). Přenáší je po zahradě, celé je schová do tlamy a pak oslizlé vyplivne na zem. Ocucá je jako nanuka a pak umístí do předem vyhrabané díry. Díry, to je další její velká láska. Její původní barva je černá se znaky, neboli black and tan. Ona je ale většinu času pouze black bez tan. Všechny znaky soustavně mizí pod nánosy bahna a hlíny. Obzvlášť tuto její vášeň vítám v době, kdy očekává příchod miminek. Sterilní vykachlíkovaná odchovna s vytápěnou podlahou jí není zřejmě dost nóbl a tak celou dobu těhotenství tráví tvorbou vlastních, i několik metrů hlubokých odchoven. Před porodem se to dá, byť se skřípěním zubů snést, ale když jsou miminka na světě, matka si na okamžik odskočí ,vrátí se obalená řídkým bahnem a domáhá se razantně vstupu, jsem na mrtvici. Zkuste očistit padesátikilovou chlupatou fenu v únorovém mrazu tak, aby mohla ulehnout vedle štěňat a nakrmit je, aniž by bezmocní broučkové z té špíny dostali žloutenku typu C. To je nadlidský úkol, a tak musí v prvních dnech po porodu Balinka navštěvovat zahradu na vodítku. To je zase časově náročné pro mne, protože to znamená nepřetržitou službu při otevírání dveří.Někdy mi skutečně chybí jen šedomodrá slušivá uniforma a pistole u pasu. Postavu jako vrátné důchodkyně už mám. Balinka totiž škrábne jednou a když jí Sezam vzápětí neotevře dveře, dokáže do masivních dveří vytvořit otvor slušných rozměrů během několika desítek minut. Dveře do odchovny musely být oplechovány hned třetí den po jejím prvním porodu. V mimomateřském období se pak se stejnou péčí věnuje i ostatním dveřím, takže bylo postupně nutno oplechovat i dveře do garáže (zevnitř – jednou jí tam manžel omylem zavřel na půl hodiny), domovní dveře z terasy (pršelo a já jsem to zavčas nepostřehla a nevpustila chuděrku zmoklou domů). Myslím, že Balina je jedním z mých nejdražších psů. Díky její „roztomilé hravosti“, díky její zálibě v tvoření děr, okusování všeho a nepřetržitého ničení máme veškeré stromky do půlmetrového průměru kmenu , květiny, květináče, ba i břečťan, pnoucí se po zdech obehnány ploty a plůtky všech možných forem, tvarů a velikostí. Ostatně i ploty a plůtky proti okusu jsou okousány. Věřte, někdy sama sebe šokuji tím, že dokážu zájemce o štěňata přesvědčit, že tibetská doga je ten nejskvělejší pes na světě širém. Velmi komicky působí pohled do rozpačitých tváří zájemců o štěňata, kterým přesvědčivě a v superlativech líčím povahové vlastnosti tibetské dogy. „Je to super hlídač,nekompromisní, neproklouzne mu ani myš, spolehlivě ohlídá váš majetek i vás samotné“, přesvědčuji sugestivně. Sedíme na terase u kávy a uprostřed mého výkladu se dostaví některý z našich „ostrých zabijáků“ a začne se návštěvě cpát na klín. Ze zahrady se ve stejném okamžiku přišourá Rosík, který nebyl dosud vidět, neboť hluboce spal ve stínu borovice a s těžkým žuchnutím upadne na terase, aby pokračoval v přerušeném odpočinku, aniž dá byť jen mrknutím oka najevo, že návštěvu vnímá. „Jsou to pohodoví psi, pohybují se výhradně po cestičkách, neničí záhony, jsou opatrní, milují děti. Bez sebemenší nutnosti výcviku jsou dokonalí, v klidu a rozvaze se jim jiné plemeno nevyrovná“. V tom okamžiku se strhne rachot. Na dvoře se do sebe pustí Balina s Bárou. Důvodem sváru je jablko, ne ovšem k určení té nejkrásnější, jak to známe z mytologie,jde čistě o přízemní záležitost – o žrádlo. Hluk rvačky mnohonásobně převyšuje její následky. Rvačka, která úspěšně supluje boj na život a na smrt skončí oslintaným krkem obou zúčastněných. Alespoň Rosík si zachová v bouři emocí tvář. Ani se nenamáhá otevřít oko. V této situaci nesmí člověk přestat mluvit ani na okamžik. Přesvědčuji dál a nervózní pohled návštěvy při mých chvalozpěvech těká z plůtků, obkličujících každou rostlinku na zahradě na ožužlanou lavičku, z lavičky na ožraný plastový nábytek a bytelně okované dveře. Nevím, snad mám dar řeči jako Jan Zlatoústý, nebo se mi ti nebožáci jen neodváží odporovat, ale k mému obrovskému údivu ve většině případů přes všechno, co u nás viděli si štěně nakonec zamluví. Snad je to tak dobře, zájemci jsou už před příchodem miminka zoceleni zážitkem z návštěvy u našich psů, počítají s nejhorším a pak mohou být jen příjemně překvapeni, protože jedno štěně při nejlepší vůli nedokáže napáchat tolik škod, kolik jich napáchá sedmičlenná smečka – skoro by se mi chtělo říct sedmihlavá saň.

O tibetských dogách se oprávněně tvrdí, že dospívají až okolo třetího roku života. Mohu potvrdit, že je tomu skutečně tak. Ve většině případů je toto dozrání spojeno s ukončením devastační činnosti, což je, hlavně pro majitele záležitost vyloženě šťastná. Konečně se zahrada může osázet květinami, stromky a vybavit hezkým zahradním nábytkem. Ti solventní mohou pozvat na svůj pozemek zahradního architekta a bez obav zakoupit exotické dřeviny závratných cen. Tibeťák v tomto věku má ve většině případů již zaděláno na slušnou nadváhu, což majitelé zhusta svádějí na kvalitní a bohaté osrstění, a začíná se povahou značně přibližovat našemu Rosíkovi. Tedy – převážnou část dne i noci prospí. Nechce být příliš vyrušován a tak majitel dbá na to, aby do nemovitosti nezavítal zloděj, který by jeho miláčka obtěžoval a rušil. Je to vhodné období k pořízení zabezpečovacího zařízení, které by zajistilo klid pro vašeho psa. Jsou samozřejmě také výjimky. Někteří tibeťané jsou celoživotními anorektiky a ať je zoufalí majitelé cpou čímkoli, nikdy nedosáhnou kýžené podoby s medvídkem pandou. To bývají typy, které čistě soukromě nazývám „ježdíkové“. Jsou to zhusta hyperaktivní zlotřilci, kteří až do vysokého věku páší nekalé činnosti. Vím o čem mluvím, sama jsem šťastnou majitelkou jednoho exempláře, tedy přesněji, exemplářkyně.

S tou vás podrobněji seznámím v některém dalším povídání. Pak jsou další typy, ke kterým řadím právě Balinku. Tento by se dal shrnout do slova – permanentní hlídač. Majitel takového psa je časem zralý na Beřkovice a velmi často mu nezbyde, než volit časem útěk z osídlených aglomerací, kde má velmi hojné spory se sousedy a je průměrně 2x do měsíce vlídně zván našimi zastupiteli do debatního kroužku přestupkové komise na místním obecním úřadě. Naše rodina je toho důkazem, protože také díky naší Balince obýváme nyní malebnou polosamotu bez sousedů.

V našem případě jsem ale za to vděčná. Bydlet uprostřed obrovské zahrady, plné psů byl můj sen už od dětství. Tak tedy, tento permanentní hlídač, jak je již z názvu patrné, hlídá i když není třeba. Ba co, není třeba, hlavně, když není záhodno.V praxi to vypadá tak, že temnou, tichou nocí se nad vilovou městskou čtvrtí nese hluboký bas vašeho psa, zcela bezdůvodně si krátícího noc štěkotem. Všichni ostatní psi široko daleko jsou zticha.Nepomáhá okřikování, polévání vodou,ani předměty, vrhané z oken sousedů na váš pozemek. Pes monotónním hlasem vyštěkává své podezření do tmy, aby těsně nad ránem ulehl k spánku za účelem nabrání sil na další noc. V největší oblibě má samozřejmě jasné, měsícem ozářené noci, obzvláště pak preferuje úplněk. Sousedy přivádí k šílenství a ti pak následně přivádí k šílenství nebohého majitele, kterému telefonují uprostřed noci a žádají ticho, volají na něho městskou i státní policii (všimli jste si, mimochodem, jak tento náš národní sport je v nás zakořeněn?), píší udání na městský, či obecní úřad. Majitel pak velmi často volá chovateli a žádá o radu, mnohdy i o nápravu. Požaduje okamžitý příjezd do místa svého bydliště, které je pouhých 350 km od bydliště chovatele a razantní zákrok, který záležitost vyřeší neprodleně.

Ve velké většině případů se věc vyřeší sama, pouze za přispění času. Jak pes dospívá, začíná většinou rozlišovat, co hlídat a co hodit za hlavu a k obrovské úlevě celé čtvrti se okolo patnáctého měsíce věku zklidní. Jsou ale výjimky. které příslovečně potvrzují pravidlo a jednou z nich je právě Balinka. Dokud jsme obývali se svými psy městskou lokalitu, nespala jsem celou noc prakticky několik let, tedy přesně řečeno, tolik let, kolik let vlastníme Bali.

Noci jsem trávila tím, že probuzena Balininým hlasem, jsem se v polospánku přepotácela ložnicí a chodbou do koupelny, pootevřeným oknem jsem mezi zuby polohlasně zasyčela: „přestaň !!!!“ a na půlhodinu se odebrala opět na lože.Tento scénář se s železnou pravidelností opakoval 6 let. Za zmínku v této souvislosti stojí, že v okamžiku, kdy jsme přesídlili na samotu, kde může štěkat dle libosti celých 24 hodin denně,Balina po prvním týdnu ztichla a už půl roku je absolutní klid. Možná jí to bez okřikování nepřijde tak zábavné, asi jako když dítě samo přestane vykonávat zakázanou věc v okamžiku, kdy k ní dostane naše požehnání.

S postupujícím věkem přestala být Balinka přátelská k pejskům všech typů, včetně některých našich a začala se chovat nepříjemně dominantně k ostatním našim fenkám, s výjimkou své dcery Ivanky. Psi – chlapi jí také nevadí, obzvlášť miluje Rosíka. Jednak spolu vyrůstali, jsou to takřka vrstevníci, jednak je to otec jejích dětí a hlavně tvoří spolu stálou dvojici. Na vycházky, výstavy i k veterináři totiž chodíme po částech, sedm psů při nejlepší vůli nezvládnu.Ti dva spolu tvoří nerozlučnou, skoro siamskou dvojici. Jakmile je potřeba vzít na veterinu pouze jednoho z nich, druhý teskní, nejí, nemluví a při shledání předvede kýčovitou scénu hodnou romantického filmu podle R. Pilcherové.

Tato láska je, pravda,trochu na obtíž v okamžiku, kdy k nám,lépe řečeno k Rosíkovi, zavítá nevěsta. Balina je s ostatními děvčaty separována za plot do vedleší zahrady, a Rosík očekává svou milku v přední zahradě. Jakmile se dáma dostaví, Rosík se na Balinku prachsprostě vykašle a začne se věnovat příjemným povinnostem s jinou. V tom okamžiku dostává Balina hysterický záchvat, předvede hereckou etudu s názvem: zneužitá, zhrzená a odkopnutá.

Ječí, štěká, kvílí, sápe se na plot, zakusuje se do železných tyčí oplocení a když nic nepomáhá, praští sebou o zem a naříká jako malé dítě, které právě přišlo o zamilovanou hračku.

Když je konečně po všem a nechutná sokyně vyklidí pole, je Balinka vypuštěna ze zahrady, přilétne rychlostí a razancí dělové koule k Rosíkovi a v afektu ho kousne, aby se mu vzápětí složila pokorně k nohám. V tu chvíli se mi vybaví citát Járy da Cimrmanna: Jestli něco nesnáším, tak je to devótnost poddaných. Rosík je nad její scény povznesen, ostatně jako nad všechen světa běh a tak jí za její výpad nikdy netrestá. Odchází středem, aby dal odpočinouti svému znavenému tělu.

V zájmu objektivity mi dovolte poznamenat, že Balinka přes svou netradiční a neformální povahu je velmi krásná tibetská doga, která se svého času pyšnila mnohým výstavním oceněním. Tedy, pyšnila jsem se já, Balince to bylo buřt.

Závěrem chci po způsobu filmových Oscarů poděkovat rodičům,přátelům, manželovi a psům za nevšední a bohatý život, který musím vést.

Je bezpodmínečně nutné nechat se štěňaty socializovat. Není nic trapnějšího a smutnějšího než bázlivý jedinec. Nerozlišuji teď, zda jedinec psí, či lidský v podobě majitele, majícího strach z vlastního psa.

V naší rodině jsou štěňata od nejútlejšího věku vedena ke zdravému sebevědomí a samostatnosti. V okamžiku, kdy rozlepí oči a začnou se pomalu seznamovat s okolím, je čas započít proces socializace. Myslím, že toto období je jedno z nejdůležitějších v životě psa a tibetská doga je obzvlášť citlivá na prostředí, v jakém je jí souzeno se narodit a prožít první týdny života. Kotcové odchovy, bez možnosti kontaktu s lidmi a zvířaty se poznají po celý jejich budoucí život. Tento způsob jsem nikdy nepraktikovala a velmi ho odsuzuji. Naši broučínci si tvoří charakter obklopeni láskyplnou péčí celé rodiny lidské i psí. Jakmile je odtroubena zdravotní karanténa dlouhá zhruba tři týdny od chvíle narození, začnou za mrňaty docházet zástupy lidských tet a strýčků, kteří na rozkošné drobečky šišlají, žvatlají a všelijak je obrací a prohlížejí. Maminka je na droboť náležitě pyšná a hrdě a s nadhledem tomuto obdivu přihlíží. Má se také čím chlubit, protože štěňata tibetských dog jsou, myslím, ta nejkrásnější ze všech. O poznání méně klidně přihlíží návštěvám psích tet a strýčků. V prvních čtyřech týdnech k dětem pustí pouze otce, zbytek smečky smí poklad spatřit až v okamžiku, kdy pinďata začnou vládnout koordinovanými pohyby a sama dojdou ke dveřím na zahradu. Psí tety a strýčkové na štěňata nešišlají a nežvatlají, ale slintají, funí, obracejí je čumáky a zkoumají ze všech stran za pozorné asistence jejich rodičky, která se při prvním setkání dětí s dospělci ostražitě postaví mezi dveře a je připravena neprodleně zakročit. Další návštěvy už probíhají v naprostém poklidu. V tetách se probudí mateřský pud a tak prcky myjí a starostlivě je postrkují na jednu hromadu, ze které jim skřeti rychlostí blesku opět mizí. Je to s dětmi trápení, určitě si mezi sebou povídají feny, které pomáhají matce s výchovou.

Jakmile štěňata začnou rozum brát, je jim systematicky předkládán za účelem hry náš synek. Štěňata toto rozptýlení velmi vítají, protože na rozdíl od hraček, které mají k dispozici a které jsou buď měkké, nebo tvrdé, tato lidská hračka se navíc hýbe, velmi dobře chutná a na vnější podněty (kousnutí, škrábnutí apod.) reaguje zvučným řevem, což štěňata kvitují s nadšením.

Dalším krokem zdatného jedince je průzkum okolí buď samostatný, nebo ve skupině.Do takového průzkumu patří: a) pády ze schodů, b) zasunování části těla, případně těla celého do malých otvorů, které nelze opustit, c) pádu do koryta s vodou na pití, d) zapadnutí do sněhu, který od 10 cm výš tvoří nepřekonatelné bariéry, když je člověk (pes) praseti pod kolena, jak říkávala má babička.

Tou dobou jsou již štěňata zpravidla vybrána budoucími majiteli, jednak podle pohlaví, jednak podle barvy a co je nejpodstatnější, podle toho, které štěně se k nim přibatolilo jako první („jé, on si nás sám vybral, to je chytrý brouček-broučková“). Štěňata jsou pravidelně navštěvována celými rodinami, mnohdy velmi početnými. To vyhovuje mě, protože mám dostatek času si budoucí „příbuzné“ náležitě prolustrovat. Nejlépe je ale prověří naši psi. Komu projeví přízeň, je dobrý člověk. Komu ne, ten štěně raději nedostane.

Po nepříjemném očkování a ještě nepříjemnějším tetování uteče poslední týden jako voda a prckové jdou z domu. Bývá to mnohdy těžké loučení, tedy pro mne, psi si naopak oddychnou a dobrý měsíc tráví rekonvalescencí. Jen pomalu jim osychají ožvýkané kožichy a postupně se odlupují strupy po kousancích malých bestií. Hlavně na psychiku je náhlé ticho a klid hotovým balzámem. Ono takových osm až devět štěňat dá jednomu zabrat. Nejvíc se uleví mámě, která má ještě měsíc do krve rozkousané cecíky a v oku nervový tik.

Má-li chovatel štěstí, zůstane některé štěně i nadále v blízkosti jeho bydliště a tedy na očích. Má-li štěstí ještě větší, bude štěně sdílet domácnost s nejbližšími přáteli jako v mém případě Bayali, řečená Bája, a u nás doma, když to její panička a má kamarádka v jedné osobě neslyší, ještě mladistvá delikventka.

Jako psí miminko jevila se být Bája velmi milou, hodnou a poslušnou děvenkou. Velmi hezky papala a to i v době, kdy ostatní štěňata se věnovala svým rejdům. Kam se Barunka hnula, tam jí na cecíku viselo štěně a to štěně byla samozřejmě vždy Bája. Když se začalo přikrmovat, Bája byla u misky první a odcházela poslední. Tedy, odcházela není ten správný výraz. Bája se odkutálela poslední. Ostatně hezké papání provází Báju celým životem, jak se ještě zmíním. Co z hodné a milé Bájinky vyroste naznačovalo snad jen to, že si jako jediná ze sestřiček troufla bít svého bratříčka, který měl již ve dvou měsících 12 kilo.

Bájinka tedy přišla do rodiny s dospělými dětmi, dědečkem a starou, nevrlou kokří dámou. Je nasnadě, že se záhy stala miláčkem celé rodiny, hýčkaným a obdivovaným, promiňte mi ten výraz, zpovykovaným frackem. Každou chvíli mi kamarádka Libuška volala a s těžko utajovanou pýchou v hlase mi sdělovala, co hrozného zase jejich Bája provedla. „Skočila ze zálohy na dědečka, vytrhla mu nákupní tašku a všechen nákup roztahala po zahradě, dědeček upadl a je v šoku“- žaluje Libuška. „Přišla k nám hogo fogo podnikatelská návštěva a Bájinka sežrala nóbl dámě fungl nové lodičky z krokodýlí kůže za 5000,-Kč“- zní další telefonát.

„Do rána pečlivě vytřídila veškerou rodinnou obuv, vybrala pouze Luďkovy (páníček) botky a do rána je všechny recyklovala. Luděk měl ráno ředitelskou poradu a musel jet v kostkovaných bačkorách“ – donáší příště Libuška, ale spodní tón v jejím hlase jí odhaluje. Vždyť oni jsou na povedené kousky své milované Bájinky pyšní, stejně jako se matky na dětských hřištích vychloubají rozkošnými kousky svých dětí, které jednoznačně nesou stopy geniality.

Jak Báje rostla, rostlo i její sebevědomí a síla a její hry se stávaly čím dál vypečenější. Samozřejmě, že miluje svou paničku i celou rodinu, ale členové té rodiny přestali záhy navštěvovat veřejnou plovárnu, kde byla jejich duhově zbarvená těla sledována podezíravými

pohledy okolí. Těžko budete každému člověku na potkání vykládat, že modřiny v takovém množství pocházejí z nevinných her s vaším malým štěňátkem. Stejně si budou všichni myslet, že si doma vyměňujete názory ručně. Ve stejném období, ač si počasí vyloženě žádalo

lehké letní oblečení, chodila Libuška v zimním svetru s rolákem a dlouhých kalhotách, aby zakryla pestrobarevné údy. Dědeček měl zákaz vycházení, protože se mladí obávali, že když ho v tomhle stavu potká sousedka drbna, udá je, že z dědečka brutálně vytloukají penzi a pošle na ně sociálku. V životě netrávila celá rodina tolik času doma, mezi svými. Bája je dokonale stmelila, období modřin se nakonec ukázalo jako jedno z nejšťastnějších v jejich životě.

Ze staré dámy kokřice se v krátké době stala neurotička, která sebou škubala ze spaní a prudce se otáčela, kdykoliv zaslechla podezřelý zvuk. Z koho by se také v důsledku neustálého šťouchání, strkání, tahání a vláčení za ocas po zahradě nestal neurotik? Chudinka, byla vzhledem ke své velikosti a věku proti chorobnému temperamentu Báji bezmocná. Každý pokus o obranu vyvolával totiž v Báje pouze další a ještě silnější vlnu nezměrného nadšení a ještě bohatší repertoár her. Ochránce zvířat ubezpečuji, že tento stav trval jen po určitou dobu a kokřice se dožila přes své nucené soužití s Bájou požehnaného věku šestnácti let, kdy skonala přirozenou smrtí, tedy nikoliv Bájiným přičiněním.To jen na upřesnění.

Bájin smysl pro humor byl kouzelný a myslím, že nejvíc jej ocenil taťka Luděk. Té legrace, když na chatě proklouzla Luďkovi brankou a pak mu systematicky zadělávala na infarkt, vesele před ním skotačíc po cestě. Jakmile se taťka přiblížil na dva metry, rozkošnicky se zavlnila, roztáhla pysky k škodolibému úsměvu a vesele odhopkala z dosahu. Luďkovi nezbývalo, než ji následovat, protože nechtěl-li riskovat rodinný rozvrat, bez Báji se vrátit nemohl. A tak taťkovi Luďkovi nezbylo, než za tou mrchou všech mrch se supěním a funěním oběhnout dvakrát celý rozlehlý les, aby se „ příjemně vysportován a unaven“ zhruba po hodině ve značně vražedné náladě rozhodl vrátit na chatu a zanechat nebohé štěňátko vlastnímu osudu. V okamžiku, kdy obrátil své kroky na zpáteční cestu to Báju přestalo bavit a otráveně se courala za pánečkem až domů. Tohle už nebyla žádná zábava. Doma byli oba pochváleni nic netušící Libuškou za to, jak dlouhou procházku vykonali, pouze ji trochu zarazilo, že Bája nemá obojek a Luděk je v trenkách a bačkorách.

Jeden úkol plní Bája přímo údernicky na dobrých 180%. Totiž hlídá. Hlídá tak usilovně, že ji znají veterináři v celém okrese. Ne, že by měla sklony k marodění. Znají ji z jiného důvodu, totiž, když je třeba vystavit potvrzení o zdravotní bezúhonnosti a proočkovanosti psa, který pokousal darebáka. Dotyčným darebákem jsou v tomto případě: pošťačka - 2x, hajný na chatě - 1x, sousedka, která se drze opírá o náš plot – 1x, podezřelé individuum páchnoucí pivem – 1x, muž s lesklými hodinkami – 1x. Současnou bilanci neznám, jelikož jsme se s Bájou již 4 týdny neviděly. Kamarádka Libuška je povahy citlivé a tak když pro druhé potvrzení šla ke svému veterináři a ten jí taktně naznačil, že frekvence kousnutí je snad příliš častá, začala s Bájou v případě potřeby objíždět veterinární lékaře ze širokého okolí. Pro ten účel má speciální mapu s vyznačenými ordinacemi. Tím se vyhnula nejapným narážkám lékařů a zbytečnému vysvětlování proč, koho, kdy a podobně.

S naší rodinou je Bája víc, než spřátelena. Domnívám se dokonce, že vzhledem k našim častým stykům snad ani nezapomněla, že pochází z našeho hnízda a tak jsme také její rodina. Vítá nás tak vehementně, že zcela vážně zvažuji možnost obstarání středověkého brnění alespoň pro našeho syna, který je proti vítající Báje handicapován váhově i výškově. My s mužem máme sice váhovou převahu (bohužel značnou), ale byli jsme nuceni si pořídit speciální návštěvnické oblečení, což v tomto případě znamená, že to, co si člověk vezme normálně pouze do lesa na houby, nosíme na společenské posezení k přátelům. Myslím, že počet Libuščiných známých se od okamžiku pořízení psa dramaticky snížil. Zůstali nejvěrnější – zbabělci odpadli. Měkké povahy, kterým snad nějak vadilo, když jim Bája brala se stolu z jejich talíře občerstvení, přecitlivělí jedinci, kteří nechtěli nechat Báju ochutnat kávu ze svého šálku či půjčit na hraní kabelku od Gucciho, ačkoliv nepotřebně visela na opěradle židle záhy odpadli. Individua, štítící se trošky neškodných psích slin a nemající smysl pro legraci v okamžiku, kdy leží na zádech a na hrudi jim stojí padesátikilový pejsek nemají v jejich rodině místo. Zůstali milovníci psů a smrtelně nebezpečných dobrodružství a teplákových souprav, ke kterým se hrdě hlásíme i my.

Ostatně, nic se nejí tak horké, jak se navaří a přesně podle tohoto pořekadla se i Bája v necelých třech letech po vzoru všech správných tibeťáků zklidnila. Rozkousala definitivně poslední botu, povalila a pošlapala poslední návštěvu a jednoho rána se místo potrhlé káči probudila do nového dne roztomilá psí dáma. Od tohoto okamžiku napřela veškerou svou

obrovskou energii na nového koníčka, totiž na žrádlo. Bája má skutečné problémy s váhou. Chvíli vydrží být obstojně tvarovaná, aby se během tří týdnů změnila na osrstěného hrocha. Sežere všechno, co jí přijde pod tlapu, včetně syrového štrůdlu přímo z plechu a pálivé papriky. Marně její páníčky přemlouvám a nabádám. Je to vždy stejné. Libuška mi tajně šeptá: „ten Luděk nemá rozum, zabije jí, já to neuhlídám, on ji tajně krmí!“ Luděk mě vezme stranou a žaluje: „Libuš je nezodpovědná, pořád jí něčím cpe …“ Holt, komu není rady, tomu není pomoci. Kdo ale pomůže Báje, to je ve hvězdách.

Každý majitel zvířete, ať jde o psa, kočku, papouška či exotického plaza jednoho dne zcela nevyhnutelně musí využít služeb veterinárního lékaře. Výjimku tvoří majitelé nepříjemných zviřátek nepatrné velikosti umístěných na vlastním těle. Ti jsou zpravidla nuceni navštívit lékaře se zcela jinou specializací. Ti šťastnější majitelé odolných a zdravých jedinců se do ordinace dostavují pouze jedenkrát ročně na povinné očkování. Vzhledem k tomu nebazírují na mimořádných kvalitách lékaře a volí zpravidla ordinaci, která je nejblíže jejich bydlišti. Ti méně šťastní, jejichž zvířátka trpí některým neduhem ale hledají toho nejlepšího z nejlepších. Hledacích metod je mnoho, nejzákladnějším způsobem je doporučení jiného pejskaře či kočičáře. Časem ale zjistíte, že zatímco jeden majitel je ochoten určitého lékaře vynést až do nebes a nelitujíc výdajů, dojíždí za ním i desítky kilometrů, druhý pejskař na tom samém doktorovi nenechá ani pověstnou nit suchou. Dále je možno se pokusit řídit stavem narvanosti čekárny. Prázdná nevzbuzuje příliš optimismu, spíše vzbuzuje oprávněné pochybnosti o kvalitách dotyčného. Čekárna, nacpaná k prasknutí budí větší naděje, nesmí to ale být jediná čekárna jediné ordinace v okruhu 100km2. Také je třeba mít se na pozoru v případě, že čekárna je plná, ovšem již několik hodin stále stejnými čekateli. To potom nesvědčí v prospěch kvality lékaře, spíše to svědčí o jeho zoufalé pomalosti, mnohdy také o tom, že je lékař skrblík, šetří na sestře a všechny úkony raději vykonává sám. Skutečně, není to jednoduché.

Já sama jsem několik let využívala na jednodušší lékařskou péči, kterou lze provést doma, jako je očkování, tetování apod. služby jistého MVDra, kterého z důvodu žalovatelnosti nebudu jmenovat. Ostatně na jménu vůbec nezáleží. Jeho naprostou, ovšem bohužel, jedinou předností byla mobilita. Přijel až do domu, pročež odpadly složité výpravy za očkováním.

Naočkovat takovou smečku, to skutečně není jednoduchá záležitost. Už jen ta cesta vozem na veterinu by vydala na samostatnou kapitolu. Auto je nutno zaparkovat na dvoře, nebo v garáži, odkud není pro budoucí očkovance úniku. Následuje cpaní jednotlivých zvířat pod tlakem zadními dveřmi automobilu. Psi už samozřejmě tuší, o co jde, a tak zatímco vy cpete, oni po jednom vozidlo znovu opouští otevřeným okénkem předních dveří. Než vám konečně dojde jakou hru s vámi ti zlotřilci hrají a proč je auto nápadně prázdné, je už pozdě. Následuje honička po zahradě za účelem odlapení útěkářů. Dotyční ovšem vidinou injekce nejsou příliš nadšeni a tak dělají všechno pro to, aby se nepříjemnému faktu ponižující prohry vyhnuli.

Ne nadarmo je ale člověk pánem tvorstva a tak vítězství musí být nakonec jeho. Následuje jízda plná vášně, kdy zpočátku nevidíte za sebe, protože zpětné zrcátko je plné psích hlav a jazyků. To je ještě přijatelné. Horší je, když největší mazlové vaší smečky se rozhodnou obsadit čestné místo na vašem klíně. V tom okamžiku přestáváte vidět i dopředu a z vozu se stává neřízená střela. Nejhorší ale je, když je mazlů víc a tito se za jízdy rozhodnou si místo na klíně vybojovat pouze pro sebe. V čekárně se pak, posíleni kolektivem, vytahují na ostatní čekající a vy nejste schopni uvolnit nohy a ruce spoutané zamotanými vodítky a účinně zakročit. Je nasnadě, že vás v čekárně rádi vidí ostatní pacienti i lékař, kterému možná přibude i nějaké to šití. V ordinaci způsobí smečka tak dokonalý zmatek, že totálně ztratíte přehled o tom, který pes byl už naočkován a který ještě nikoliv, takže je nakonec docela dobře možné, že někteří jedinci potupě uniknou a někteří dostanou vakcínu, která by ochránila slona.

Těmto veselým scénám jsem se díky veterináři na telefon vyhnula. Postupem času však pan MVDr. zpanštěl. Nejdříve odmítl přijet v sobotu a v neděli. Potom přidal svátky a odpoledne.

Na očkování se dostavoval zpravidla ve světlých nažehlených kalhotách, ručně šitých botkách, v bílé, pěstěné ručce svíral lékařský kufřík z pravé kůže a obličej měl sevřený zděšenou a znechucenou grimasou.To když se jej naše uslintané stádečko jalo bouřlivě vítat.

Lékař se zoufale oháněl kufříkem a snažil se stůj co stůj přátelských hafanů zbavit.Považte, on s akademickým titulem a odmítá se pozdravit s pacienty, kteří ho, nota bene živí !

Do domu pak vcházel zásadně v botách a to i na koberce a dával okatě najevo, že toto prostředí není vhodné pro kapacitu jeho kalibru. Evidentně se domníval, že v ministerském křesle by se vyjímal daleko lépe. Možná měl i pravdu, vždyť „odborníků“ jeho typu jsme už v ministerských křeslech viděli… Vždy, když jsem pochmurně sledovala jeho počínání se mi maně vybavil můj oblíbený románový hrdina James Herriot, který v ošoupaném tvídovém saku pomáhá uprostřed vánoční noci na svět telátku. Nehledí na čas ani na špínu, hledí jen na to, aby pomohl zvířeti. Když se tyto protipóly – románový hrdina a navoněný panák, začaly od sebe vzdalovat přímo závratně, řekla jsem si, že je načase se poohlédnout po novém lékaři pro své psy.

To se snadno řekne, ale jde o velmi delikátní záležitost, kterou bych směle přirovnala k volbě životního partnera. Tak je důležitá. Měla jsem jasnou představu : chci doktora na celý život který se nebojí ani neštítí psů, na slovo vzatého odborníka napěchovaného geniálními znalostmi, netrvala jsem zrovna na publikační činnosti, ale uvítala bych ji (dokud jsem nesledovala americké seriály z lékařského prostředí, ani jsem netušila, že nějaká taková činnost je). Takový lékař by měl mít ordinaci v bezprostřední blízkosti mého bydliště, s pracovní dobou pokud možno nepřetržitě, neboli furt, s příjemným chováním a vystupováním a hlavě, služby by měl poskytovat v cenové relaci příznivé pro mou kapsu. Jistě uznáte, že mé požadavky nebyly nikterak přemrštěné a neskromné. Přesto bylo hledání dlouhé a klopotné.

Vyzkoušela jsem několik veterinářů, kteří ale nepadli do oka mě nebo mým psům. Zvažovala jsem možnost požádat veterináře českobrodské kliniky o přestěhování do místa mého bydliště, ale nakonec jsem od této myšlenky upustila. Stejně pochybuji, že by projevili snahu vyjít mi vstříc.

Pak mi ale svitla naděje. Mezi kladenskými pejskaři se roznesla zpráva, že si v našem městě otevírají ordinaci manželé – veterináři, kteří byli známí zejména jako chovatelé brazilských fil. To znělo nadějně, není nad veterináře, který sám chová. Prostě praktik je vždy lepší než

nějaký zhýčkaný teoretik. A tak jsem se vypravila na první návštěvu. Dnes už nevím, se kterým psem a s jakým problémem, ale to stejně není důležité. Čekárna byla plná, což bylo dobré znamení, a když člověk zrovna nespěchá, tak i vítanou příležitostí poplkat o svých miláčcích se spřízněnými dušemi a pochlubit se vlastním psem.Každý z přítomných je skálopevně přesvědčen, že to jeho zvířátko je nejkrásnější a nejchytřejší ze všech. (Chudáci, nebudu jim přeci kazit radost,když si to myslí, nechám je při tom.Vím ale své).

Když na mě konečně přišla řada, ocitla jsem se v ordinaci a zároveň v rozpacích. Muž, kterého jsem spatřila rozhodně nesplňoval moji představu o lékaři – kapacitě. Nevím jak vy, ale já si představuji usedlého lékaře v běloskvoucím plášti s mírnou nadváhou (působí to solidně a spolehlivě), s brýlemi (působí oduševněle) s hladkou tváří ( působí úpravně) a s jistým šarmem (musí se mi také líbit). Doktor, kterého jsem spatřila se od mých představ lišil diametrálně. Velmi neodbytně se mi vkrádala myšlenka, že v šedesátých letech, kdy květinová a sexuální revoluce byla v plném proudu se tento člověk píchl do prstu o čarovnou růži, usnul a teď, po třiceti letech se náhle vzbudil a nestačí se divit. Žádný bílý plášť, ale vytahaný šedivý rolák, dlouhé černé vlasy, zježený vous a jediná shoda – brýle. Zda měl divý pohled jsem za brýlemi nepoznala. Rozpačitě jsem na něho civěla, když náhle upřímně vyjekl: „Jéžiš, tibetská doga, po té jsem toužil!“. Roztála jsem. Poznal mého psa, to se v té době tak běžně nestávalo. V tom z vedlejší místnosti vyšla jeho žena, mile se usmála a jala se přívětivě šišlat na mého psa. A pes, světe div se, ačkoliv se u doktora necítil nikdy dvakrát ve své kůži se rozvlnil, roztáhl hubu do příjemného úsměvu a pustil se s doktorkou do nenuceného, přátelského rozhovoru.

Roztála jsem podruhé. Žádného chovatele nepotěší nic tolik, jako upřímný zájem o jeho psa.

Kdybych byla dala na první dojem, který ve mně tento lékař vyvolal, odešla bych. Jaká chyba by to byla! Přišla bych nejen o výborné lékaře, ale ještě i o přítelkyni, ve kterou se doktorka postupem času přetransformovala. Ještě v dobách, kdy se naše známost odehrávala ryze na obchodní bázi, tedy na bázi lékař (služba) – pacient (platba) se nikdy na mě nezlobili, když jsem k nim vozila na ošetření, případně utracení zvířata posbíraná na silnicích.Nikdy totiž nemůžu nechat ležet zvíře, které najdu, a které ještě žije. Bez námitek léčili a případně utráceli, aniž za takové úkony chtěli zaplatit.

V těch dobách mi nesčíslněkrát jaksi mimoděk poskytli také jinou, než výhradně veteriární pomoc. Dlouhou dobu působili naprosto bezplatně a nezištně také jako manželská poradna.

Šlo o zcela jednoduchý princip. Společná ordinace, společné bydliště, společní psi,společné děti a v neposlední řadě společná hypotéka zcela logicky musí časem vyústit ve společnou ponorkovou nemoc. V důsledku této jsem se občas nechtěně vyskytla v ordinaci uprostřed veselých výstupů, po kterých jsem se vracela domů osvěžena a skálopevně přesvědčena o vlastním rodinném štěstí. Příštích několik dnů jsem se na manžela přívětivě usmívala a byla mu vděčná za poklidný, harmonický manželský život a za ticho a klid u rodinného krbu.

Časem, bohužel jejich občasná ponorková nemoc vyústila v rozdělení ordinací a domovů. Děti a psy naštěstí nepůlili. Byla jsem rozpolcená, ale vzhledem k tomu, že s Alenou jsme kamarádky, a že jsem jí v těžkých dobách byla nablízku, zůstala jsem u ní.Škoda. Tak nerada měním zvyky. Vzhledem k tomu, že děti, psi a hypotéka zůstala jí, potřebuje výdělky evidentně víc.

Mít kamarádku veterinářku přijde chovatelce početné smečky nesmírně vhod. V pohodě lze dojednat návštěvu v mimoordinační dobu,přítelkyně ochotně přijede naočkovat a natetovat ke mně domů, (převáželi jste někdy vozem osm nebo devět pištících štěňat na očkování?) a v neposlední řadě jsem měla možnost zjistit, o co jsem přišla. Celé dětství jsem toužila být veterinářkou. Bohužel, nikdy se mi tento sen nepodařilo uskutečnit a teď, když mám možnost přístupu do ordinace, jsem tomu bezmála ráda. Člověk zřejmě dokáže v každém povolání zaktivizovat obranný systém a obrnit své city a duši. Obzvlášť v některých povoláních je to v rámci zachování vlastní duševní rovnováhy nutné. Zjistila jsem, že to ani po dlouhých létech strávených po boku psů nedokážu. Často zajdu k Aleně jen tak, na kafe a když není přítomna sestra, nabídnu nezištně pomoc (podej, podrž, obvaž, utři…). Zatímco ona přistupuje ke zvířeti profesionálně a jedná s ním laskavě, ale nekompromisně, mě každý pes šplhá na hlavu, schovává se za má záda,a pláče mi v náručí. Já na oplátku každé zvíře nazývám šišlavě chudáčkem, beruškou, prdelinkou, nebožáčkem, uzlíčkem……

Jako profík bych jednoznačně musela pohořet. Když jsem se nedobrovolně naskytla u případu uspání nevyléčitelně nemocné novofundlanďanky, jejíž majitelé zbaběle utekli z ordinace a já jí v její poslední chvilce utěšovala, došlo mi, že sen je pryč. Oni zdrhli a já to obrečela. Nestála jsem za nic ještě několik dnů. Živit se tím? Možná bych konečně po mnohých letech přestala mít v důsledku tragicky nízkých výdělků problémy s nadváhou. Sakriš, teď mě napadlo, že bych to studium ještě teď v pokročilém věku zvážila? No, asi už počkám na univerzitu třetího věku. Zatím jsem ve druhém, byť za polovinou.

Vlastníte-li čistokrevného „papíráka“ jakékoli rasy, zcela určitě máte pocit, že ten váš pejsek je opravdu, ale opravdu ten nejkrásnější na celém širém světě. Tento dojem je o to silnější, oč větší je vzdálenost k jinému psu téhož plemene. Nemaje porovnání, nemáme ani soudnosti. Navíc jsme v tomto svém přesvědčení utvrzováni chovatelem, který má eminentní zájem své odchovy předvádět na výstavách v co největším počtu. Jakmile obdrží první vámi pořízené fotografie psa, začne být skálopevně přesvědčen o naprosté výjimečnosti svého chovu. Neprodleně se spojí s majitelem a začne vyvíjet nemalý tlak s jediným cílem, totiž přesvědčit jej o naprosté nezbytnosti předvést jejich společný zázrak na výstavě nejvyššího typu. Jakmile nezkušený majitel podlehne, rozjede se AKCE nevídaných a netušených rozměrů a náročnosti. Kde a co taková výstava vlastně je a co konkrétně podniknout? Nic prostšího – chovatel,navýsost potěšen poskytne velmi ochotně vyčerpávající informace, protože i on má zájem předvést ostatním chovatelským břídilům jaké zázraky produkuje naprosto běžně. Výstava je pak ideálním kolbištěm k ukojení jeho ješitnosti. A tak chovatel hbitě zjistí nejbližší možný termín výstavy, mnohdy majitele i sám přihlásí a hlavně – zahrne přehršlí rad a pouček týkajících se příprav. Nebohý začátečník si učiní snaživě poznámky a čím víc se blok plní, tím hlubší vrásky se vrývají do čela chudáka budoucího vystavovatele. Náležitě poučen nejdříve zkontroluje platnost očkovacího průkazu, začne lépe krmit, lépe venčit, lépe česat, navštěvovat se psem rušnou hlavní třídu v místě svého i cizího bydliště, nádražní halu, ZOO a jiná frekventovaná místa za účelem psychického zocelení svého miláčka. Svěří se sousedům a známým, poradí se s ostatními laiky v okolí a do již tak obsáhlého seznamu pokynů přidá další, aby zmatek v jeho hlavě i duši byl dokonalý. Teď už je ostatně blízek nervového kolapsu i bez rad rodiny a známých. Přesně v rozporu s pokynem chovatele psa olbřímích rozměrů nacpe dva dny před výstavou do vany a pečlivě jej vydrbe a načechrá mu srst manželčiných kondicionerem, pročež mu vyrobí „nestandardní osrstění“, které posuzovatel zcela jistě nepřehlédne. Vypraví se zakoupit nové vodítko a obojek, kempinková křesílka, slunečník, držák na slunečník,stolek nad držák na slunečník, připínací stěny na slunečník pro případ větru, termosku, ruksak na záda, tašku na kolečkách a deku pod psa, to vše bratru za několik tisíc korun. Rodina se pravidelně večer, místo televizních novin radí a dohaduje, neboť tak významná rodinná záležitost tu byla naposledy, když prababička slavila sté narozeniny. S úmyslem zvítězit na kolbišti mezinárodní výstavy se seznámí všichni příbuzní a známí, kterým je to sice naprosto jedno, ale ze slušnosti vás vyslechnou. Stejně vás všichni už dlouho pomlouvají že jste si místo ovčáka bez papírů a jasného původu za pár šupů, pořídili drahého psa a ještě do něj investujete další peníze (kde na to ten Fanda pořád bere…?). Poslední večer se tráví zakreslováním trasy do mapy. Snaživější jedinci a ti technicky zdatní si celou trasu vyjedou na počítači, slepí několik listů do jakési knihy – itineráře a barevnou fixkou vyznačí cestu do posledního detailu včetně názvů ulic měst, které se cestou budou projíždět aby máma, která má navigování na starost měla možnost se náležitě připravit..

V noci před výstavou celá rodina včetně babičky nespí a ráno vstává ve 4 hodiny, aby byli včas na místě (táta nerad parkuje daleko). Máma ještě za tmy osmaží řízky, sbalí tašku, křesílka, termosku a tisíc dalších zbytečností, překontroluje doklady psí i lidské, pes se zatím na zahradě vyválí ve fujtajblu, za což je otcem velmi hlasitě a neslušně vypeskován (samozřejmě spolu s mámou, ta ho přeci má na starost). Pes je následně částečně očištěn a nacpán do auta, přepočítají se děti a může se vyrazit.

Pokud možno se cestou několikrát bloudí, za což ovšemže může máma, která sice má na klíně otcem pečlivě připravenou mapu, ale naprosto se v ní neorientuje, dílem proto, že se vlastně nikdy v žádné mapě neorientovala, dílem proto, že než najde správnou odbočku, jsou už dávno někde jinde. Alespoň si má hlava rodiny na kom zchladit žáhu, když už má čuchat ten smrad z vyváleného psa! Konečně je kýžené město i výstaviště tu.Nastává však další dramatický okamžik. Na příjezdové komunikaci je dlouhá a nepřehledná fronta, parkování ve vyhrazených prostorách je špatně organizované, někteří řidiči předjíždějí a otec brunátní vzteky. Celá rodina se krčí na sedadlech a mlčí jako pěny, protože otce není radno v těchto vypjatých situacích provokovat. Pes, ten pitomec, ovšem na otce žádný ohled nebere a řve na každé projíždějící auto, obsazené stejně řvoucím psem. Je nasnadě, že cholerický otec vůbec na žádnou výstavu nikdy jet nechtěl, jel pod nátlakem a za všechno může máma, pes, děti, staří rodiče, řidiči ostatních vozů, neschopná pořadatelská služba a všeho schopná policie….!! Konečně je zaparkováno, ale otec je zase nespokojený, protože zjišťuje, že parkoviště je celých 500 metrů od vstupní brány. Takový šlendrián. U brány se ještě ke všemu zjistí, že očkovací průkaz zůstal doma na stoličce v předsíni, kam byl umístěn aby se na něj nezapomnělo. Naštěstí po větším handrkování a ještě větším poplatku je pes vpuštěn do areálu . Psi se dělí do několika kategorií: a) pes je pohodář (nuda), b) pes je nadšen z tolika nových kamarádů, c) pes je zděšen z tolika nových kamarádů.

V případě a) stojí a civí, v případě b) táhne vpřed, v případě c) táhne vzad. V obou případech by jste jej nejraději přetáhli. Nezkušený vystavovatel je vystaven dalším stresům. Samozřejmě jej nikdo neinformuje kde, a že vůbec si má vyzvednout katalog. Netuší, kde a jak zjistit ke kterému kruhu se dostavit. Většinou to vyřeší tím, že nenápadně sleduje prvního psa stejného plemene, kterého uvidí. Tím pádem většinou nenaleznou výstavní kruh, ale WC, nebo stánek s granulemi. Nakonec odhodí ostych a majitele psa se zeptá. Teprve teď se dozví, že existuje katalog a kde k němu přijít. Matka je opět vypeskována, protože tyhle věci měla přeci zjistit předem a ne tady otce stavět do role křováka ocitnuvšího se ve velkoměstě. Po mnoha peripetiích je tedy konečně nalezen vašemu plemeni vyhrazený kruh, stánek s pivem a stánek s buřty. Rodině se nesmírně uleví, ovšem pouze do okamžiku, než zjistí, že se ztratilo jedno z dětí. To už je na otce moc a odebere se ke stánku s osvěžujícími nápoji aby se uklidnil. Matka svěří psa staršímu potomkovi a jde hledat postrádané robě. Dítě najde, ale oba pak svorně znovu nemohou najít přidělený kruh. Pubescent, kterému byl svěřen pes pocítí nutkavou potřebu se předvést před dívenkou, která postává opodál a tak začne se psem velikosti telete ledabyle korzovat. V důsledku toho, že děvčeti věnuje větší pozornost než psovi se tento v nestřeženém okamžiku vrhne na cizího psa s jasným úmyslem jej zabít. Pubescent přeskakujícím hlasem řve chvíli fistulkou a chvíli basem, neboť díky svému věku hlas ovládá asi stejně jako psa a se zuřivcem marně zápolí. Ještě, že zrovna v tom okamžiku doráží od stánku příjemně osvěžený otec, který včas zakročí. Chvilku po něm dorazí i máma s mladším potomkem. Konečně je rodina pohromadě a je čas ze rozhlédnout. Než se rozkoukáte, dostaví se chovatel. Po nezbytném přivítání vás pochválí, nebo sepsuje, to podle okolností. (Pes je tlustý jako čuně, hubený jako lunt, není v srsti, je příliš v srsti, je čerstvě vykoupaný, v životě neviděl vodu …) Tím vás jednoznačně znervózní, takže začnete trpce litovat, že jste se do toho vůbec kdy pouštěli. Otec zpod nakrčeného obočí metá blesky na matku, ta přeci měla psa náležitě připravit. Matka se pečlivě jeho pohledům vyhýbá, ač je intenzivně cítí. Nač ještě hrát okolostojícím nějaké divadlo, myslí si zcela rozumě.

V každém případě se majitelů zmocní podivný, odevzdaný klid před bouří, protože teď už je stejně všechno jedno a stejně je na všechno pozdě. Ještě nastane menší souboj o to, kdo vlastně půjde do kruhu. To zaskočí tátu i mámu, protože samozřejmě očekávali, že to odnese ten druhý. Často souboj končí tím, že je pes přidělen pubescentovi ( stejně si toho psa vymyslel on !), který jediný je ochoten se s ním předvést. Když je vyřešen i tento problém, je čas začít pozorovat okolí, najmě psy stejné rasy. I zde máme dvě alternativy podle nátury majitelů psa. Buď je vlastní pes shledán jednoznačně nejkrásnějším ze všech přítomných a tak se na tvářích majitelů usadí lehce pohrdavý a zároveň shovívavý a soustrastný úsměv věnovaný ostatním nedokonalým chudákům.

Opačným extrémem je pocit, že,( proboha !!) všichni jsou nesrovnatelně krásnější, než ten náš, že jsme sem vůbec kdy lezli, i ten děsný buldog u vedlejšího kruhu by nás hravě porazil! Adrenalin v krvi stoupá úměrně s krátícím se časem a s tím, jak se přibližuje vaše velká chvíle.Chovatel vás se suverénním úsměvem uklidňuje a hlavně rozdává chytré rady a vtipné bonmoty na všechny strany, všem, kteří jsou (i těm, kteří nejsou) ochotni jej poslouchat.

Pomlouvá ostatní chovatele, vystavovatele i jejich psy a hlavně podrobuje zdrcující kritice rozhodčího... (podobnost s naším parlamentem a mnohými politiky je čistě náhodná). To vás ovšem neuklidní, ba právě naopak. V kruhu přichází na řadu vaše plemeno a vy se horečně snažíte pochopit, podle jakého klíče probíhá posuzování, když jednotlivé výsledky se podstatně liší od tipů chovatele. Ten je spokojen a tleská vždy pouze v případě, že v jednotlivé třídě zvítězil jedinec z jeho chovu. Ostatní psi nestojí za zlámanou grešli a dle jeho názoru je chov takových zvířat ztrátou času a mrhání genetickým potenciálem. A pak náhle je TEN okamžik tu a vy nastupujete! Napůl v mrákotách vcházíte do výstavního kruhu, jako ve snách plníte úkoly zadané rozhodčím. Běháte, chodíte, stojíte, váš miláček (kretén pitomý) nechce ukázat zuby a v souboji s ním jste jasně ten slabší. Ta hanba! Posuzovatel vás mírně pokárá a to je ta poslední kapka. V zoufalých pohledech vysílaných zbytku rodiny umístěné za provazem se dá jasně číst: „už nikdy více!“ A potom najednou ostatní psi postupně z kruhu odcházejí, zůstáváte jen vy sami a je vám jasné, že to je konec. Jste poslední. Člověk by až brečel. Až posléze pochopíte, že zde je postup opačný – ten poslední je vlastně první ! Chovatel se na vás vrhá, bouřlivě vám gratuluje a do všech stran vysílá vítězné pohledy, jako kdyby psa zplodil sám osobně.

Je to ten největší okamžik od narození vašeho syna. A tím je váš osud definitivně zpečetěn. Stal se z vás VYSTAVOVATEL. Příště už budete vy s blazeovaným úsměvem a cigaretkou nedbale vetknutou v koutku úst udílet rady dalším nováčkům, kteří budou vzhlížet k výšinám vašich vědomostí a zkušeností. Vaše sebevědomí se vznese do závratných výšin a udrží se tam po dobu, kdy budete vítězit. Až na některé z výstav bude mít rozhodčí odlišný názor od předchozích a vašeho psa ohodnotí známkou „velmi dobrá“, nebo nedej Bůh, ještě horší, ztotožníte se s chovatelem a ve stavu nejvyššího rozhořčení podrobíte rozhodčího zdrcující kritice. Od té doby začnete také pečlivě pročítat propozice jednotlivých výstavních akcí a hlásit svého psa výhradně tam, kde neposuzuje ten „diletant“. To ještě netušíte, že počet „diletantů“ se časem může rozrůst na slušně vysoké číslo. Až pochopíte i tenhle poslední fakt, a dokážete se smířit a vyrovnat s tím, že ten váš pes skutečně nemusí být pro každého stejně dokonalý, jako pro vás, stane se z vás teprve ten opravdový vystavovatel. Takhle to všechno začíná. Hodně štěstí a dobře vám tak!

Snad každý zná ten nutkavý pocit, že musí mít 1.) to, co mají už všichni, nebo 2.) to, co ještě nikdo nemá.

Mě před časem přepadl nutkavý pocit, že bezpodmínečně musím mít zlatou tibetskou dogu. Nejen, že ji musím mít, ale že je to pro mě přímo otázka života a smrti. Nanesla jsem doma svou ideu a můj hodný a trpělivý manžel podlehl přesvědčivým argumentům stylu: jiná by chtěla norkový kožich ( zlato, drahokamy, nejnovější BMW, vilu v Jevanech …..), oproti tomu já ve své neskonalé skromnosti chci jen jednoho pitomého psa! Manžel, unavený léty strávenými v soužití se mnou, raději souhlasil, než aby poslouchal mé neustálé hučení.

(Vřele doporučuji všem ženám. Není nad prověřený systém „ stokrát nic umořilo muže“.)

Bylo rozhodnuto, že vhodná země pro import bude Francie. Napsala jsem tedy paní chovatelce a obratem obdržela nabídku budoucích rodičů a současných cen. Vybrala jsem rodiče a cenu, která měla garantovat jedince nejvyšších kvalit. To jsem ovšem netušila, že cena postupně poroste společně s ostatními náklady do výšin přímo neslušných. Všichni majitelé i chovatelé tibetských dog znají nepříjemnou skutečnost, že štěňátka našeho krásného plemene jsou bohužel k mání pouze v jediném termínu, kdy všechny psí dámy se na sklonku podzimu rozhodnou hárat a na sklonku zimy rodit. Člověk si prostě nemůže říci: na jaře, až bude krásně, si uděláme pěkný výlet po valutové cizině a přivezeme si štěňátko. Termín odběru je jednoduše dán. A tak se stalo, že termín odběru naší zlaté holky se přesně kryl s termínem porodu našich psích mamin. Odjet od rodiček mi přišlo přinejmenším nevhodné. Navíc trpím fixní ideou, že nikdo neobstará mé psy tak dokonale, jako já sama, což mi ostatně každoročně totálně zkazí dovolenou. Dali jsme tedy doma hlavy dohromady a zvolili jednoduché a elegantní řešení. Dorinka přiletí letadlem. Chovatelka, žijící naštěstí nedaleko mezinárodního letiště byla svolná a já jsem se od toho okamžiku začala potýkat s devítihlavou saní, která je od nepaměti neměnná, doslova nesmrtelná. Totiž s byrokracií. Kdo se domnívá, že se změnou režimu se změnili státní i ostatní úředníci, šeredně se plete.

Problém první - České dráhy. Naivně jsem si myslela, že poslat vlakem přepravku na psa do ciziny je prosté. Opak je pravdou. Záhy mi bylo seznati, že tato triviální záležitost je ve skutečnosti neuskutečnitelná. ČD prostě do ciziny nic nepřepraví – tečka, konec. Zbyla Česká pošta. Ta přepravku byla ochotná doručit,cena doručení ovšem vysoko přesáhla cenu samotné fungl nové přepravky na velká plemena, která věru nebyla z nejlevnějších.

Překousla jsem i to a pustila se do boje s další dračí hlavou. Jestli někdo žije v bludné představě, že poukázat částku v cizí měně z vlastního devizového konta na konto v jiné zemi je otázkou okamžiku, ten se šeredně mýlí.

Transakce trvala celé dopoledne, z pobočky naší banky jsme putovali do hlavní banky, tam do několika různých odborů, na všelijaké formuláře jsme vypsali obsah nové propisovačky, úředníci telefonovali tu na ústředí, tu na odstředí. Za poplatky z převodu bych byla pořídila bezmála ještě jednoho psa. Přinejmenším. Nakonec se ale všechno povedlo. S pomocí Boží a s nervy nadranc. Následovala cesta na letiště a zjišťování, která letecká společnost a za kolik je ochotna přepravit psa. Záhy se ukázalo, že ti, kteří psa vezmou na palubu nelétají z potřebného letiště. Ti, kteří z něho do Prahy létají zase nesmí přepravovat živé zásilky. Nakonec zbylo staré, dobré ČSA. Nastal ovšem další problém, tentokrát ve Francii. I tam evidentně kvete a bují byrokracie. Alespoň v tomto směru v Evropě už dávno jsme. Štěně nebylo možno vyvézt ze země původu dříve, než bude očkováno proti všemu a proti všem.

Paní chovatelka ještě ke všemu řešila jakési problémy zdravotního charakteru a tak jsem dohodly další částku navíc na byt a stravu, teď už mé fenky. Opět složité převody z konta na konto, teď už přeci jen,díky předchozí praxi netrvaly tak dlouho. Za ochotu jsem jako poděkování poslala poštou hodnotný dar, neboť si potrpím na záležitosti uvedené do pořádku. A tak zhruba v době, kdy moje štěňátka opustila domov, dostala jsem teprve avizo z carga ČSA, že štěně přiletí v den D, spojem S v 10 hod. z Paříže a v Praze přistane cca ve 12 hod.

Nastalo veliké těšení a veliké přípravy. Náš sedmiletý hošík mi pochopitelně zůstal na krku, protože jako obyčejně, tatínek měl „neodkladnou“ záležitost a tak nemohl hlídat Před polednem jsem nadila peněženku, vzala synka a vyrazila směr Ruzyně. Projela jsem závorou na hlídané parkoviště carga, velkoryse jsem přehlédla astronomickou částku za hodinu hlídání v bláhové domněnce, že za tu hodinu už budu doma. Napochodovala jsem k okénku s úřednicí. Úřednice projevila překvapený zájem: „Skutečně? Pejsek? O tom nic nevím.“, načež nás vyzvala, abychom se posadili na chodbě, že se zeptá.Uposlechli jsme ,tedy já ano, syn neusedl, naopak začal rejdit, opouštěl budovu, opět se vracel z jiné strany, válel se po podlaze, pinkal si o zeď tenisákem, zakopávali o něj zaměstnanci letiště. V okamžiku, kdy se mé nervy rozhodly opustit mé tělo, protože ani ony už to nemohly snést a já začala přemýšlet, kolik by mi asi soud napařil za vraždu vlastního dítěte si vlastní dítě bohužel všimlo nápojového automatu umístěného ve vedlejší chodbě. Okamžitě dostalo chuť na horkou čokoládu. Dostalo horkou čokoládu, aby vzápětí zjistilo, že vlastně nemělo chuť na horkou čokoládu, ale na horký bujón. Se skřípěním zubů jsem byla nucena sladkou břečku sama požít, čímž se mi nálada nezlepšila ani o pověstnou mrť.

Nakrmili jsme automat dalším obnosem a obdrželi kelímek vřelého, mastného bujónu. Než jsem stačila synovi říci: „nepolej se!“, byl bujón z jedné třetiny na něm, druhá třetina se vsakovala do polstrované židle a zbytek se mastně leskl na podlaze. Teď už jsem věděla přesně: každý soud by mě musel osvobodit! Se zapůjčeným hadrem a kýblem , naplěna pocitem nezměrného studu jsem se snažila katastrofu zmírnit a do toho mi znuděná úřednice z okénka sdělila, že v raním letadle žádný pes není, další letadlo dosedá v 16 hodin a ať se jdeme třeba podívat na letadla. Bylo 13,30, a tak jsme šli. Byl to sakra drahý výlet. Vyhlídková terasa – vstup 2O,-Kč na osobu (celkem 3x), návštěva WC – zdarma (2x), kopečková zmrzlina 20,-Kč jeden kopeček (3x), coca-cola 30,-Kč (1x), sušenky z automatu 25,- Kč (2x). Šestnáctá hodina přišla v poslední vteřině. Tak tedy zpět k okénku a tady jsem se dozvěděla, že pes je tu, ale ještě musím na celnici. Celnice je bohužel umístěna ve zcela nové budově vzdálené asi 15 minut ostré chůze přes všechna obrovská parkoviště. Po vyčerpávajícím sprintu jsme zchváceně dopadli do kožených křesílek na celnici a čekali na vstup na vyzvání. Když jsme konečně byli vyzváni, vyšlo najevo, že nikdo z celníků vlastně neví, jak se proclí pes, který na průvodce nemá uvedenou cenu. Nastalo radění a nekonečné dohady, až střelili od boku, nebo mě to alespoň tak připadalo, - zaplatíte 500,-Kč cla a pak vám bude pes vydán.

Vytáhla jsem peněženku a byla ráda, že to prošlo relativně lacino, ale teď jsem se dozvěděla, že peníze nemohou přijmout oni, ale pouze pobočka banky, která je ovšem naštěstí umístěna v prvním patře. Poklusem jsem vyběhla schody, abych zjistila k svému nekonečnému nadšení, že banka právě před pěti minutami zavřela. Jediná další pobočka je v letištní hale u příletů vzdálené slabý kilometr. A opět sprintem přes všechna parkoviště. Tentokrát byla banka v provozu, měla ovšem půlhodinovou přestávku. Za okénkem seděla pěstěná, načinčaná slečna a s požitkem ukusovala sendvič. Upírala jsem nenávistný pohled střídavě na slečnu a na nástěnné hodiny, před očima nepěkný obraz štěňátka od rána uvězněného v přepravce. Konečně slečně došla trpělivost a otevřela okénko o celých 5 minut dříve. Milostivě ode mne převzala částku a já, s potvrzením v ruce prchala zpět na celnici, následována nepopsatelně špinavým a otráveným dítětem a naplněna děsným vztekem. Na celnici mi bylo opět vyčkat vyzvání, vyměnit bankovní potvrzení za průvodku ke psu a, jak jinak, opět úprkem prk napříč parkovišti zpět na cargo. Nikdy bych nevěřila, jak fyzicky náročné je vyzvednout štěně z letiště.

Na cargu, jaká příjemná změna, jiné okénka a jiná fronta. Zaplatila jsem další poplatek, za veterinární prohlídku, která spočívala v tom, že pan doktor vrazil razítko do papírů pěkně u stolu v teple kanceláře. V 18,3O hod.mi ještěrka konečně vyvezla z haly přepravku a naložila mi ji do auta. Tak, vzhůru domů! V rozletu mě zastavila závora a vrátný na výjezdu z parkoviště carga. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem služeb placeného parkoviště využila celých 7 hodin, byť nedobrovolně. Parkovné se vyšplhalo do výšin vzdálených galaxií .

Naštěstí vrátný byl charakterní a uznalý muž, který se spokojil s pouhou stovkou, za kterou jsem ovšemže nevyžadovala nijakého potvrzení. Za to, že mi vyšel takhle vstříc, vyžádal si jednu maličkou protislužbu. Požádal mě, zda bych nevzala do Kladna jeho kámoše, zaměstnaného ve skladu carga, nejede prý mu autobus a je to také kladeňák. No, nevyhovte, vždyť jsme lidi! Do auta mi nasedl chlap značně vagabundózního zjevu, aby mi vzápětí nasadil nejtěžší ránu toho dne. „To je hezkej pejsek“. Pravil. „A jak je chudák v tý bedně hodnej tak dlouho, my sme mu dávali s klukama rohlik už ráno, ale nechtěl.“ „Jak, ráno?“, zpozorněla jsem: „bylo mi řečeno, že letadlo přistálo v 16 hodin!“ „Ale depa, paninko, ta bedna je tu už vod 11. hodin“. Zněla odpověď.

A to mě definitivně umrtvilo. No řekněte sami,´pak ty úředníky neplaťte rádi, ochotně a více než dobře z našich daní, vždyť jsou tak úslužní, rychlí a horliví!

Dorinka cestu přežila zdravotně bez úhony, doma nejistě opustila přepravku a stejně nejistě prohlédla zběžně nové bydliště. S mužem jsme se snažili lákavým soustem jí vynahradit útrapy cesty a láskyplně ji přivítat v novém domově. Pamlsek z mé ruky Dorinka opatrně přijala, manželově ruce se ale vyhnula obloukem. Neomylně zamířila do otevřeného kotce, který se v naší rodině používá jako psí „jídelna“ a pro případ deště. Zůstává stabilně otevřený. Dorinka se umístila do nejzazšího koutu kotce a zůstala tam. Byli jsme překvapeni ale nenaléhali jsme. Přikládala jsem to cestovnímu stresu, ovšem záhy se ukázalo, že Dorinka se prostě jen v kotci cítí nejjistěji a usoudila jsem, že její krátký život se zřejmě odehrál přesně v takovém prostředí. Jen velice váhavě se zařadila do normálního psího života, nedůvěřovala lidem, najmě mužům (což jí nemohu mít za zlé, v lidském případě by to byla známka moudrosti). Se zařazením do psí smečky se potýkala také, ačkoliv jí všichni psi přijali velmi přívětivě, bála se jich. Řeknu vám, byla to práce jako na kostele. Denně jsem brala Dorinku do neznámých prostředí. Do lesa, který viděla poprvé v životě, do města, které viděla poprvé v životě. Mezi lidi, kterých se bála. Jako naschvál jí po osmi měsících náročných příprav na první výstavě napadla argentinská doga a bylo po všem. Do auta jsme ji museli donést, protože paralizovaná hrůzou, nebyla schopna udělat krok. Bylo to trpké zklamání. Došla jsem k závěru, že ne každý západní chovatel renomované pověsti a zvučného jména si tu pověst zaslouží. Pro mnohé chovatele „civilizovaného“ světa jsou chovatelé bývalého východního bloku neandrtálci, trávící většinu času v korunách stromů. Podezírají nás, že draze dovezené psy pojídáme. Uráží mne to, protože většina z nich by nikdy nezajistila svým psům šťastný život, jaký vedou u mě a u většiny mých přátel. Samozřejmě, jsou takoví i u nás. Znám dobře české odchovy produkující kotcové bázlivce. Stydím se za ně a zamřížovaných psů je mi upřímně líto. Sama se na Dorince denodenně přesvědčuji, jak hluboké jizvy v psí duši to dokáže zanechat. Výstavy jsme vzdali a přestala jsem ji týrat i vycházkami do cizích prostředí. Doma, je šťastná a snese i procházku lesem, který důvěrně zná. Jinam nechce a já ji přestala nutit. Vzhledem ke své bázlivosti se stala citově velmi závislou na mě a na naší rodině a i když plány s chovem jsme vzdali, milujeme ji takovou, jaká je. Škoda jen, že taková, jaká je být nemusela. Jen se narodit někde jinde.

Slavím malé soukromé výročí. Jubilejně, již po páté otevírám učebnici němčiny pro začátečníky a pokročilé „Německy s úsměvem“, a bez úsměvu civím několikátý den nevnímajícíma očima do první lekce. Pravidelně na konci str.3 jsem nucena konstatovat, že sice přesně vím, co budu vařit v příštích několika dnech, co musím zařídit před výstavou, komu zavolat…. ovšem z učiva nevím zhola nic.

Tušíte správně. Opět jsem navštívila cizinu a opět jsem si notně pošramotila sebevědomí vědomím, že mimo Ruska, Ukrajiny a Bulharska se domluvím pouze s vypětím všech mimických svalů a chápavých končetin v podstatě jako každý průměrně inteligentní šimpanz. Rusko, Ukrajina ani Bulharsko ovšem nepatří mezi vysněné cíle mých cest. Jak potupné! Kdybych byla alespoň krásná, když už jsem blbá. Vysoké, štíhlé blondýně s modrýma očima velikosti tenisáků, lemovanýma řasami délky párátek a s nohama, zabírajícíma 2/3 tělesné výšky se leccos odpustí. Hlavně se jaksi počítá s tím, že se bude pouze hezoučce usmívat, zdobit a roztomile mlčet, prostě proto, že nechápe. U velmi sošné brunety středních let je ovšem tupý úsměv a nechápavé mlčení spíše trapné, než roztomilé.

Co naplat, minulý režim, soustředěný pouze na Velikého Bratra, jaksi nepočítal s výlety do kapitalistické ciziny, takže ve většině národa zvítězila lenost nad touhou být zasvěcen do tajů cizích jazyků. U mě šla lenost tak daleko, že několik let soukromého studia německého jazyka u vysokoškolské profesorky, staré panny se šestnácti dioptriemi, na mě prakticky nezanechalo stopy. A to jí moji starostliví rodičové za mé zkultivování platili nemalý peníz. Zbytečně.

Pozdě dnes litovat času, stráveného vpisováním překladů jemnou tužkou přímo do učebnic, psaním textů na ruce a jiných fíglů, založených na nehezkém zneužití tlustých čoček hodné a nic netušící (protože nevidící) kantorky. Věnovat čas, strávený podvody, poctivému učení, mohla jsem dnes překládat Kanta z originálu. Pravda, občas, v době nejvyšší nouze, náhle zjistím, že mozek sepne jaksi samovolně, nezávisle na mém vědomí, a přeci jen se mi cosi vybaví. Na tomto principu je zřejmě založeno učení ve spánku. Zjistila jsem kupříkladu, že v podstatě všemu rozumím, ovšem co se mluvení týče, jsem jako Fučík. Slovo ze mě nevyrazí, ani kdyby mě mučili.

Po tomto dlouhém úvodu zajisté pochopíte, jak jsem na tom byla psychicky již dlouho před cestou pro mé další štěně do Holandska. Mé sebevědomí nechtěně pozvedla ještě více má dobrá známá, které jsem se na jakési psí výstavě svěřila, kam a ke komu si pojedu pro štěňátko. „Jé, to ti závidím! “Děla ta dobrá žena. „S paní Rutloh jsem se setkala na výstavě v Rakousku, to je moc příjemná a milá paní, a má smysl pro humor. S tou se pobavíš, a neboj se, mluví plynně německy i anglicky, snadno se s ní domluvíš“. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem ze sevřeného hrdla vyrazila:“ I rusky?“ V odpověď mi zazněl veselý, knižně řečeno, klokotavý smích. Sama jsem netušila, že jsem až tak vtipná!

Pod tíhou výčitek jsem zhruba měsíc před odjezdem ofoukala prach z učebnic cizího jazyka, položila si je na dobře viditelné místo, ze kterého mne vyčítavým zrakem sledovaly celý měsíc. Den před odjezdem učebnice pokrývala pavučina tloušťky námořnického lana, a tak jsem s nepříjemným pocitem v útrobách vyndala z knihovny kapesní slovník jazyka německého, kdyby bylo nejhůř. Dlužno podotknout, že bylo. Na svou obhajobu v této kauze uvádím, že jsem v té době pečovala o 4 vrhy štěňat, těsně po sobě jdoucí. Kdo někdy pečoval, byť o jeden, ví, o čem mluvím.

Paní Rutloh je skutečně velice milá a příjemná dáma. V rámci faxové korespondence před odběrem mi dokonce nabídla, že mi štěňátko sama ochotně přiveze. Velmi mě to potěšilo, když jsem si ovšem uvědomila, že kvůli tak vzácné návštěvě budu nucena vygruntovat celý dům od půdy po sklep a posléze svého potomka umístit v poutech do přepravky, abych zamezila opětovnému okamžitému zabordelení veškerých prostor, raději jsem se vymluvila na svou touhu, na vlastní oči spatřit rodiče našeho vyvoleného štěňátka. Když jsem později spatřila jejich naklizený a navoněný dům, děkovala jsem Bohu, za své moudré rozhodnutí

Cesta, ze které mám v tomto ročním období vždycky strach, proběhla tentokrát naprosto perfektně. Počasí se nás snažilo přesvědčit, že není únor, ale květen a že kalendář se šesredně mýlí. Zácpu (tedy dálniční, nikoliv střevní) jsme zažili pouze jedinou a netrvala déle, než 1,5 hodiny,což je na Německo vskutku ojedinělé. Náš chlapeček byl v mezích svých možností vcelku hodný, manžel většinu cesty kdy jsem řídila, prospal a tak jsem dokonce nemusela poslouchat jeho iritující poznámky ke způsobu a hlavně rychlosti mé jízdy. Z nepochopitelných důvodů mi má za zlé, že jsem v cíli cesty vždy o několik hodin dříve, než všichni ostatní. Vyčítá mi to místo aby byl rád, že umím efektivně zacházet s časem. Úhrnem – cesta takřka idylická.

Okolo třetí hodiny jsme dorazili do kýženého města. Hilversum je, stejně jako všechna holandská města, roztomilé a čisťoučké místo. Cestu nám paní Rutloh popsala tak dokonale, že jsme prostě nedokázali zabloudit. Stejně, jako před létu u Reusenů, jsme nejprve mysleli, že nemůžeme být na správném místě. Nějak to nemohu pochopit. My máme zahradu cca 500m2 a při celkovém počtu 13 psů (5 velkých, zbytek malých) mám ukrutné výčitky, že naši miláčci, pohybující se volně všude a neznající kotec, strádají ve stísněných podmínkách. V Holandsku je odpovídající prostor pro 9 velkých psů + 2 vrhy štěňat dům a zahrádka velikosti kuchyňského stolu, to vše umístěno na hlavní třídu města a do těsného sousedství dalších domů. A opět všichni psi doma. Na gauči, na chodbě, pod stolem,v kuchyni. V naprosté pohodě, bez sebemenšího náznaku nevraživosti, vrčení, bez konfliktů a hádanic. Psi i feny pohromadě. K tomu v obývacím pokoji a v knihovně po veliké ohrádce, plné štěňat. A všude čisto a vůně. Nepochopím! Vlastně jsem pochopila v průběhu večera, kdy se po domě tiše a úslužně pohybovala nenápadná dívka s hadrem a sprejem lesní vůně. Poprvé v životě jsem spatřila živou služku. Zatím jsem o existenci podobného jevu četla výhradně v povinné školní četbě od Marií Majerových a Pujmanových. Ty ovšem líčily pohnuté osudy nebohých děvčat, zatímco tato dívka vypadala velice spokojeně a spíše působila dojmem rodinné přítelkyně. Stejně spokojeně vypadala i Sanne. Kdo by také nebyl! Bože, služka! Zase mám o čem přemýšlet. Nádherná představa. Televize, kniha, otoman, odpolední spánek, žádný stres. To vše díky jedné osobě. Jak jednoduché. Jenomže to bych musela mít manžela se zcela jiným příjmem, než mám. Toho ale zase nemohu mít, protože v tomto věku a s touhle postavou takového nenajdu. To jsem prostě prošvihla o dvacet let a dvacet kilo.

Vraťme se ale do reality. Ten náš pejsáček, synek těch nej, nej rodičů nám v ohrádce okamžitě padl do oka. Ukázala jsem na něj a paní Rutloh byla evidentně potěšena. Rozhrnula štěněti chlupy na krku a ejhle, červená stužka označovala toho krasavce, kterého pro nás vybrala i sama chovatelka jako nejperspektivnější z obou vrhů. Základ má ten drobeček víc, než dobrý. Tatínka multišampiona a světového vítěze a maminku, obdařenou nepálskou krví.

Když jsme se dostatečně naťuťali a naňuňali nad rozkošnými tvorečky, předali jsme hostitelům věcné dary, obsahující mimo jiné, jak jinak, velkou láhev Becherovky a 2 láhve značkového moravského vína. Když jsme pak po večeři popíjeli společně kefír (k velkému nadšení mého muže), napadlo mě, co si asi manželé Rutloh budou myslet o vztahu Čechů k alkoholu..

Po večeři nastala společenská část návštěvy. Ta nejobávanější, kdy je dostatek času na „přátelskou konverzaci“.Manžel začal vychytrale podřimovat, čímž se z rozhovoru vyvlékl a mě nechal napospas v jámě lvové. Situaci příliš nezlepšil kefír, doufala jsem tajně ve víno, které rozvazuje jazyk, bylo mi ovšem hloupé popíjet sama a tak jsem místo jazyku rozvázala cestovní kabelu a vyňala přítele nejvěrnějšího – německo – český slovník. Nakonec na něj v podstatě ani nedošlo, protože paní Rutloh má naštěstí stejného koníčka jako já, totiž psy a je majitelkou několika obsáhlých fotografických alb, s obsahem snad všech světových chovů. Když jsme pomluvily a pochválily všechny, uvědomila jsem si, jak krásně jsme si popovídaly i přes mé lingvistické nedostatky. Vždyť je to prosté. Milovníci psů se domluví na celém světě. Co se psů týče, pokecala bych si i s Japoncem.

Abych se ještě vrátila ke psům. Je to zvláštní, ale holandští psi jsou nesmírně přívětiví a milí. Nesetkala jsem se tam s kousavým a agresivním psem. Evidentně zbožňují návštěvy, a což teprve, když návštěva přiveze piškoty!

Tatík našeho malého – Kandschur a veliká, celočerná Mila nás dokonce večer doprovodili do ložnice pro hosty, kde s námi naprosto vážně mínili strávit noc plnou vášní. Oba suverénně ulehli do manželského lože a příjemně se usmívajíc, zvali nás k sobě. Kdo zná mě a mého muže, zajisté pochopí, že, abychom se všichni čtyři vešli, museli bychom mít k dispozici lože obra Koloděje. A tak ke svému těžkému zklamání museli psi, byť neochotně, opustit naši ložnici byvše vykázáni nekompromisně paničkou. Jaké zklamání pro jejich přátelské a nebojím se říci, až slovansky upřímné a široké duše! Tibetská doga je ovšem pes houževnatý a vytrvalý a tak oba setrvali před naší ložnicí do rána. Trpělivost růže přináší. S rozbřeskem projevili touhu po naší neodolatelné společnosti a tak opět vstoupili. Nikoliv ovšem kvůli růžím. To by byla naivní představa. Dorazili naše cestovní řízky, poleželi a posléze nás vyprovodili k autu.

Prostě milí lidé, milí psi, celé Holandsko je hrozně milé. Sanne, s kterou jsme si hned večer začaly tykat se rozloučila jako nejlepší přítelkyně a u toho dodnes zůstalo. Po francouzském zklamání s Dorinkou bylo Holandsko balzám na duši.

Doufala jsem, že náš Gesárek bude po tátovi, jak vzhledem, tak povahou. Všichni ovšem víme, že štěně je sázka do loterie. Bylo ještě brzy pokoušet se hodnotit exteriér našeho benjamínka, mohla jsem zatím pouze konstatovat, že Gesar je nesmírně pilné, pracovité a přičinlivé štěňátko, které záhy získalo přezdívku „Méďa Dřevokaz“. Dospělý Rosík, Holanďan tělem i duší přijal malého pejska až s dojemnou péčí, jakou se vyznačují právě holandské odchovy. Žádná nevraživost nad příchodem dalšího budoucího samce-eventuelního konkurenta se nekonala. Naopak, jako by mezi těma dvěma vládlo jakési tajné, chlapské spojenectví. Rosík hlídal malého Gesárka u misky s jídlem, to pro případ, že by některá nenechavá teta zatoužila po jeho porci. Učil pinďu všem dovednostem dospělého chlapa. Jen čůrat po chlapském způsobu jej naučit nemohl, protože to sám neumí ani teď, v sedmi letech věku. Malého psíka chránil před nepřízní počasí. Byl to dojemný pohled na štěně, celé schované pod mohutnými tlapami dospělého psa. jen čumáček vykukoval. Rosík také pravidelně a poctivě prováděl denní hygienu štěněte. Čištěním uší a očí počínaje a opačným koncem konče. I když Gesar dorostl v pohodového, sebevědomého psa velikosti dospělce, zůstal v očích Rosíka stále miminem. A tak i dnes, kdy je Gesar dospělý můžete vidět naprosto běžně jednoho velkého psa, který druhému velkému psovi soustředěně a pečlivě myje uši. Oba velcí Holanďané jsou stejní pohodáři. Je mezi nimi ale přeci jenom rozdíl. Zatímco Rosík je flegmatik, který nevyhledává příliš kontakt s lidmi a o dovolení k pohlazení aby jeden prosil, pak o Gesarovi platí opak. Kam se hnu, mám jej za zadkem. Vysloveně s i říká o tělesný kontakt, mazlí se k smrti rád a nadšeně se zúčastňuje všech našich aktivit. Sbírá se mnou ořechy, sklízí jablka, seká trávu, pije kávu. Vše se mnou. Jen, bohužel, přístup k výstavám má podobný jako Rosík. I pro něj jsou výstavy nepochopitelnou ztrátou času, i on se otráveně plouží kruhem a dává mi najevo, co si o té blbině myslí.Skutečně nerada jej obtěžuji, ale z důvodu získání chovnosti musí několik těchto utrpení přežít. Promiň, Gesárku.

Předem se omlouvám všem, kterých se následující řádky budou týkat, těm, kterých se budou dotýkat i těm, které eventuálně urazí. V záhlaví každé správné knihy se praví, že: osoby a události jsou smyšlené, případná podobnost s kýmkoliv je čistě náhodná.“ Tak praví kniha a já pravím, že osoby a psi v následujícím článku jsou praví, přesně pojmenovaní a události skutečně nejsou ani v nejmenším fiktivní.

Každým rokem se opakuje tentýž scénář. S blížícím se příchodem štěňat nastává starost, aby se ti broučkové měli v dalším životě a v novém domově co nejlépe. Musím se pochlubit, na vynikající umístění štěňat mám dobrý nos. Budoucí majitele si předem řádně proklepu, nejčastěji ovšem volím osobní styk ( pozor, nezaměňovat s opravdu osobním stykem, na ten nemám už dlouho postavu a méně dlouho ani věk), míním zcela obyčejnou návštěvu za účelem seznámení se s budoucím domovem malého pejsíčka a hlavně nenápadného vysondování jeho budoucího postavení v nové rodině. Potřebuji přeci bezpodmínečně vědět, jestli bude mít volný přístup do páníčkovy postele a ke společnému stolu. Jakmile mi budoucí majitel barvitě vylíčí, jak krásný kotec má připravený a jeho první otázka je, za jak dlouho se pes naučí pohybovat po zahradě výhradně po určených chodníčcích, vím přesně, že můj pejsek v jeho kotci neskončí. Jestliže má někdo strach, že mu pejsek do anglického trávníku vyčůrá fleky, nebo kolem plotu vydupe cestičku, že mu okouše drahý keř a tím nesmazatelně změní vzhled vtisknutý nákladné zahradě draze zaplaceným architektem, ten ať si pořídí paví očka do akvária, v žádném případě však tibetskou dogu.

Pravdou ovšem je, že jsem zbabělá a zájemcům tohoto druhu většinou drsnou pravdu nedokážu říct přímo do očí. Volím proto alibistický způsob – štěňátko se na ně pro velký počet zájemců bohužel nedostane. Ve svém odhadu jsem se „sekla“ pouze jednou a do dnešního dne mě to strašně mrzí a strávila jsem kvůli tomu nejednu bezesnou noc. Ve všech ostatních případech se ale moji pejsci mají skvěle. Jsou paničkami hýčkáni namnoze více, než vlastní manžel a páníčky milováni upřímněji, než manželky. Vnášejí do nových rodin jas, lásku a štěstí a také nervy nadranc a dříve nepoznaný rušný a dobrodružný život. To když se miláček zaběhne, prokousne sousedovu kocourovi krk, pošťačce přetvoří fádní uniformu na excentricky rozevlátý model, utvoří při nedělní procházce náměstím krajského města nechutnou hromadu uprostřed davu navoněných měšťáků, na návštěvě zvrhne plně prostřený stůl, oslintá a oslizne tchýni (už tak dost slizkou) a tím otráví vztahy v rodině, i tchýni samotnou (jako by nebyla sama dost jedovatá). Prostě pejsek v rodině je jedno veliké radostné vzrušení.

Většina mých psů žije prostý, šťastný psovský život u hodných lidí, z nichž mnozí se za ta léta stali našimi blízkými přáteli. Žijí na rozlehlých zahradách, neznají kotec a na svěřeném pozemku se beztrestně mohou věnovat (mimo hlídání) svým koníčkům, kupříkladu zemědělské práci, jako je hloubení děr, přerovnávání ornice, přesazování květin i dřevin všeho druhu, sklízení ovoce a zeleniny. K tomuto účelu mají mnohdy k dispozici i nástroje, jako například Holsing, řečený Bertík Okrouhlý, který má po celém pozemku rozesety ožužlané hrábě, ožvýkané motyčky, torza bot a dětských hraček. To vše jsou jeho předměty denní potřeby. Podobně šťastný pes – Gramon Kupka žije v Třebechovicích. Ten má mimo té obrovské zahrady k dispozici dokonce vlastní domeček s vlastních gaučem. Všichni pánové mu teď určitě závidí. Krásný život čeká naši malou Čakru Bendovou.Té, a samozřejmě i dalším jejich psům, postavili panička s páníčkem nový dům na samotě se zahradou zvící několika fotbalových hřišť Malému Harunovi koupila nová maminka s tatínkem ještě maličkého bratra – mopse Arnolda, aby se na rozlehlém pozemku sám nebál. Oba hoši jsou spolu jedna tlapa, páší společné lotroviny a mají se jak v psím nebi. Nedá mi na tomto místě, abych nebyla indiskrétní a nezveřejnila pikantní historku z jejich soukromí. Příhoda je zaručeně pravá, pouze mnou volně zpracovaná dle ústního podání paničky. Psi se svou smečkou žijí na vesnici blízko Pardubic. Venkov zřejmě neuspokojoval jejich kulturní potřeby a tak, když jednoho krásného dne objevili lákavou díru v plotě, nezaváhali ani vteřinu a bez slůvka rozloučení opustili laskavou rodinnou náruč. Doma nastalo nejprve zděšení, potom samozřejmě horečné hledání a posléze beznaděj.

Po druhdy veselých kumpánech se slehla zem. Až paničku napadla spásná myšlenka: jediné, dosud neprobádané místo je přeci místní hřbitov! A vskutku, ženská logika opět jednou slavila zasloužený úspěch. Oba chlapci byli tam.Věrně doprovázeli jakousi cizí stařenku, okopávající hrobeček, ke které z nepochopitelných důvodů pojali něžnou náklonnost.Babička ovšem jejich cit nikterak neopětovala a z jejich společnosti neměla ten pravý požitek.Dokonce, světe div se, byla nerudná a psích ctitelů se chtěla zbavit. Ty dva to ovšem ani v nejmenším nevyvedlo z míry a na její zvolání typu: kšc, jděte domů, ba i táhněte!, prostě nereagovali. Když byli delikventi dopadeni,čekala paničku sice radost ze shledání, ale také studená sprcha z úst oné bodré, venkovské ženy, která se jala majitelce spílati. „Psi na hřbitově, svatokrádež, ó hrůzo všech hrůz, hřích takřka smrtelný!“

Majitelčina odpověď jí ovšem zcela určitě vyrazila dech, stejně jako mě. Jí hrůzou nad tou bezbožností, mě smíchy. Panička totiž s bohorovným klidem pravila:“To víte paní, cítí kost i….“.

Spokojený bráška výše jmenovaných žije také u Plzně, kde se hřeje na výsluní obdivu a lásky celé rodiny, nejvíce samozřejmě své malé paničky a šťastné pejsky mám i jinde. Na Šumavě, v Kralupech, v Kladně a opravdu se omlouvám, všechny jmenovat nedokážu .

O několika psích rodinách se musím zmínit obšírněji. Jsou to ty, ve kterých bych chtěla být psem až se podruhé narodím (když se mi ovšem nepoštěstí být rozmařilou dcerkou amerického miliardáře, nebo naftového magnáta).

V jednom ze svých starších článků jsem se zmiňovala o Báje Zumrové. Její puberta měla pro celou rodinu skutečně velice bolestný průběh. Všechno má ovšem svůj konec a tak i Bája vyrostla z dětských střevíčků (pěkná ptákovina) a vyloupla se z ní dáma jako vyšitá. Přestala šlapat po dědečkovi, okusovat končetiny pánečkovi a paničce, dožrala definitivně poslední botu a už dobře dva roky nesrazila k zemi žádnou návštěvu. Na procházkách důstojně a půvabně kráčí a večer u televize se velmi hezky vyjímá na pohovce, když se zbytek čtyřčlenné rodiny směstná na zbylá dvě křesla sedací soupravy. Zbyla jí jen jedna neřest, kterou já osobně velmi dobře chápu.Je totiž děsivě žravá a její koníček je, bohužel, na první pohled na ní patrný. Neustále zápolí s váhou. Chvíli dokáže být vcelku přijatelně urostlá (to když disciplinovaně papá light granulky),ovšem po třech týdnech se změní v osrstěného hrocha. Celá rodina se vzájemně obviňuje a nikdo z nich nemůže pochopit, jak k tomu došlo. Panička Libuška dokonce snaživě nabízí alternativy jako např. – je oteklá, má falešnou březost, trpí plynatostí …… Houby, tlustá je! Říkám pokaždé já .Pokaždé marně. Libuška mi mezi čtyřma očima žaluje: To víš, já jí nic nedám, přísahám, že jen jeden hrníček granulí denně, ale co mám dělat? Luděk přijde z práce a dá jí svůj oběd a ještě kus sýra, děda jí cpe piškoty. Já jim pořád říkám že jí jednou zničí…….“

Při společné výpravě na houby si mě Luděk vezme stranou a důvěrně mi šušká: „Libuška si nedá říct a pořád jí překrmuje, já pořád říkám, aby to nedělala, že jí zničí …….“ Mě ovšem nemohou ošálit, já ze své vlastní praxe důvěrně znám tyhle řeči o tloustnutí i po vodě. Všichni my dospělí moc dobře víme, co taková „voda“ obnáší.

V této rodině je pes tak milován, že když se po letošní zimě vyskytl u Bájinky zdravotní problém, způsobený zákeřnými roztoči, kteří číhají v kobercích, celá rodina se uskromnila a v domě i v chatě byly koberce nahrazeny plovoucími podlahami, aby chuděrka nestrádala. Tam bych chtěla být psem! Kdybych strádala já, můj muž by zaručeně nevyměnil podlahy, ale mě.

Když už jsme u toho hrochovitého vzezření, mám ještě jednoho druhdy krásného pejska – Gadonga, řečeného Ben Marek, kterého majitelé dokázali vykrmit do monstrózních rozměrů. Snažila jsem se jim domluvit, vedla jsem osvětovou přednášku na téma : škodlivost obezity na růst a vývoj kostry a kloubů u rostoucího psa. Majitelé mě pozorně vyslechli a projevili pochopení se problémem nejen zabývat, ale problém také řešit. Rozhovor probíhal následovně – já:"Prosím vás, snižte mu dávku na polovinu a přejděte na odlehčené granule!“ Oni: „Dobře, takže mu dáme polovinu a tedy i ty tvarohy se žloutkem a sunarem taky jen půl?“ Zježily se mi vlasy na hlavě a tvrdě jsem trvala na svém: „Kristova noho, tvarohy a sunar? Okamžitě vysadit!“ Oni: “Ano, ale on bude mít strašný hlad. No, tak tedy dobře. Jen půlku granulí, a toho masa ke granulím taky jenom půlku?“ Pokoušely se o mě mrákoty:“ Proboha, žádné maso, jen a jen samé granule!“ Oni:“ Tak tedy dobře, takže jen ty samotné granule a přelít vývarem.“ Přátelé, tak na to už skutečně není odpověď. Teď jsem Bena dlouho neviděla, vlastě už od klubové výstavy ve Vojanových sadech a vzhledem k tomu, že se mi Markovi raději neozývají, pomalu ztrácím naději, že z něj opět bude psí krasavec útlých boků. I tady by bylo dobré být psem, zvláště pro někoho, kdo tak rád jí , jako já.

A příklad další – Hakym Matuštík. Matuštíkovi mi vyloženě padli do oka už když si přijeli zamluvit štěně.

Budoucí majitel (dnes už Honza), totiž hned v úvodu rezolutně prohlásil, že tibetskou dogu prostě mít musí, protože mu to vyšlo dvakrát v horoskopu, a snad i baba kartářka mu ji předpověděla. Tibetská doga je to jediné,pravé a osudové plemeno a on bez něj neodejde a ať si to prostě udělám, jak chci. Do telefonu mi dokonce při prvním rozhovoru tvrdil, že i jako tibetská doga vypadá. (Posléze se ukázalo, že měl pravdu). Psích kluků bylo naštěstí ve vrhu dost a tak se svého vysněného pejska dočkal. Oba (on i jeho paní) byli tak sympatičtí, že jsem je uvrtala do svého tajného favorita, který se mi nejvíc líbil. Navíc Matuštíkovi bydlí kousek ode mne, a tak jsem věděla, že budu mít Hakyma na očích. Od počátku bylo jasné, že v téhle rodině bude pes tím nejšťastnějším psem na světě, a přátelé, skutečně, tady by chtěl být psem opravdu každý. Panička Michala zůstala s pejskem doma (na mateřské), aby se mu mohla důsledně věnovat. Jak jejich hýčkaný ďáblík rostl, začala rodina usilovně přemýšlet, jaké auto by pro mazlíka bylo nejvhodnější. Po mnoha úvahách padla volba na Renault Scénic a aby Hakýmek netrpěl frustrací z mříží, byla vyjmuta zadní sedadla a vytvořen prostor velikosti tanečního parketu. I tak ovšem miláček Hakýmek (spratek rozmazlený) do vozu občas nerad nastupuje, obzvlášť, když si zrovna tak hezky hrál s jiným pejskem. Za tím účelem ( nelžu ani v nejmenším) se v autě vozí šedý plyšový myšák, oblíbená to hračka Hakýmkova. Panička lstivě používá fígl: „Hakýmku, hop, podívej, myšáček už nastoupil, ujede Hakýmkovi! Hakýmek už myšáčka neuvidí!“ Podmanivě šišlá Michala. Hakýmek vypustí zamyšleně slinu a neochotně nastoupí. Co kdyby panička nekecala a Myšáček ujel? Tak jako u Báji se vedou spory o to, kdo zavinil její obezitu, u Matuštíků se vedou nekonečné hovory na téma: koho má Hakýmek radši? Jak už to v životě chodí, v páru je vždycky silnější ten, kdo je „nad věcí“. V tomto případě jde ovšem o trojici , na principu se ale nic nemění. Nad věcí je Hakýmek a oba jeho lidé ho milují bezmezně a nekriticky. Snášejí mu modré z nebe a pejsek je za to čas od času odmění letmou pozorností. Je věru komické, co dokáže jeden chlupatý halama udělat s jinak zcela racionálně uvažujícími lidmi. Chlap nižšího středního věku a vyšší střední váhy, který je šťastným vlastníkem atraktivní blonďaté partnerky ji jednoho večera docela klidně vykáže z pohovky drahé sedací soupravy, protože se mu zdá, že Hakýmek potřebuje kvalitní odpočinek víc, než vlastní žena. Dlužno podotknout, že Hakýmek dovede být skutečně velmi sugestivní. Jakmile večer u televize Michala ulehne na gauč, pes usedne na zem a soustředěně a velmi výmluvně jí civí přímo do obličeje. Jeho výraz se poznenáhlu stává výrazem citově vyprahlého štvance,hlasitě funí, aby dal najevo, jak moc je po celodenním shonu vyčerpaný a jak moc tedy potřebuje spočinout na jejím místě. A tehdy se ho páníček pochopitelně zastane a nerudně houkne na svou mladou, krásnou ženu: “Prosím tě, vstaň a pust ho lehnout, nevidíš, že chce na gauč? “Myslím, že u Matuštíků se pes stal spolehlivou pojistkou rodinného štěstí, protože kdyby se, nedej bože, chtěli rozejít, nemohli by z pochopitelných důvodů Hakýmka rozdělit na dvě půlky a rozebrat si ho. A tak spolu prostě budou chtě nechtě (určitě ale chtě), protože bez psa být nemůže ani jeden a navíc pes z rozvrácené rodiny by určitě citově strádal a trpěl frustracemi. U Matuštíků bych tedy chtěla být psem docela určitě. Jsem ovšem spokojená i s rolí přítelkyně, zvláště když oba velmi dobře a hodně vaří a mají velmi kvalitní vinotéku .V neposlední řadě disponují obzvláštním smyslem pro humor, což miluji.

Závěrem chci poděkovat všem, kteří se s takovou láskou starají o mé psí „děti“a přeji si, aby i má budoucí štěňátka měla tak krásný život, jako ta dosavadní.

Všechno začalo naprosto nevinně. jedno nedělní odpoledne zazvonil telefon. Nikterak tajuplně, jak tomu bývá v anglických detektivkách. Ostatně, nebyla ani mlha, ani tma a nedul silný, skučivý vítr. Bylo naprosto obyčejné, česky nudné nedělní odpoledne, ve kterém manžel spí u televize. Na drátě byla Ing. Brychtová. Také nic extra, občas si voláváme, a tak jsem se nijak nehroutila. Zatím. „Máte štěňata?“ ptá se Libuška, „ A jak jsou stará ?“

„Bude jim osm týdnů, příští víkend jdou z domova.“ Odvětila jsem, nic zlého netuše. „Tak s nimi půjdete na natáčení do Miláčků!“ Děla Libuška. Já jsem neděla nic, protože mi spadla čelist. Se spadlou čelistí se dít nedá. „Jste tam ?“ Ozvalo se po chvíli dusného ticha. „Co, do televize ? Já, s touhle postavou?! “Zachrčela jsem. „Nejde o postavu, jde o propagaci plemene !“ Rázně odtušila Libuška. „Nebudou se koukat na vás, ale na štěňata. Zítra se vám ozve produkční a domluví s vámi detaily. Zlomte vaz a potom se mi ozvěte, ať vím, jak jste dopadla.“ Zašvitořila vesele a zavěsila. Neprodleně se mi udělalo fyzicky zle. Chvíli jsem naprázdno polykala ve snaze zastavit putující žaludek a divoce bušící srdce. Bože můj, co budu dělat? Hlavou mi zběsile prchaly myšlenky. Jasně, propagace plemene je nutná a potřebná, ale také je týden před Vánocemi, nevím, co dřív, nemám dárky ani umytá okna, musím obvolat budoucí majitele a posunout odběr alespoň některých štěňat na jiný termín, objednat se k holičce, zhubnout 2Okg……. a na to všechno mám pouhých 6 dnů!

A jak už mám ve zvyku, zachovala jsem dokonale „chladnou“ hlavu. Před užaslými zraky rodiny jsem vyskočila od stolu s telefonem a vyluzujíc hysterické steny a neartikulované zvuky jsem pobíhala dezorientovaně po obýváku. Manžel ve změti toho, co jsem vypouštěla z úst zachytil pouze: „To nezvládnu … já se zblázním … proč zrovna já … už za týden, to nemůžu stihnout …. vždyť o psech nic nevím !“ Jelikož nevěděl, o co se jedná, nepochopil ani mou rozervanou duši. Když jsem se částečně uklidnila a vysoukala ze sebe, co mě čeká, utrousil pln nechutného klidu flegmaticky: „Co hysterčíš, o psech víš všechno, tak o co ti jde?“, načež se dál věnoval podřimování před televizní obrazovkou. Proč mě to vlastně ještě překvapuje? Nikdy mě nepodpoří, všechny mé problémy bagatelizuje a mé životní snahy nedocení. Jsem zoufalá ženská bez opory a pochopení a na všechno jsem sama.

Dobře, nepomůže on, pomohou odborníci. Horečně jsem se vrhla na knihovnu a vytahala všechny odborné publikace věnované psům a tibetským dogám najmě. Do noci jsem pak hltala kvanta informací o počtech zubů a plodové vodě, o délce březosti a četnosti vrhů které dávno znám zpaměti a přitom se mi do hlavy vkradla kacířská myšlenka, jestli můj muž nakonec nemá trochu pravdy, nazývá-li mě hysterkou.

Naštěstí ráno bylo moudřejší večera a s rozbřeskem se i problémy spojené s natáčením scvrkly na slabou polovinu a já se pustila energicky do organizace toho náročného týdne. Nejdřív jsem obtelefonovala budoucí majitele štěňat a dohodla pozdější termín odběru. Protože mi přes noc sepnul v mezích možností mozek, došlo mi také, že by z hlediska propagace plemene bylo dobré ukázat zároveň se štěňaty i dospělého jedince. Štěňátka, byť sladká a rozkošná, nemohou dostatečně reprezentovat plemeno. Ať lidi vidí, co z takového broučka vyroste. Objednala jsem se k holičce a domluvila se s ní, že mi vytvoří na hlavě kreaci, co nejvíce zakrývající obličej. Poté jsem vtrhla do šatníku a během 3 vteřin jej celý důkladně prohlédla. Výsledek – ze všech šesti kusů oblečení byl jako jediný přijatelný shledán obligátní černý svetr a černé džínsy. Mohla jsem si odfajfkovat další bod. Původní myšlenka, zakoupit nový kostýmek, byla zavrhnuta s tím, že lepší to stejně nebude a černá je optimální, protože zeštíhluje. Ostatně z tohoto důvodu mám většinu šatníku v černé barvě

a v černé barvě jsem si lstivě pořídila i auto. To mě zeštíhluje nejvíc, protože jednak v něm člověk není moc vidět a pak, jezdím většinou tak rychle, že při pohledu zvenčí jsem takřka nezaznamenatelná. Při velkém zrychlení se vaše tělo, odborně řečeno, vcucne do sedačky a tím vám opticky ubyde hezkých pár kilogramů. Problém další – líčení. Věc, kterou již dobře 15 let neznám. Zoufale jsem prohledala všechna zákoutí komory, staré, léta nepoužívané kabelky, šuplíky i kapsy oděvů vel. 42, které jsem na sobě neměla stejně dlouho jako líčení. Výsledek se rovnal nule. A tak nezbylo, než zakoupit tužku na obočí, řasenku a rtěnku děsné barvy. Vyřízeno, odškrtnuto. Bod neméně důležitý – doprava štěňat. Žádný problém, se stěny v odchovně byla sejmuta složená klec na kolečkách, používaná na výstavách pro mopse. Velikostí zcela vyhovovala počtu 4 štěňat, která se měla stát televizními star. Dno bylo pokryto jásavě žlutou dětskou dekou, aby černí prckové na světlém podloží náležitě vynikli (deka po účasti na natáčení zničena ničemnými obludkami, jak se ukázalo, byla to ztráta zhola zbytečná, jelikož při natáčení byla štěňata na zemi a na klínech).

V úterý večer, když zavolal produkční TV Prima jsem měla 80% problémů vyřešených a situace se jevila v podstatě zvládnutou. Produkční byl (k potěše mých zjitřených nervů) člověk velice příjemný a komunikativní, který se mnou setrval v cca hodinovém přátelském rozhovoru plném vzájemného porozumění. Během řeči ze mě vytahal snad veškeré informace o tibetských dogách, o jejich chovu a umísťování štěňátek. Naznačil, že rozhovor se bude z velké části dotýkat tématu – pes jako nevhodný dárek k Vánocům. Vytáhl ze mě tolik informací, že jsem ještě dlouho potom přemýšlela, jestli jsem mu náhodou neřekla i číslo podprsenky a bot, nebo obvod pasu (proboha!!), či průměrný měsíční příjem mého muže.

Kostky byly vrženy a nezbylo, než čekat na den „D“. Natáčení probíhalo v sobotu a noc předtím jsem takřka celou probděla. Sotva jsem zamhouřila oko, dostavil se krutý sen, ve kterém jsem seděla v záři reflektorů zpocená a s totálně prázdnou hlavou. Okno zvíci výkladní skříně OD Kotva a na tváři dementní úsměv. Okamžitě jsem byla vzhůru, pot ze mě lil a zuby mi jektaly hrůzou. Marně jsem tápala v paměti ve snaze přijít alespoň na název plemene, jehož chovu se věnuji. Nezbývalo, než se tiše modlit, aby ta hrůza byla už za mnou. Nejlépe, aby byla už neděle.

Manžel byl v sobotu v zaměstnání, a tak pro mě přijel samozřejmě na poslední chvíli s tím, že chytil cestou z práce zácpu. Tedy nikoli přímo on, ale pražská doprava. Nebylo divu, bylo pouhých 24 hodin před štědrým dnem. A samozřejmě, okamžitě nastal problém. On, nervní ze zácpy, já z natáčení a oba jsme se svorně a zoufale snažili nacpat, narvat a nasunout klec se štěňaty do auta. Sklápěli jsme sedačky, opět je vztyčovali, posunovali klecí i sedadly, marná snaha, klec ze všech stran přesahovala o dobrých 15 cm kapacitu vozu.Bylo to jako ve špatné grotesce. V okamžiku, kdy byla klec do auta brutálně narvána a nám se obrovsky ulevilo, došlo nám současně, že klec sice v autě je, ale už není kam posadit Honzíka a Gesara (syna a psa). Tak, všechno ven a znovu. Nervy pracovaly na plné obrátky, štěkali jsme na sebe na ulici jako naše Balina na úplněk. Kdo z nás měl za úkol vyzkoušet před cestou velikost přepravky a vozu jsme se stejně nedohodli. (Samozřejmě manžel, na koho je napsané auto?)

A byla jsem to já (typické), kdo situaci brilantně vyřešil. Štěňata z přepravky a do kufru, přepravku složit a na plocho mezi sedačky, pes a syn na sedačku. Jednoduché a logické. Bohužel, opět jednou jsem byla nucena manžela zahanbit svým bystrým mozkem. Co by si beze mě počal? Ke studiu jsme tedy dorazili včas, klec byla složena a zaplněna spokojeně pospávajícími prcky, Gesar v mezích možností očištěn od slin a teprve teď se mi poprvé toho dne roztřásla kolena. Naštěstí jsem měla s sebou chemickou podporu v podobě prošlého Guajacuranu, který kdysi, kdosi z rodiny na cosi dostal. Na příbalovém letáku jsem se dočetla, že blahodárně působí na rozjitřené nervy a proti trémě. No prosím, a pak mi doma nadávají, že se nic nevyhodí. Co se nevyhodí, to se hodí. Pro jistotu jsem požila hned dva, načež jsem se následně ocitla v jakémsi rauši.

V televizi probíhá vše v hektickém poklusu. Všichni se neustále kamsi přesunují, dávají si povely, které nikdo neposlouchá a přesto plní, člověk, neznalý situace se ocitne v jiném světě. Režisérka utrousí pokyn při běhu okolo vás. Než si stačíte v hlavě srovnat, zda jste byli osloveni skutečně právě vy, nebo kdosi okolo, je pryč a vy jen zmateně přešlapujete na místě.

Všechno se navíc děje v naprostém tichu. Jako v němém filmu. Před vámi totiž probíhá natáčení jiného dílu pořadu, takže po studiu se volně pohybuje lama a vaším úkolem je vysvětlit psovi, že nesmí na toho divného tvora štěkat a narušovat tím natáčení. Díky Guajacuranu jsem schopna alespoň přešlapovat, přestal mi fungovat pouze mozek, nohy naštěstí ne. Asistenti postrkují mne, postrkují štěňata i Gesárka. ten si na rozdíl ode mě zachovává chladnou hlavu, nezlobí, nikde se nevyčůral, nechává se trpělivě hladit a obdivovat. Štěňata jsou úžasná, skoro nepřetržitě spinkají. Oproti štěňatům německých ovčáků, která jdou také na natáčení, jsou dokonalá. Ovčáci kvílí, kálí, čůrají a pak se v tom válí. Jak jsem pyšná na své dokonalé psy! Nervozita s čekáním stoupá a v tu chvíli jsem odeslána kýmsi (nikoliv kamsi) do maskérny na zušlechtění. Sice si nejsem jistá, zda by se mě to nemělo dotknout (doma jsem si dala takovou práci s malováním, jen 2x jsem si řasenkou vyšťouchla oko) , ale uposlechnu a jdu a nakonec jsem ráda, protože maskérna se ukáže být veselým a relaxačním místem. Maskér (maskérka?) je švitořivý a rozkošný chlapík s krásnými náušničkami a malíčky stabilně elegantně vytrčenými do prostoru. Používá netradiční a nevšední výrazy jako např.: cukroušku, miláčku, zlato, božíčku, slaďoučké. Je to osvěžení jinak nervozitou nabité atmosféry. Ještě než ze mne stačil udělat nohatou, vysokou, štíhlou a krásnou blondýnu, ozvalo se mé jméno a šla jsem na plac.

Milí přátelé. Teď by podle všech pravidel měl nastat nejzajímavější úsek vyprávění, leč, bohužel, právě v tuto chvíli se má hlava obestřela milosrdnou mlhou a i pro mě samotnou bude únorový pořad miláčků premiérou. Byla jsem stižena takovou trémou, oslněna reflektory a svitem silných lamp, že ze samotného rozhovoru nevím zhola nic. Jediné, co mi utkvělo v paměti byl úspěch mých skvělých a nádherných štěňat. Myslím, že totálně zastínila štěňata jiných plemen a publikum se skoro popralo o čest, kdo bude držet štěňátko na klíně. Jeden urostlý pán skoro plakal, když se na něj štěňátko nedostalo, protože mu jej před nosem vyfouklo jakési bezohledné dítko. Po skončení natáčení ovšem držel Chán – Baliga v náruči tak pevně, že jsem měla co dělat, abych jej dostala zpět a dovezla domů. Jakým způsobem štěně odebral nebohému chlapečkovi jsem radši nezjišťovala. Stačil mi blažený a zároveň zarputilý výraz na jeho tváři, aby mě přesvědčil, že pro získání kýženého štěňátka byl ochoten užít jakoukoliv metodu, od úplatku až po fyzické násilí. Prostě to byl sukces. Psi sklidili zasloužený obdiv. Od neuvěřitelně hodného, klidného a disciplinovaného Gesara přes atraktivní plyšové medvídky. Já jen tiše doufám, že jsem jim jejich vystoupení v televizi příliš nepokazila.

Jako dítě jsem toužila být veterinářkou, nebo herečkou. Nesnáším pohled na krev a teď už vím, že ani zář reflektorů není to pravé místo pro mou seberealizaci. Naštěstí už nejsem ve věku, kdy by mě měl tížit problém volby budoucího povolání. Na DAMU je jaksi pozdě. Národ neví, o co přišel, já teď už ano. Ještě že tak.

V listopadu se mi u přítelkyně Sanne v Holandsku narodilo štěňátko. Tedy, štěňátek se narodilo samozřejmě víc, ale jedno děvče jsem měla zamluvené už od loňska. Bylo tedy moje. Bohužel, maminka, kterou jsem si vyvolila si zřejmě nechtěla kazit figuru a tak se rozhodla hodit mateřské radovánky za hlavu.Tím mě donutila zvolit jinou alternativu, naštěstí bylo z čeho vybírat a tak jsem zvolila maminku jinou, ale otce – Angličana, jehož krev, jak doufám, bude přínosem pro naši českou psí rodinu. Růst štěňátek jsem jaksi pomíjela, protože toto období bylo vyplněno péčí o vlastní vrh, Vánocemi, Silvestrem, stříháním psů a chřipkou.V lednu konečně nastalo kýžené zklidnění a s ním těšení, ale také starost o cestu do Holandska. Na holčičku jsem se moc těšila i proto, že jsem si z vlastního vrhu nechala také děvenku, která nutně potřebovala zabavit. V opačném případě hrozilo, že postupně zlikviduje nábytek, koberce, obuv celé rodině, psí boudy a prostě vše, co lze rozžvýkat a pozřít.

V okamžiku, kdy jsem již tradičně začala pečlivě sledovat zprávy o počasí a stavu zimních vozovek se ozvala Sanne a radostně mi sdělila, že má cestu do Čech a do Švýcarska, a že mi tedy pejska ochotně přiveze, jestli souhlasím. Jestli souhlasím? Umíte si představit to dilema?

Buď cesta do Holandska v nejistém lednovém počasí spojená se ztrátou nervů, nebo kompletní úklid celého domu. Nevím, která možnost je horší. Ideální by samozřejmě bylo si večer lehnout, přes noc se přesunout v čase a ráno mít v kuchyni štěně. To ovšem spadá do oblasti literární či filmové fikce. Bohužel, život o tom není. A tak do Holandska putovala odpověď: budete vítáni.

Já jsem vzápětí putovala do drogerie a hojně se zásobila Savy, vonítky, čističi, žíravinami, písky a hlavně – mr. Propery, které tak dobře znám z televizních reklam. A nyní jsem, přátelé, zažila trpké zklamání, které mě zařadilo do dlouhé řady bláhových naivů, kteří naletěli potměšilým tvůrcům reklam! Čekala jsem důvěřivě, že spolu s chemickým prostředkem obdržím současně onoho svalnatého, sympatického plešouna, který se zářivým úsměvem prolétne mým domem a za sebou nechá nablýskanou, navoněnou a neposkvrněnou čistotu.

Představovala jsem si, jak se budu překvapeně usmívat, můj bělostný chrup se bude odrážet v zrcadlově lesklé podlaze, bacily se budou ustrašeně krčit v posledním koutku kuchyně, odkud se vzápětí dají na zděšený úprk … však to sami znáte z televize. Leč běda, nic podobného se nestalo. Přípravky, přemístěné z nákupní tašky na stůl, zůstaly nehybně ležet jako, s prominutím, chcíplé mrchy a zjevně nereagovaly na mé vyzývavé pohledy. K mému znechucení je k činnosti nepřinutilo nic. Nezbývalo tedy, než se chopit hadru, rýžáku a výše uvedené chemie a dát se do práce osobně.

Nenávidím domácí práce skoro stejně jako choroby, živelné katastrofy, některé politiky i celé strany, soc. a zdravotní pojištění, daně a dokonce víc, než dietu, i když jen při pouhé představě diety mi naskakují po těle pupínky. A teď si představte možnou kumulaci obojího: uklízet zesláblá hlady! Brr. Nejsem už ale malé dítě, a vím, co je povinnost. Překonala jsem tedy fyzický odpor a dala se do toho. Uklízet v naší rodině je sisyfovská práce, nebo také marný boj dona Quijota s větrnými mlýny. Jak postupuji s úklidovými pracemi, syn se plynule za mnou přesouvá s autíčky, legem, pistolemi plivajícími kuličky, a jak já za sebou nechávám uklizeno, tak on za sebou nechává svršky (i spodky), hračky, talířky plné drobků, papírové i textilní kapesníky ve značně jetém stavu. Manžel, ač v pokročilém věku, mu úspěšně konkuruje. Beznaděj. Syn posléze dostane striktní zákaz používat ložnici, obývák, kuchyň WC a bez výjimky všechny domovní prostory.

Do vydrhnuté chodby středem nakráčí štěně Garinka, která chvilku před příchodem na zahradě hledala podzemní poklad. Obalená řídkým, vlhkým bahnem stojí v síni a tázavě hledí do mé zděšené tváře, načež sebou s těžkým žuchnutím plácne o zeď, sveze se po ní k zemi a zůstane bezvládně ležet. (Nebojte se, jen usnula, ale ke hnusnému krvavému činu skutečně nemám daleko.) Na bílé zdi se skví odporná černá šmouha. Stejně černá šmouha beznaděje se rozlévá v mém zmučeném nitru. Z kuchyně se ozývají tajemné zvuky. Že by konečně mr.Proper přiložil ruku k dílu? Ale ne, to jen Barunka se snaží na vyleštěném linu vyhrabat útulný a dostatečně hluboký pelech. Po jejích drápech zůstávají na podlaze černé škrábance. Trpím jako zvíře a když už jsem ve stadiu, velice blízkém vraždě a sebevraždě, vjíždí do předsíně syn na koloběžce, ze které opadává bláto a ukrývá pod sebou odpornou stopu koleček. To chce panáka! No nic, neoslním manžele Rutloh nablýskaným domem, ale tutově je oslním svou vyhlášenou kuchyní. Připravila jsem několik druhů moučníků, asijské citrónové kuře, českou nudlovou polévku, mezinárodní jednohubky a teď mě čeká nadlidský úkol uhájit toto všechno před mými chlapy. Nějak nemohou pochopit, proč mají k večeři gothaj s cibulí, když je lednice plná dobrot.

Tak, na zítra všechno připraveno a já teď bloumám po domě jako bílá paní po cimbuří, v jedné ruce hadr, v druhé osvěžovač vzduchu a v oku nervový tik. Otravuji rodinu tím, že neuroticky číhám na každý jejich pohyb, pobyt na WC, či mytí rukou, abych vzápětí vše použité uváděla do neposkvrněného stavu. Dělají mi to snad naschvál. Jako by při troše dobré vůle nemohli do zítra vydržet bez čůrání a sezení na sedací soupravě. Kdyby jim na mě jen trochu záleželo, neničili by plody mé těžké práce a do zítra by vydrželi stát v rohu předsíně bez pohnutí.

Je sobota ráno a já, s kruhy pod očima zahajuji konečnou vizitu. No, přimhouřím-li oko …

Teď už jen slavnostní prostírání a čekat. Rutloh zabloudili kupodivu až necelé dva kilometry od našeho bydliště, ale nakonec dorazili a měla nastat další fáze, na kterou jsem pro samé přípravy takřka zapomněla, totiž společenská konverzace.

Rutloh mě tak trochu zaskočili svým srdečným a bouřlivým přivítáním, v naší rodné zemi nevídaným.Rudi mě za pravici, kterou jsem směrem k němu napřáhla strhl k sobě a oblíbal jak po letech nalezenou sestru. Se Sanne se opakovalo to samé, jen jsem byla připravena a rituál jsem zvládla dle holandského vzoru. Takový příval lásky nepamatuji od svatební noci.

Po důkladném uvítání byla z útrob vozu vytažena dvě štěňátka, něžné dvouměsíční holčičky, vyšokované dlouhou cestou. Čekal je ovšem šok o poznání větší. Naše Garinka (o tři týdny starší, o hodně větší a průbojnější) se na malé pipinky neprodleně vrhla, aby jim dala najevo kdo je v Kladně, potažmo v Čechách pánem. Její útok byl tak razantní, že jsem v duchu skoro slyšela pokřik: „Čechy Čechům!!“, které známe z televizních novin. Styděla jsem se do krve. Ta potvora je docela vážně chtěla sežrat a tak mimina zděšeně holandsky zaječela a na nic nečekajíc, zajela neprodleně pod auto. Obě se Sanne jsme obětavě klesly na kolena, začaly traumatizovaná štěňata lovit a zároveň zezadu odrážet útoky malé, nepříčetné bestie.

Žárlivou, vzteklou potvoru jsme nechali prozatím venku, aby jí trochu zchladla hlava a manželé Rutloh se štěňaty se odebrali ke stolu. Štěňata se doma překvapivě brzy zotavila a jala se naší kuchyň nekompromisně měnit na kůlničku na dříví. Bez dechu jsem sledovala, jak ničí výsledky mé těžké dřiny a pochmurně dumala o tom, že ztrácet čas úklidem je naprosto neefektivní a zbytečné. Vlastně se mi ulevilo, bylo to velmi příjemné poznání. Jsem pokroková a osvícená žena, předběhla jsem dobu – čas, který jiné tráví s vysavačem v ruce dokážu zužitkovat podstatně lépe. Nejsem tedy líná, ale prozíravá!

Pro jistotu jsem ale návštěvu přesunula do obýváku, který zůstal zatím neposkvrněný a kuchyni jsme ponechali osudu a malým, ničícím bestijkám. Úhledně rozložený tisk, určený k eventuální potřebě štěňat byl rychlostí blesku přeměněn v novinovou drť a ta následně rozeseta po celé místnosti. Loužička a exkrement pak logicky musely být umístěny zcela jinam, než na předem určené místo. První pohoštění bylo tedy podáno v obývacím pokoji a kuchyně mohla posloužit svému účelu až v okamžiku, kdy malé ničitelky padly únavou za vlast. Večeře samotná tedy probíhala nadmíru klidně, díky hlubokému spánku obou děvčátek. Ta skutečně spala jako zabitá, zřejmě omámená pozřeným denním tiskem. Dosud uvyklá poklidné holandské demokracii, jen těžko trávila české politické zprávy plné duchaplných bonmotů.Holanďanům u nás opravdu chutnalo, což mě naplnilo pýchou, ale zároveň i závistí.

To když jsem viděla, jak křehká, štíhlounká Sanne pořádá plný talíř polévky, vrchovatý talíř číny, misku ovocného salátu a bez jakékoliv újmy i kvanta poctivých českých moučníků podle Rettigové ( vraž do toho hroudu másla, kopu vajec, kilo ořechů …). Oběma strašně chutnalo a přitom na jejich postavách evidentně nezanechaly lukulské hody sebemenší stopy!

No, komu je shůry dáno.. Prostě nespravedlnost. Na mě jsou následky patrné již na značnou vzdálenost.

A po večeři to přišlo – má oblíbená konverzace v cizím jazyce. Manžel začal okamžitě lstivě klimbat a již po mnohé v našem společném životě mě klidně nechal v prekérní situaci vykoupat samotnou. Naštěstí k zdárnému průběhu večera přispělo kvalitní moravské víno a můj spásný nápad. Vzpomněla jsem si totiž na svou maturitu z ruského jazyka. Má zásoba slovíček byla vpravdě zoufalá a tak jsem vychytrale utloukla čas vyjmenováváním našeho a sovětského hokejového týmu. Tuto zkušenost jsem zúročila nyní, kdy jsem Rutloh pustila video se záznamem psí výstavy v Německu, které jsem se obě zúčastnily. Vida, hodina krásně uplynula při společném sledování filmu. Mezi tím víno stouplo do hlavy a tím i do mluvidel a já náhle konverzovala jako rodilá sudeťačka. Ten obávaný večer byl nakonec skvělý. Zjistila jsem, že celý svět je jedna rodina, jedna vesnice, kde každý každého zná a tak jsme vesele pomlouvaly evropské chovatele. V tomto směru je Holandsko stejné jako Česko. Sejdou-li se dva, tutově properou třetího bez ohledu na národnost.

Na noc jsme pustili domů i naší Garinku, s trochou obav jsem očekávala další hysterický záchvat, ale nic se nekonalo. Garinka vzala obě děvčata na milost a dokonce je stihla naučit několika dalším veselým povyražením, takže jsem je během noci musela jít několikrát rovnat.

Holanďané jsou národ cestovavý. Ráno ležela všude několikacentimetrová vrstva nového sněhu, což by mě přivedlo do stavu absolutního zoufalství, zvláště, kdyby mě, jako Rutloh čekala ještě cesta do Švýcarska s druhým štěnětem. Rudi ovšem v absolutním klidu a s úsměvem posnídal, na cestu dostali termosku s kávou a krabici ořechových zákusků, které jim tolik chutnaly a po nezbytném srdečném rozloučení vyklouzal jejich bytelný mercedes smyky na dalekou cestu do Švýcar.

Naši psi vzali Jingdhu (tak se jmenuje náš nový přírůstek) bez problému na vědomí a naši domácnost obestřel obvyklý klid a mír. Nejvíc jásal náš mladý, protože po odjezdu vzácných hostí mohl opět zanést obývací pokoj legem, autíčky, hokejkou a puky a tak vrátit dům do zajetých kolejí.

Jingdha byla úplně jiné štěňátko, než na jaké jsem zvyklá ze svých odchovů. Byla méně osrstěná, drobná oproti hřmotné Garince, ale hlavně nesmírně milá, hodná a činaná. Proti našemu zmeťáčkovi úplný balzám na duši. Postupem času ale Jingdha Garinu přerostla, krásně zchlupatěla a z nenápadného kačátka se vylupuje velmi hezká slečna.

Stále je moc hodná, mazlivá a rozumná. Prostě celý Gesar a Rosík. Ti Holanďané mají skutečně něco do sebe. Je to neuvěřitelné, ale skutečně to vypadá, že psi, pocházející z určité země snad přebírají vlastnosti a charaktery jejích obyvatel. Bára a Balinka jsou jiné, Holanďané mají skoro ideální vlastnosti. Francouzska Dorinka potvrzuje pravidlo.Je hysterická, uštěkaná, hádavá a vyznačuje se hektickou a neklidnou povahou. Přímo evokuje podobnost s jistým francouzem v četnické čapce. Jako by to ani tibeťan nebyl.No, každý jsme nějaký a své psy miluji bez rozdílu pohlaví a národnosti. Rozhodně je mám radši, než mnohé lidi. A věřte, že za ta léta, co se psy zabývám mě žádný nezklamal.Zato lidí hodně.

Dětství naplněné nemocemi, školou, nenáviděnou hudebkou a ústrky od staršího bratra jsem celkem nudně a nezáživně trávila ve svých rodných Sudetech. Pravda je, že Sokolov není zrovna atraktivní město pro trávení mladých let, ale já měla naštěstí ještě milované Přeštice, kde jsem u tety trávila ty nejnádhernější prázdniny pod sluncem, samozřejmě obklopená psy. Moji dva dospělí bratranci měli každý svou fenu německého ovčáka, na kterou neměli čas a tak jsem je směla opečovávat sama. Jaká nádhera! Německý ovčák je plemeno, které v určitém věku splňuje veškeré požadavky pubertálního děcka. Poslouchají na pokyny a jsou dostatečně velcí na podstatné zvýšení pubescentova sebevědomí. Spolehlivě přitáhnou pozornost opačného pohlaví a slouží jako záminka k projevení klackovitého zájmu.

Jak nesmírně příjemné jsou dívčímu uchu poznámky typu :“kam vlečeš tu kočku!“,pronesené přeskakujícím hlasem mutujícího hošana! Rozháraná duše mladistvé je rázem naplněna dříve nepoznaným blahem. A tak Káča a Zorka byly prostřednicemi mých prvních citových vzplanutí. Takový ovčoun je zase úplně jiné kafe, než jezevčíci, které jsme měli doma.

V tomto věku je jezevčík psem příliš nicotným pro uchvácení opačného pohlaví.

Německý ovčák byl první velký pes, který odstartoval mou touhu po těch velkých, větších,

největších a obrovských. V šestnácti letech jsem se v Přešticích opět díky Zorce a Káče seznámila s tím nejúžasnějším klukem. Byl to ten nej kluk ze všech a aby toho nej nebylo dost, měl ještě tatínka nejlepšího chovatele německých dog v tehdejší republice.

Dvojnásobný důvod k lásce nehynoucí! V tu dobu můj život změnil smysl a přehodil jeho výhybky. Nutně jsem musela mít Láďu, ještě nutněji dogu. Večer jsem s otevřenýma očima snila o tom, jak kráčíme rozkvetlou loukou, ruku v ruce s Láďou, kolem nás pobíhá ta největší skvrnitá doga na světě …. Jistě to znáte, kdo z vás v šestnácti nesnil. Již jako děvče v rozpuku jsem ale byla ženou činu. Spolu se sněním jsem začala podnikat radikální kroky. Začala jsem tvrdě makat na splnění snu, a to doslova. Přihlásila jsem se na brigádu do vepřína, kydala hnůj, krmila selata a smrděla prasečákem na 100 metrů. Snad díky smradu jsem sice přišla o Láďu, ale našetřit na štěně jsem dokázala. Ke kýženému štěstí byl jen krůček!

Jaksi nejasně jsem tušila, že rodiče mé nadšení a touhu sdílet zřejmě nebudou, protože doga v městském 3+1 by jejich sobecké představě o klidu neodpovídala. Bohužel, rodiče si člověk nevybírá. No nic, postavím je před hotovou věc, řekla jsem si. Prostě přinesu domů dvacetikilového drobečka, matka tutově zjihne a tátu hravě zpracuji, tak jako vždycky předtím. Snad tedy nic nestojí mému štěstí v cestě. Koncem prázdnin se narodila štěňátka a já si zaplatila zálohu na toho největšího žíhaného kluka, který tam byl. Vychytrale jsem chovatele požádala, aby odběr oznámil telegramem nikoli domů, ale ke mně do školy a domnívala se, že tím jsem lstivě odstranila poslední možnou překážku. On ale zklamal mou důvěru a zcela nesmyslně uvědomil mé rodiče! Sen se mi rázem zhroutil současně s matkou.

Když se probrala, zakázala mi mého pejska. Bezohledně mi zničila život, pošlapala mé sny a tužby. Neměla mě dostatečně ráda. Vždyť, co by jí to udělalo, dopřát svému dítěti trochu té nevinné radosti, učinit je šťastným. Nicméně, mé pevné rozhodnutí mít velkého psa, se přestálou osobní tragedií jen a jen utvrdilo. Byla to pouze otázka času. Myslím, že moje matka nejednou trpce zalitovala, že doma není jedna doga. To když průměrně 2x do týdne po příchodu ze zaměstnání nacházela doma v různém stádiu koupele, sušení či krmení hafany nejrůznějších velikostí a tvarů. Tyto „toulavé“ psy jsem dovlekla domů, pečlivě vykoupala matčiným drahým šamponem, vysušila úzkoprofilovým froté ručníkem a nakrmila nedostatkovou podpultovou kýtou, určenou k nedělnímu obědu. Nesmírně spokojení majitelé si pak odváděli navoněné, upravené a syté psy a velmi mým rodičům děkovali za tu péči.

Naši byli zoufalí, když celý Sokolov záhy pochopil, že jestliže se kdekoli ve městě ztratí pes, dojdou si jej jednoduše vyzvednout k nám domů, pročež u nás zvonek a telefon vyzváněly téměř nepřetržitě. Pozdě našim došlo, že život s jednou dogou by byl jednodušší, než život s několika sty psy. Jejich chyba!

A tak se můj sen splnil až v mých dvaceti letech, kdy jsem si, tentokrát do svého 3+1 pořídila jednoho z prvních bobtailů v republice. Můj první muž sice, podobně jako moji rodiče, nesdílel moje nadšení pro velkého psa, leč několik měsíců po svatbě nedokázal říci „ne“.

Až když byl Majčínek doma, vyšlo najevo, že se navíc psů od dětství bojí, obzvláště těch velkých. Majčí, stejně jako každý pes, okamžitě tento manželův handicap vycítil a začal jej s převahou zneužívat. Přesto, že se mnou chodil na procházky zásadně na volno a to i po městě, manželovi utekl hned za prvním rohem.Když já jsem mu strkala ruce do plné misky i do krku pro kost, manžel nesměl vstoupit do kuchyně v době krmení. Mezi těmi dvěmi se evidentně schylovalo k otevřenému střetu. K nejhoršímu naštěstí nestihlo dojít, protože manžel se významně spřátelil se statnou poldovskou svazačkou a spolu s ní odkráčel z domova vstříc světlým zítřkům. O to víc se pro mne stal Majčí tím nejlepším kamarádem. Už nikdy potom jsem neměla tak pohodového psa. Podnikali jsme spolu mnohahodinové výlety po okolí, držel se stále v mé blízkosti, ignoroval lidi i psy, on se věnoval svému čichání, já svým chmurným myšlenkám zhrzené manželky. Byl na mě tak závislý, že když jsem mu někdy provedla nejapný žert a schovala se v nestřeženém okamžiku za strom, okamžitě se rozhýkal jako potřeštěný osel, začal se točit bezradně dokolečka a kdybych se nezjevila, točil by se tam určitě dodnes. Majčínek trpěl zajímavým syndromem. Stejně jako slon propadne panice když spatří myš, Majčí upadal do šílené hrůzy při spatření jakéhokoli malého savce.

Když se před Majčínkem zčistajasna na lesní cestě zjevila veverka, zamyšlený pes ji zaregistroval v poslední vteřině, nevěřícně zaječel přeskakující fistulí jako když eunuch dostane ránu elektrickým proudem, neprodleně se otočil a vrhl se mi kolem krku. V jeho očích se zračil bezbřehý děs a hrůza. Dupáním jsem to odporné a strašidelné zvířátko zahnala na útěk a jala se padesátikilového psího chlapečka utěšovat a konejšit. Když jindy na návštěvě u kamarádky vyběhlo z pod křesla morče, bez jediného zaváhání se chudák chtěl spasit skokem z balkonu. V poslední vteřině jsme mu v sebevraždě zabránili, ale do toho bytu už nikdy nevkročil.Škoda, že v dobách hluboké totality neexistovali zvířecí psychiatři a psychologové. Majčí by vydal na velmi slušnou diplomovou práci. Přímo to vidím. Majčí leží, uvolněně natažený na lékařském lehátku, doktor sedí v křesle, drží jej za tlapku a tichým, vemlouvavým hlasem k němu promlouvá. Bohužel, Majčí se narodil do špatné doby a tak se svým traumatickým stavem musel žít až do smrti. Chudák, byl to můj první veliký kámoš a proto si zasloužil, abych se o něm obšírněji rozepsala.

Dalším Psem byl Bertík. To bylo tak : Když jsem se seznámila se svým druhým (a doufám, že zároveň posledním) mužem, byl v otázkách kynologie nedotčeným, nepopsaným listem.

Vlastnil sice kdysi na chvíli greyhounda, kterého v restauračním zařízení zachránil před potupnou smrtí sežráním, ale pes, navyklý svobodné noze jej při prvním pobytu na chalupě opustil beze slůvka rozloučení. Tímto psem jeho kynologické zkušenosti začínaly i končily.

Léta se například domníval, že dalmatin je štěnětem skvrnité dogy. Jaká netušená příležitost se mi zde skýtala! Začala jsem kout železo dokud bylo žhavé, jinak řečeno, dokud byl ještě zamilovaný. Pojala jsem ideu, že po chlupatém Majčínkovi by se po mém boku velmi hezky vyjímal tehdy velmi málo známý bladhaund. Honzovi jsem jej popsala jako velmi roztomilého pejska s ušima až na zem,velmi mlhavě jsem se zmínila o velikosti, přičemž jsem rukou neurčitě naznačila velikost někde mezi lýtkem a deskou stolu.Tehdy mi ještě odsouhlasil všechno na světě, alespoň jsem se domnívala. Hned nejbližší neděli jsme vyrazili na prohlídku štěňat do nedaleké obce. Podle inzerátu jsme našli dům a zazvonili. Otevřela příjemná paní a pozvala nás dál. Na dvoře se na nás vrhla smečka přívětivých basetů. Manžel byl nadšený v domnění, že se jedná o kýžené plemeno, leč paní nás vedla dál do zahrady kde v kotci stál za pletivem hnědo-černý pes velikosti koně a z obrovského pysku mu visela slina, která jej spojovala se zemí. Manžel jen zíral, nezmohl se na slovo, jen na čele mu vyrazily kapky studeného potu. Čekala jsem, že omdlí, ale zachoval dekorum, rozloučil se s milou paní chovatelkou a jelo se domů. Z jeho zarytého mlčení jsem celkem správně usoudila, že nejmoudřejší bude se na nic neptat a došlo mi, že mám zjevně, jak říkala babička, po Káčině veselosti. Nějaký čas jsem muže nechala uležet a přestala se o bladhaundovi zmiňovat. Pochopila jsem, že psa téhle velikosti do bytu neprosadím a tak jsem začala hledat náhradu. Muselo to být plemeno přijatelné velikosti, které by bylo zároveň psem i Psem. V mládí jsem nějaký čas chodila s klukem, jehož otec veterinář se věnoval bohulibé činnosti – chovu bulteriérů, kteří se mi už tehdy moc líbili. Má volba tedy padla právě na bulíka. V té době jich bylo velmi málo, jen pár nadšenců dokázalo tohoto miláčka náležitě ocenit. Podvědomě jsem tušila, že bulteriér mého muže svým luzným zjevem nijak neomráčí, proto jsem volila opatrnou taktiku. Jen netlačit na pilu! Atlas psů jsem otevřela na dvojstraně s bulem a nechala jej náhodně ležet na stolku v obýváku.“Ježiš, to je hnusný prase!“. Děl můj drahý, když do knihy nahlédl. „Hnusný, ale nikdo ho nemá, a ty charakterové vlastnosti, tohle plemeno je králem mezi psy“. Rozjela jsem neprodleně akci. Po několika dnech intenzivní masáže a diplomatické agitace jsem situaci ovládla natolik, že byl ochoten se se mnou jet na zrůdičky podívat. Když jsme pak stáli v Kynšperku za vraty MVDr. Mičulka a přes pletivo nás upřeně a soustředěně sledovaly 4 páry zapadlých oček, viděla jsem, že situace se mi začíná vymykat z rukou. Jakmile jsme ale vstoupili do dvora, ledy se rázem prolomily. Všichni čtyři bulíci vystartovali současně a to, co se nezasvěcenému pozorovateli mohlo jevit jako boj o holý život, byla naše chabá a zbytečná obrana před svérázně přátelským uvítáním. Být bouřlivě uvítán bulteriérem obnáší takřka stejné následky jako menší autonehoda. Bulík totiž všechno dělá s přímo smrtelným nasazením, ať je to vítání, hra, rvačka nebo práce. Bulík nezná šedou barvu. V jeho světě ode zdi ke zdi je vše totálně černé nebo bílé. Buď a nebo. Bouřlivé nadšení a smršť emocí, doprovázející vítání návštěvy se v okamžiku proměnila ve vítanou příležitost ke rvačce. Sledovala jsem, jak můj pobledlý muž zírá na řvoucí klubko na zemi. MVDr. Mičulek tomu nevěnoval žádnou pozornost a příjemně konverzoval. Ani mě toto chování nešokovalo, neboť v krátkém období známosti s jejich synem jsem těchto veselých a rozpustilých scének, končících šitím, zažila u nich bezpočet.Manžel ovšem nebyl připraven a tak se pohyboval nad propastí hrozící mdloby. Nicméně semínko bylo úspěšně zaseto a teď už stačilo několik týdnů neustálého hučení a omílání bulteriéří problematiky, vynášení jejich super vlastností až do výšin nebeské klenby a bylo vyhráno. Honza, totálně vysílený mou vytrvalostí logicky usoudil,že lepší bude bulteriéra vlastnit, než o něm do konce života průměrně 3 hodiny denně poslouchat. A jelo se pro štěňátko. Toužila jsem sice po čistě bílém pejskovi, na kterém teprve překrásně vyniknou zajímavé tvary „buličího“ těla,leč bylo mi smířiti se s černobílou kombinací, která byla pro mého muže přeci jen přijatelnější. Ale nelitovala jsem, domů jsme přivezli Alberta, řečeného Bertík, který předčil všechna má očekávání. Sladké štěňátko nezapřelo hned první den svůj původ a příhoda, která nás velice pobavila, ukázala se následně být charakteristickým rysem našeho miláčka. Bertík totiž velmi šikovně uchopil do tlamičky veliký smeták, dokonale jej vyvážil a hodlal si úlovek dopravit na pelíšek. Bohužel, zárubně kuchyňských dveří odmítly stopadesáticentimetrovou tyč propustit dál. To ovšem Bertík nehodlal vzít na vědomí, sklonil zbejčile hlavu, zavřel oči a šel. Po dvaceti minutách usilovné chůze na místě jsme nevydrželi a pomohli mu smetákovou tyč natočit. Velmi hrdě prošel na místo a byl neskonale pyšný. Bylo to jeho první veliké vítězství. Jeho až neuvěřitelná vytrvalost, až zaťatost nás nadchla a rozesmála, ovšem časem, jak Bertík nabíral let a váhy, úsměv nám mnohdy tuhl na rtech. Když za dva roky stejným způsobem sklonil hlavu, zavřel oči a čelem vyrazil plotový díl, kudy se mu protáhla kočka, když v rychlosti 50 km/hod.vrazil hlavou do litinového topení aniž by se zachvěl, vybavila se mi humorná historka z jeho dětství. Bertík byl ale super pes. Milovali jsme ho stejně nezměrnou láskou, kterou věnoval on nám. Připadalo mi to, že Bertík je jedno obrovské srdce celé věnované pouze nám. On ale miloval i ostatní lidi. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že kdyby náš dům v době naší nepřítomnosti navštívil zloděj, Bertík by jej nejprve bouřlivě přivítal a posléze mu lup pomohl vynosit do auta, aby se chudák lupič nenadřel.

Ale stejně, jako miloval lidi,, nenáviděl psy a kočky. Procházky s ním byly všechno možné, jen ne poklidné.Měla jsem vypracován podrobný itinerář, podle kterého bylo bezpodmínečně nutné se řídit. Tedy. Na dlouhé procházky se chodilo od 11. hodiny dopolední do 14. hodiny, kdy byl, dle mých zkušeností, nejmenší předpoklad setkání s jiným psem. Volila jsem úseky lesních a polních cest, které umožňovaly otevřený výhled alespoň na vzdálenost 300 metrů před, i za sebe. V úsecích s možností střetu jsem psa vodila preventivně na vodítku. Celých 7 let, kdy jsme Bertíka měli jsem trpěla nervovým tikem. Neustálé otáčení hlavou do stran i dozadu se stalo životní nutností, která mě poznamenala na celý život. Musela jsem případného soka zaregistrovat dřív, než Bertík a pak jej nenápadně přivolat a připnout. Jakmile bych se totiž zpozdila, nezbývalo, než se modlit, aby soupeř měl alespoň 50 kilo a byl hodně huňatý, jinak totiž mohlo dojít k nejhoršímu. Odvolat bulteriéra z boje je zhola nemožné, i když Bertík byl gentleman alespoň v tom směru, že hodně malé soupeře sice osliznul ,ale nezranil. Zvuková kulisa boje sice evokovala představu totální zkázy, leč pejsek vyvázl pouze s těžkým šokem. Když jsme po sedmi letech o Bertíka vinou těžké nemoci přišli, byla to jedna z největších ran v mém životě. Ještě dnes na něj nedokážu vzpomínat bez dojetí. Bertík byl také jediný náš pes, který má u mých rodičů na chalupě opravdický hrobeček.

Od dob Bertíkových jsme už vždycky měli psů vícero současně, a tak se naše pozornost roztříštila mezi všechny rovnoměrně. Žádná ztráta už nebyla tak strašně bolestná, i když každý můj pes je částí mého života. Znáte to, na jedináčka je člověk vždycky nejvíc fixován.

A tak vám dobře radím – nezůstávejte u jednoho miláčka ! Myslím teď samozřejmě ty čtyřnohé, v žádném případě bych si nevzala na svědomí někoho nabádat k nasazování partnerských parohů!

Cherigar, řečená Garinka a Jingda Dawa vyrůstají jako rodné sestry. Jsou totiž stejně staré. Tím ovšem jejich podobnost definitivně končí. Všechno ostatní kromě věku je totálně odlišné. Barva, tělesná stavba, velikost, struktura srsti a hlavně to podstatné – povaha. Pohříchu musím přiznat, že ten odporný sprateček Garinka je z mého vlastního hnízda, zatímco tichá, milá, sluníčková Jingda z cizího, ne-li přímo cizineckého hnízda. Je napůl Holanďanka a napůl Angličanka, což se na její klidné a pohodové povaze určitě podepsalo. Rozdílnější typy si lze jen stěží představit, ale přesto, nebo možná právě proto, jsou ty dvě spolu v dokonalém souladu. Jingda kdykoli ochotně pustí Garinku do své misky a ještě je ochotná od ní odhánět třeba i dospělé psy, má-li pocit, že některý se přiblížil ke krmící se kamarádce nebezpečně blízko. Garina se obětavé kamarádce odměňuje tím, že jí velmi důrazně odežene od své misky. Tomu se říká „ za dobrotu na žebrotu“, nebo také „ kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem“. Nesobecké Jingdě to nevadí. Spí s Garinkou v jedné boudě, spolu chodí čůrat, spolu štěkají u vrat, spolu si hrají. Prostě kámošky na život a na smrt. Jen s napětím očekávám první hárání. Vzbouřené hormony a soupeření o psa by mohlo být prubířským kamenem jejich dosud harmonického vztahu.

Když se Garinka spolu s ostatními sourozenci Barunce narodila, okamžitě jsem věděla, že je to ona. Bez zaváhání jsem si ji označila barevnou stužkou, i když to bylo vlastně zbytečné. Jediná totiž byla černá jako etiopský běžec na maratónské trati. Ebenově černá, jen dlaně a chodidla růžovoučká. Sladké miminko.Jásala jsem, vždyť to je můj mnohaletý sen, mít celočernou holčičku. Garinka mě ale vypekla a schválně si vytvořila na nožkách znaky. Už tehdy se projevila naplno její potměšilá, škodolibá povaha. Určitě to udělala svévolně.

Alespoň, že ksichtík zůstal černý. Černý, jako její ďábelská duše. Jakmile začala roztomilá miminka vyluzovat jemňoulinké zvuky, Garinka kvíkala suverénně nejhlasitěji.Živé štěňátko, radovala jsem se. Když štěňátka později poštěkávala, Garinka řvala jako kolikou postižená kravka. Poprvé jsem pojala podezření, že štěňátko bude možná živé až přespříliš, leč opojena jejím luzným zjevem, nevěnovala jsem tomu, bohužel, větší pozornost. Když Garinčini sourozenci sladce spinkali, nasyceni mateřským mlékem, Garinka nejen, že nespinkala,ale hemžila se a vyluzovala nepřetržitě. Už tehdy jsem měla sejmout barevnou stužku z jejího černého krčku, a přendat ji na některou sestřičku, (nebo, milovníci psů prominou, stužku pevně utáhnout ). Pozdě dnes bycha honit, když se za domovními dveřmi ozývá zuřivé a hysterické ječení a vytí. To Garinka chce domů. Je až obdivuhodně vytrvalá, což je vlastnost sice chvályhodná, leč, za daných okolností značně nepříjemná. V kteroukoli denní, či noční dobu se Garinka domáhá svých práv stejně otřesným způsobem. V poklidu spí doma v kuchyni, náhle se zvedne a chce ven. Všichni to určitě znáte. Pejsek se disciplinovaně postaví k domovním dveřím, zakňučí, nebo jemně zaškrábe na dveře.Ovšem naše Garinka se proti dveřím rozeběhne rychlostí 60 Km/hod., skočí na ně s razancí dělové koule a současně se ozvou důvěrně známé šílené zvuky, které berou dech, nervy i sluch. Rozhýká se v síle decibelů srovnatelné snad pouze s první řadou sedadel na rockovém koncertu. Jme se vylamovat dveře, předstírá, že jí jde o život, když nebude OKAMŽITĚ vypuštěna ven, padne zasažena bleskem na podlahu a dodýchá. Prostě, všechny její reakce jsou přemrštěné a nepřiměřené. Na jakoukoli situaci reaguje stejně hystericky, jako operní děva, které na zkoušce nepadne kostým. Ve stejném stylu pojímá i vztahy ve smečce. Štěká u vrat na darebáka a smečka se připojí. To ovšem Garinu vytočí k nepříčetnosti a okamžitě obrátí svůj spravedlivý hněv z darebáka na spoluhlídače a napadne jej, Kupodivu jí to zatím prochází a dospělci se pouze znechuceně odvrátí a odchází. Nedivím se jim, s takovou čúzou bych také nechtěla mít nic společného.Ovšem tolerování takových excesů ze strany dospělých psů v Garině pouze utvrzuje přesvědčení, že nad ní ve smečce není a zvedá jí sebevědomí, už předtím nepřiměřeně vysoké.

Hyperaktivní Garinka má ještě jednu nepříjemnou vlastnost. Je totiž až nebezpečně pracovitá. Její činorodost je až nepochopitelná. Ploty mezi dvorem a zahradou, které zatím nepřekonali ani psi oddělení od fen v době hárání, Garinka překonává skokem plavmo z místa. Vyskočí na okenní parapet, sedne si na něj a domáhá se vstupu domů. Dokázala okousat plastové truhlíky, umístěné na okně ve výšce 1,5 metru . Neuvěřitelné. Za svůj krátký život sežrala dvoumetrovou borovici, které si před ní nikdo ze psů ani nevšiml. Totálně vyklidila kamenná koryta, efektně osázená skalničkami, letničkami, dřevinami a zdobnými kameny. Ty jediné Garinčinu vizitu přežily a zdobí koryta i nadále, dá-li se ovšem ještě o zdobení hovořit.

Přesný popis věcí by byl, že zůstal kámen na kameni.Za dobu, co Garinka krášlí svou přítomností naši smečku jsem si vypěstovala slušný tik. Neustále podvědomě čekám, kdy se znovu ozve zvuk startující nadzvukové stíhačky ve vzdálenosti 1 metru od ucha (vytí), zvuk tříštěného skla, praskajících plastů, demolovaného pletiva, škrábání na dveře či rvaní prken z boudy ( hra).

Typickým příkladem naturelu naší děvenky je tato příhoda. Naši psi milují jablka. Rozdám tedy všem po jablíčku a v klidu odejdu domů vařit. Po chvíli mě zaujme napjaté ticho, které vládne venku. V zátylku přímo cítím dusnou atmosféru, nabitou negativní energií.

Tak jako některé manželky mají vypěstovaný šestý smysl na zlozvyky svých mužů, a cítí i nadálku, že manžel ve vedlejší místnosti právě popotahuje,( dloube se v nose, civí do blba….), tak můj šestý smysl mě upozorní, že mezi smečkou se cosi děje. Vyjdu tedy ven a naskytne se mi tento obraz. Uprostřed terasy leží Garinka, mezi předními tlapami 7 nedotčených jablek, zbytek smečky sedí v půlkruhu před ní, z tlam jim vytékají švihadla slin

a nevěřícně zírají na hanebně drzou zlodějku. Ta si ovšem svého lupu také příliš neužije, protože pro samé hlídání nemůže sama žrát. Ještě, že jsem , alespoň zatím, vůdcem smečky a dokážu zjednat pořádek. Děsím se okamžiku, kdy tato spratkovitá pubescentka dospěje a nabude dojmu, že ona, samojediná si zaslouží vést celou smečku. No, žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Ostatně v mých rodných Sudetech platilo: bylo hůř a lidi šli!“

Jingda je ovšem z úplně jiného těsta. Jingda je balzám na mou rozervanou duši. Ještě nikdy

ve své letité kynologické éře jsem neměla ani neviděla psa, který by se dovedl smát tak, jako ona. Reaguje na každý letmý pohled. Otočím k ní hlavu a ona se okamžitě rozvlní do pohybů mořského příboje, sklopí uši a pysky roztáhne do širokého úsměvu, ve kterém odhalí celý oslnivě bílý chrup.Hodiny vydrží bedlivě sledovat každý můj pohyb a jak se přesunuji po domě, nebo zahradě, neslyšně se krade za mnou, přičemž jemně chňape zuby po mé ruce.

Je to až dojemné, ta její neokázalá a neustále prokazovaná oddanost! Ani týden po svatbě mému muži taková oddanost nevydržela. No, objektivně, možná by po mě dnes také rád chňapl, ovšem zcela jistě s jinými úmysly, než miloučká Jingda. Její bezbřehá láska má ovšem i své stinné stránky. Ještě nikdy, díky tomuto jejímu charakteristickému rysu, se mi za celý její život nepodařilo pořídit ani jedinou slušnější fotografii. Je totiž prostě nad její síly, zůstat od kohokoli z naší rodiny na vzdálenost zachytitelnou fotoaparátem, je-li pak učiněn pokus o snímek Jingdy držené na vodítku, zcela jistě se na snímku objeví hlava zvrácená vzhůru, nebo ještě spíš celý pes na zadních, s tlapami opřenými o moje, či manželova prsa.

Výstavní postoj – nesmysl. Jingda je prostě typickou představitelkou země svého původu, tedy Holandska. Všichni holandští psi jsou naprostí pohodáři, milující celý svět. Jingda má navíc otce Angličana a to by v tom byl čert, aby se charakteristické vlastnosti těch dvou národů, přátelská družnost a klid, někde neprojevily. Jingda nám prostě dělá jen samou radost. Nepere se, nic neničí, nezlobí. Škoda, že ty dvě nešly naroubovat napůl. Měla bych tím pádem dva normální psy, Ale doba, kdy jsme poroučeli větru, dešti a přírodě je (doufám!),nenávratně pryč.

Když bylo oběma děvčatům pět měsíců, povila Balinka psí miminka a ačkoliv jsem vůbec neuvažovala o rozšíření psí smečky, jedna holčička mi prostě učarovala. Vzhledem k tomu, že jsem v té době tragickým způsobem přišla o Dorinku, zahojila jsem si bolavou duši Ivankou.

Ivanka je rozkošná a roztomilá pubertální bábovička. Dnes je jí 7 měsíců a dá se říct, že se od miminkovského věku vůbec nezměnila. Myslím mentálně, jinak se změnila velice zásadním způsobem, je to štěňátko – mastodont. Možná, že Jurský park nebyl až tak fantastickým příběhem. Třeba se v době hárání k nám na zahradu zatoulalo cosi ...? Povahou je ale Ivanka naprosto infantilní, nekomplikovaná a nekonfliktní povaha. Takové prosté, venkovské, šťastné děvče. Celé dny skáče jako kůzle, obtěžuje neustále dospělé psy, nosí jim, i nám, neúnavně další a další míčky, plastové láhve, klacíky a gumové hračky a doslova žebrá o hru a o pozornost. Nic jiného (samozřejmě kromě své plné mističky), jí zatím nezajímá. Celý svět je pro ni veselé a šťastné místo stvořené speciálně pro její skotačení. Všichni jí mají rádi a ona na oplátku miluje také celý širý svět. Dokáže být tak sugestivní, že často dokáže přimět ke hře i Rosíka, který je jinak velice pohodlný, neřkuli přímo líný. Nikdy ji nenajdete v „blbé“ náladě, a to, myslím, rozhodně nežije v takovém přepychu a přebytku, jako někteří, kteří tu „blbou“ náladu mají a ještě šíří. Ale ani pro Ivanku není úplně všechno růžové. Nemá třeba ráda auto. A to do té míry, že vynalezla dosti spolehlivý způsob, jak této nepříjemnosti zamezit. Když jí byly dva měsíce, absolvovala svou první jízdu automobilem, jen krátkou, zkušební, do města. I to stačilo. Mě, tedy úplně! Po necelé minutě jízdy se auto zaplnilo typickým odporným odérem, který plíživě zaplnil každičkou skulinu interiéru vozu. Ivanka se na protest proti autojízdě po …! Když jsem zastavila, naskytl se mi žalostný pohled. Zarputile dřepěla uprostřed toho nadělení, které bylo rovnoměrně rozetřeno všude. Po dece i po Ivance. Její pohled hovořil jasnou řečí. „Tak, a máš to! Kdo se ti prosil o nějaký cestování!?“

A tak jsem se na frekventovaném parkovišti supermarketu k všeobecnému obveselení marně snažila čistit vůz, deku i Ivanku, alespoň z nejhoršího.Při druhé jízdě se situace opakovala, jen s tím malým rozdílem, že tentokrát nechtěla Ivanka ani nastoupit, protože teď už věděla, že jízda nepatří k radostem dětského psího věku. Záhy Ivanka pochopila, že tudy cesta vede a tak se veselá scénka opakovala při každém pokusu. Načas skutečně zvítězila,protože, mezi námi, na to by neměl žaludek a nervy asi nikdo z vás. Mé kynologické zkušenosti šly k šípku. Naprosto jsem selhala. Pak ale přišlo nečekané rozuzlení. Zjistili jsme, že Ivanka není zaujatá proti automobilizmu obecně, je jen motoristický gurmán! Když jsem ji s malou dušičkou jednoho dne naložila do manželova citroenu (kdyby, nedej Bože, k něčemu došlo, určitě by to byla i má poslední jízda jeho vozem), neudělala vůbec nic! Spokojeně se tvářila, hleděla z okénka, sledovala krajinu a dokonce ani neslintala! Odhalila jsem jí, cílem jejích soustředěných střevních útoků bylo výhradně mé malé Polo. Pro krasavici její úrovně to zřejmě není auto na úrovni. Veliká limuzína, to je ovšem něco jiného. Zvažuji, zda bychom Ivance neměli předložit autokatalog a nechat jí , ať si vůz snů vybere sama. Bude-li naše konto korespondovat s její představou, rádi vyhovíme. Zatím naše konto ale odpovídá tak nejspíš pořizovací ceně ojeté tříkolky. Ivanka je, jak jsem již nadnesla, velmi kamarádská a otevřená povaha. Miluje všechny naše pejsky a najmě jejich misky. Je totiž až chorobně žravá. Myslím, že by dokázala přijímat potravu v neomezeném množství a v neomezeném časovém intervalu, česky řečeno – furt. Její největší starostí a snahou je,aby dokázala zhltat svou porci co nejdříve a ušetřit tím dostatek času pro loupeživou výpravu do misek rozumě pojídajících kolegů. Jako první vždy oblaží svou přítomností matinku, která má pro ní evidentní slabost a nikdy jí nedokáže odmítnout. Potom se přesunuje ve směru hodinových ručiček dál a všude ochutná. Narazí až u Gariny, ale ta okruh uzavírá, takže úlovek tou dobou je už víc, než slušný. Je to sice otřesné chování, ale já jí ze srdce chápu. I já mohu přijímat takřka neomezeně. Bohužel, zatímco u dogy je mohutná postava víc, než žádoucí, u ženy se o tom dá hovořit jen stěží. Doby, kdy byly v módě barokní tvary, zmizely spolu s Rubensem a později s Retigovou.Musely to být nádherné doby, kdy žena obdařená mohutným zadkem i předkem důstojně reprezentovala důležité postavení svého muže a okázalým předváděním svých tvarů naznačovala, jak zabezpečená je jejich rodina. Dnes bych mohla reprezentovat tak leda spojené masokombináty a pekárny. Vlastně to není špatný nápad, nosila bych šatečky, potištěné názvy masných i moučných výrobků, pobírala za to apanáž a podniky by ušetřily za bilboardy. No nic,dost nostalgie. Možná se jednou vrátí ta krásná doba plných tvarů a přestanou nám otravovat život podvyživené, neduživé krasavice, podmanivě a sugestivně hledící ze stránek barevných časopisů a televizních obrazovek, které jsou evidentně líné se najíst, natož uvařit! Každopádně, já jsem na nic nečekala a tu dobu jsem si udělal už teď. Ale vraťme se k pejskům. Ostatně i většiny mých psů se barokní tvary niterně dotýkají. Ivanky tedy určitě. Všechna tři děvčata obohatila náš život, který byl s dospělými psy zajetý do navyklých kolejí.Ty tři nezklamou. Den s nimi je naplněný neustálým napětím a vzruchem, což je mnohdy příjemné, ještě častěji nervově náročné, ale úplně nejvíc – bezva!

Pouze pozemek se nám stal postupem času jaksi těsným a tak nastala dobrodružná doba hledání nového domova pro naše pejsky i pro nás samotné. Poštěstilo se, a nás čeká co nevidět přesun do podmínek sice provizorních, leč na pozemek o velikosti 7 tisíc metrů čtverečných, přesun do pravého psího ráje. Bez sousedů, a tudíž, jak doufám, bez problémů. Všichni budou moci konečně štěkat do sytosti ( třeba až do úplného zblbnutí) a já se možná ze samé radosti přidám.

Doufám, že se přátelé a příznivci pejsků nebudou pro jednou zlobit, když částečně opustím psy jako téma a přenesu svůj a jejich zájem na téma daleko závažnější, leč literárně stejně nosné, a tím je STĚHOVÁNÍ. Stěhování – už jen to slovo nahání hrůzu! Nemohu pochopit, že tvůrci filmových hororů dosud nevěnovali tomuto tématu náležitou pozornost. Vždyť každý, kdo stěhování prožil na vlastní kůži ví, že větší horor se v podstatě ani prožít nedá. Ptáci? Psycho? Vetřelec ? Směšný odvar! Slaboučký čajíček proti tomu, co obnáší přestěhovat během dvou dnů obsah patrového rodinného domu, dvougaráže, dílny, odchovny, kotců, pěti metrákových psích bud a zhruba milionu předmětů volně i nevolně ložených. Toto vše ještě ke všemu umístit sice na obrovský pozemek, ovšem do chaty o dvou minipokojích a dvou pidikůlniček. Ještě dnes, po pěti týdnech se v noci budím zbrocená studeným potem, jektajíc zuby a z hrdla se line smrtelné chroptění. Mám nejasné tušení, že potrvá ještě mnoho let, než se vlastními silami dokážu s touto frustrací, vyvolanou stěhovacím šokem, vyrovnat. Možná by to byla spíše práce vhodná pro psychiatra, či diplomovaného psychologa, ale nejsem si zcela jistá, zda se na tyto lékařské služby vztahuje zdravotní pojistka a platit se mi je příliš nechce, u vědomí obrovských nákladů, spojených se stavbou nového domu. Raději budu žít se ztracenou rovnováhou, než abych obětovala, dejme tomu, novou střešní krytinu.

Ano, tato další hrůza nás ještě čeká, ale řekněte sami, kdo z vás by nebyl ochoten kvůli psům obrátit svůj poklidný život naruby, spálit za sebou mosty a vrhnout se po hlavě do takového dobrodružství. Znám mnoho dobrodruhů a dobrodruhyň, kteří spálili mosty kvůli nové lásce. Tak nad to já jsem povznesená. Kvůli jakémusi pofidérnímu citu bych nebyla ochotná změnit ani účes, či postavu, natož bydliště. Ovšem láska ke psům, to je jiná! Kvůli psům jsem ochotná jít přes mrtvoly. A možná toto okřídlené rčení co nevidět nabude reálných obrysů, protože v těch stísněných prostorách, které jsme teď nuceni dočasně obývat záhy dojde k manželovraždě. Po takřka dvacetiletém manželství totiž žádný prostor není dost velký, aby byl pro obě strany dost bezpečný. Vraťme se nyní k tomu, co celé akci „kulový blesk“ předcházelo.

Myšlenkami na změnu adresy jsme se zaobírali již dobře 3 roky. Naše důvody byly jasné: pořídit psům co největší pozemek. Naše požadavky také: musí to být polosamota bez sousedů, ale v dosahu obydlené lokality, kam by si náš desetiletý syn mohl dojít za dětmi, které pochopitelně potřebuje. Musí být odtud krásný výhled do zeleně (dosud jsem vyhlížela jen do šedivých zdí sousedních domů, na chladící věž elektrárny a, co bylo nejhorší, na některé sousedy). Pozemek musí být v dosahu Kladna a Prahy, kam se soustřeďuje většina našich aktivit. A tak se u nás doma začaly kupit haldy inzertních časopisů a novin. Hledání a zatrhávání nás stálo moře času a mě osobně i 1,5 dioptrie, jelikož do té doby jsem brýle nepotřebovala. O moři pohonných hmot, vyplancaných při jízdách za nemovitostmi ani nemluvím. Také jsme v té době byli oblíbenými klienty Českého Telecomu, protože poplatky za telefon dosahovaly úctyhodné výše. Vždy o víkendu jsme vyráželi na spanilé jízdy za účelem hledání vhodného objektu. Předem jsme měli pečlivě připravený itinerář, vypracovaný podle autoatlasu tak, aby výlet tvořil logický okruh. Musím konstatovat, že je zajímavé, jak majitelé nabízených realit zvláštním způsobem ztrácejí smysl pro realitu, jako takovou. Podle telefonického rozhovoru se vypravíte do určené vesnice, a hledáte malebnou chaloupku, rozkošně umístěnou doprostřed rozkvetlého sadu a utopenou v zeleni. Údajně je umístěna na okraji obce, má pouze jediného souseda, to je ovšem veliký milovník psů a příznivec zvířectva obecně. Navíc je hluchý po jakémsi podivném, blíže neurčeném úrazu, a tak mu štěkot vůbec nepřekáží. Hodinu pak projíždíte obcí a hledáte popsaný objekt. Samozřejmě marně. Když potom stojíte v němém úžasu před polorozpadlou, plesnivou a shnilou obecní pastouškou, utopenou v oceánu kopřiv a bezinek, zjistíte, že polovinu pozemku ještě ke všemu tvoří strž, naplněná do poloviny močůvkou, vytékající z místního vepřína. Chalupa je umístěna na nevlídné návsi, obklopena ze všech stran sousedními domy a údajný milovník psů je špinavý a zanedbaný dědek, zaburale a nenávistně na vás zírající ze své zahrady přes popadaný plot. V jeho pohledu jasně čtete co bude, až se eventuálně nastěhujete. Podobné a ještě horší šoky vás čekají při každé návštěvě. Největší pozor si člověk musí dát při inzerátech typu: vhodné pro chov psů a domácího zvířectva. Zcela jistě vyjde záhy najevo, že minulý majitel opouštěl bydliště v chvatu v důsledku nestandardních sousedských vztahů, vzniklých na základě nočního štěkotu. Po zhruba ročním hledání se člověka začíná zmocňovat jistá beznaděj. Pravda, poznávání vlasti, koutů, do té doby známých jen členům Klubu českých turistů, také není k zahození, ale váš původní záměr byl přeci jenom trochu jiný.Při toulkách po nemovitostech jsme se s manželem shodli v jednom. Ideální místa v krajině zaujímají ve většině případů venkovské hřbitůvky. Na nejkrásnějších místech, zpravidla s malebným výhledem, v okolí rostou staré vzrostlé lípy, božský klid a velebnost a v neposlední řadě umístění v dohledu, leč již nikoli v doslechu obce.Skvělé místo, bohužel nevhodné k chovu psů. A tak nás při jedné cestě zaujal právě takový idylický kout blízko Slaného. Krásná vesnička, za vesničkou hřbitůvek jako malovaný a kousek od hřbitůvku oplocený pozemek se starými ořechy, plný ovocných stromů a z pozemku výhled na České středohoří a Říp, který bral doslova dech. Na pozemku stála chata, u ní se poklidně procházela bažantí rodinka a přes cestu přeběhl zajíc. Doslova jsem vrostla do země. Tohle bylo přesně ONO! Stáli jsme na cestě a vstřebávali atmosféru toho úžasného místa. Okamžitě jsme oba věděli, kam umístit dům, v jaké barvě bude střecha, prostě bylo to jasné. A tak jsme ono místo začali navštěvovat cíleně a číhali na majitele, jako pavouk v síti číhá na mouchu. Až jsme se konečně dočkali. Majitel byl tam! Jak říkala babička – líná huba, holé neštěstí. A tak jsme dle dalšího přísloví – drzé čelo lepší než poplužní dvůr- vešli na pozemek a oslovili mírně konsternovaného majitele.Pod tíhou našich logických argumentů po několika minutách připustil, že pozemek (7300m) je skutečně příliš veliký a že jej nestačí udržovat. Jakmile jsme jej dotlačili do této pozice, přitvrdili jsme. Když jsme odjížděli, byl ochoten nám odprodat část pozemku, nicméně přijal naši vizitku a návrh, že buď celé, nebo nic. Byla to muka čekání, než se asi po měsíci ozval. Pozval nás na kus řeči a já se bála zakřiknout byť jen myšlenku na úspěch. Zřejmě jsem se nebála dostatečně, protože po osobním jednání sice souhlasil s prodejem celého pozemku, ale cena, kterou požadoval, byla vskutku pražská. Naděje, která se třepetala ve vzduchu jako křehký motýlek byla sražena do prachu cesty a rozšlapána okovanou botou. Majitel rozmlouval s manželem a já musela odejít „pro něco do auta“, aby neviděl slzy, které jsem nedokázala zadržet. Domů jsme odjížděli s patovým výsledkem. Záhy jsme zjistili, že pan majitel je člověk veskrze vrtkavých názorů a nálad. Jednání byla náročná a výsledky totálně odlišné. Byly to nervy drásající okamžiky, když jsme přijížděli na pozemek a pan majitel (většinou společensky několikapromilně znaven po celotýdenní dřině v matičce Praze) měnil názory jako ponožky.

Začátek května – prodá, ale za hříšné peníze. Polovina května – neprodá za žádnou cenu, neboť jej k zahradě váže silné citové pouto (nadřel se tu jako kůň). Konec května – prodá, ale až co řekne maminka. Červen – kamarád radí neprodat, neboť po vstupu do EU stoupnou ceny. ……. Zatím ovšem stoupal pouze náš adrenalin, a tak jsme zhruba po roce bezvýsledných jednání v zájmu zachování vlastní duševní rovnováhy přerušili styky a napřeli pátrací síly na další inzeráty. A světe div se, jednoho dne přišel manžel domů v jakoby slavnostní náladě a položil přede mne noviny s inzerátem, nabízejícím zahradu 7300m s výhledem….. To je určitě ta naše! Jásala jsem a když jsme se k večeru konečně dovolali, byla to ona a dokonce za podstatně míň, než jsme vůbec doufali! A byla ruka v rukávě. Shodou šťastných náhod jsme v téže době měli vážného zájemce na náš dům a tak se věci rázem daly do pohybu. Nevyzpytatelný pan majitel nám připravil ještě nejednu horkou chvilku, když odmítl nechat vypracovat odhad, posléze jej i platit, peníze chtěl hotově předem atd. Nerváky, ale teď už alespoň s trochu reálnou nadějí na dobrý konec. A tak jsem jednoho, nevím, jestli zrovna krásného dne, začala balit. Termín stěhování byl stanoven na duben, čili měla jsem víc, jak měsíc času a tak jsem v poklidu, s lehkým úsměvem na rtech začala balit předměty, které k životu nejsou bezprostředně nutné. Nejdříve knihy (35 krabic od banánů), dekorační předměty a různé cetky. Půjčili jsme si od kamaráda skladové prostory na věci, které se do chaty v žádném případě nemohly vejít. Úsměv mi začínal tuhnout na rtech v závislosti na tom, jak se skladové prostory plnily a v domě naopak nic neubývalo. Fyzika nebyla nikdy má silná stránka, jsem spíše humanitně založená, ale předpokládala bych, že existuje cosi jako zákon o zachování hmoty. Neexistuje. Věci naopak neustále rostou geometrickou řadou, přibývají čistě o své vlastní vůli a dokonce mám podezření, že žijou svým vlastním životem! Připravila jsem si krabice a začala balit věci ze skříně. Krabice se plní, ve skříni neubývá! Přeci vím přesně, že v životě jsem tolik oblečení neměla! Mezi mnou a zařízením domu vypukla jakási tichá, zarputilá válka. Sotva jsem je nacpala do krabic, potměšile hřezly znovu do prostoru, kde se okamžitě rozmnožily. Začínala mě popadat beznaděj, zvláště, když jsem pochopitelně hned druhý den po zabalení krabice nutně potřebovala věc předtím již sbalenou. Zpočátku jsem pečlivě označovala krabice abych usnadnila identifikaci, jak se čas chýlil ke dni „D“, začal se mi poznenáhlu do krabic i systému vkrádat chaos, takže poslední dva dny jsem ztrácela přehled do které krabice jsem umístila syna a do které léky, nezbytně nutné. V noci jsem se budila děsivými sny a bloudila mezi krabicemi, ošatkami, ranci a přepravkami a zoufale hledala cosi. A to nejhorší mělo teprve přijít. Současně s pracemi v domě probíhalo na zahradě rozebírání kotců, které jsme mínili vzít s sebou. Kamarád, který nám kotce kdysi vyráběl, svařoval a dával dohromady se nejprve vesele smál, neboť je od přírody veselá kopa, později proklínal nás, psy, stěhování a lidstvo obecně, to když se marně snažil neoznačené díly (není žádné mejdlo, aby něco popisoval) zase sesadit dohromady na novém místě. Jakmile se přestěhovaly kotce a boudy, znervóznělo to všechny psy, což se začalo projevovat nočním vytím a denním bloumáním po domě, už tak přeplněném krámy. Do toho nadělení si začali noví majitelé jezdit pro Balinina štěňata, což jako matka každoročně těžce nese a teď se doslova nechala nakazit všeobecnou atmosférou a tak dítka odmítala vydat. Pouze můj muž proplouval všeobecnou nervozitou v klidu, čímž mě paradoxně rozčiloval, neboť jsem byla přesvědčena, že na má slova dojde. Ta slova jsem na něj kladla už 14 dnů. „Začni konečně vyklízet garáž a kůlnu“! Většinou nereagoval, a když, tak laxním způsobem a lapidárními slovy: „nebuď hysterická, to mám sbalené za den, všechno mám pod kontrolou“. Přátelé, nevím, jak ostatní muži, ale ten můj je od přírody chorobný shromažďovatel. Během našeho soužití dokázal zaneřádit své prostory takovými poklady, že se až dech tají. Gumy na škodu 120, kterou nemáme 12 let (můžou se hodit), polovyschlé plechovky s barvami nepoužité 10 let (můžou se hodit), zohýbané hřebíky (můžou se hodit), děravé igelity (můžou se hodit),dále prkénka všech tvarů, velikostí a barev, železa všech velikostí a způsobů užití, nářadí za ta léta 1x či vůbec použité a tisíce a tisíce předmětů a předmětů a … Léta jej prosím, aby něco vyhodil, neboť kutilství není jeho silnou stránkou, léta slyším zaklínací formulku – může se hodit. A tak když došlo na nejhorší, musela jsem zasáhnout, mnohdy až brutálně. Do garáže byl postaven přívěsný vozík, určený pro věci na skládku. Stále zeje prázdnotou. Dialogy – já: „na co bereš tu plechovku, co to je?“ on, horečně v ruce třímající napůl prázdnou pikslu: „to je arva, může se hodit“. Já: “kdy myslíš, že si budeš sám mýt motor na zahradě? Léta si to necháváš dělat v servisu?“ Bezohledně mu rvu plechovku z rukou a házím do vozíku. První počinek. V manželových očích se zračí děs a lítost. Já: „na co bereš tu odřenou školní aktovku?“ On, zoufalstvím se mu chvěje hlas a ruka:“třeba na nářadí!“ Nebudu vás unavovat dlouhým líčením smutného stavu věcí. Prostě kůlna a garáž, k prasknutí narvaná důležitostmi se stala prubířským kamenem našeho vztahu. Vyšla jsem jako částečný vítěz, leč také pošramocena. Mé vítězství se projevilo tím, že na skládku putovaly 3 vozíky oplakávaných předmětů a další 3 kamarádovi, který je stejné krevní skupiny, jako můj muž a tak do své garáže, bez vědomí vlastní ženy propašoval z garáže naší například: lyže sjezdové a běžecké z roku 1970 opatřené vázáním kandahar i s botami na šňůrky, deštník bez drátů, nenafouknutelné nafukovací lehátko a spoustu podobných pokladů, nad kterými se mu závratným štěstím tajil dech. Co se tajilo jeho Marušce, když doma věci našla, netuším, ale vzhledem k tomu, že kamarád zatím neskončil na chirurgii předpokládám, že do garáže zatím nevstoupila a tedy netuší.

Manželovo vítězství se projevilo tím, že obsah kůlny a garáže, který jsem mu nedokázala rozmluvit ani s největším vypětím sil, skončil volně ložený na zahradě pod plachtou. Ještě teď, po takřka dvou měsících se manžel marně snaží přerovnávat dvě kůlničky, k prasknutí napěchované a proklíná mě, když se slzami v očích vzpomíná, o co všechno přišel.

Stejně, jak on se zuby nehty bránil vzdát se každičkého kousku svého majetku, tak já jsem se v poslední křeči nelítostně zbavila všeho, co mi přišlo pod ruku. Byla to akce monstózních rozměrů. Když v neděli ráno dorazil traktor s maxivalníkem, byla jsem už naprosto odevzdaná osudu. Když se naplnil první valník, byla jsem v šoku. Připadalo mi to, že v domě takřka nic neubylo. Když jel třetí valník, už jsem jen tiše trpěla. No, zkrátím to. V pondělí večer bylo po všem, ani věřit se mi nechtělo. To jsem ale ani vzdáleně netušila, že to pravé vzrůšo teprve nastane. Naši drazí pejsci, kvůli kterým se tato celá anabáze podnikala, byli z obrovského pozemku první den nadšení. Cválali po zahradě, kštice jim vlály ve větru – nádhera. Ovšem pouze do večera. Jakmile se smrklo, nastoupili k chatě a rozhodným hlasem se začali dožadovat návratu domů. Nejhlasitěji a nejdůrazněji se dožadovala Balina, která navíc trpěla utkvělou představou, že v Kladně zůstala její dítka. Na tu noc nezapomenu. Probděla jsem s nimi noc venku na zahradě a konejšila střídavě jejich rozervané duše. Balina se usilovně snažila podhrabat pod plotem, Bára bušila tvrdohlavě a zarputile na dveře chaty, protože odmítala vzít na vědomí, že chata je malá i pro nás, lidi. Ona chtěla na gauč. Hysterická Garina vyla a Rosík se snažil jít smečce příkladem a nepřetržitě obíhal plot v naději, že někde nechal tesař díru. Druhá noc byla kritická a tak jsem dokonce musela po poradě s veterinářkou přikročit k tlumícím lékům. Třetí noc, kdy už jsem neviděla na oči byl náhle klid, jen Balina se domáhala svých štěňat, ovšem už skoro lidským způsobem.Nějakou dobu ještě trvalo, než psi dokázali roztřídit nové vjemy a než přestali štěkat na každého bažanta, zajíce, kosa a nevím, co ještě. Pouze dvakrát jsem v noci v rozlehlé zahradě musela hledat ježčí klubíčko a vynášet jej za plot, protože hysterka Garina, věrně doplňovaná Jinghdou by zjevně vydržely ječet až do božího rána. Á propos -–ráno. Rána jsou tu ta nejnádherněší na celém světě. Za korunami stromů se objeví rudá koule, která pomalu stoupá, úplně tiše a graciézně. Z hřbitůvku se ozývají hrdličky a obrovské lípy vrhají dlouhé, ranní stíny až na naši zahradu.Hřbitov je kouzelné místo s tajemnou, tichou atmosférou. Sousedství hřbitova je to nejlepší, jaké chovatel psů a romantik může mít. Nebožtíci jsou tiší, nereptají při nočním štěkotu, možná je jim dokonce štěkot vhod, protože se alespoň nemusí obávat, že jim kdosi pod rouškou tmy ukradne starou kovanou bránu, nebo kamenného anděla. O opaku mě nepřesvědčí ani nejapné poznámky mých kamarádek z „lepších čtvrtí“. Ony jsou totiž z Jílového a z Poděbrad. Kašlu na to! Kašlu na jejich posměch! Mě společnost nebožtíků naprosto vyhovuje. Zcela určitě mi vyhovuje podstatně víc, než společnost některých živých, se kterými jsem se (bohužel) musela v životě setkat, neboť jak praví klasik – nejhorší je srážka s blbcem!

Musím ještě podotknout, že život v lůně přírody může znamenat pro městské psy i lidi netušená nebezpečí. Hned první týden, než se nám podařilo zpacifikovat bujnou trávu plnou květin, rosy a klíšťat se tato rychlostí blesku přestěhovala na naše psy. Myslím, že to byla všechna klíšťata z okruhu třiceti kilometrů. Představuji si to tak, že první klíště (velitel), ochutnalo hned druhý den po stěhování, jídelníček schválilo a pozvalo všechny příbuzné a známé na mejdan. Následky mejdanu jsme likvidovali týden. Další neklamná známka pobytu v přírodě pro mě osobně znamenala setkání s fujtajblovými muškami – muchničkami a v důsledkem tohoto setkání byla borelióza. Člověk je předurčen k tomu, být vládcem přírody, v našem případě zatím příroda vítězí na celé čáře, ale nevzdáváme to. Budeme se ze všech sil snažit se s ní spřátelit a žít ve vzájemné shodě. Prozatím jsem jí vděčná za krásný výhled do kraje, za zpěv ptáků a božské ticho. Víc po ní nechci.

Domnívám se, že jsem člověk nekonfliktní a pohodový. Nesnáším z hloubi duše jakékoliv vypjaté situace, jednání na úřadech se pro mne stávají čirým zoufalstvím. Pod nerudným a znechuceným pohledem úřednice která, (zcela bez ohledu na roční či denní dobu i na to, zda je ve státě zrovna demokracie, či totalitní zřízení) dává člověku jednoznačně najevo, jak dotyčný strašně obtěžuje, taju jako jarní sníh. Ještě, než Paní Úřednice promluví, klepou se mi kolena. Když promluví, nebo spíše houkne, začne se mi v krku naprosto nezvladatelně tvořit knedlík, přes který se jen ztěží dere rozechvělý hlas. V tom okamžiku je mi tak nesmírně trapně, že se mi z té trapnosti začne chtít potupně brečet a je vymalováno. Úřednice mě okamžitě neomylně zařadí do škatulky: „blbá káča, se kterou je záhodno neprodleně zamést“, a je v tu chvíli na koni. Mám pocit, že úřednický stav existuje mimo čas a prostor, bez ohledu na místo na zeměkouli, na politickou éru či éru časovou. Stejný úředník (úřednice) seděl za stolem ve starém Řecku, Římě, ve středověké Evropě, v socialistickém Československu i v kapitalistickém Česku.Tato početná armáda dokázala ve všech časech (a nikdy jinak) svými tužkami, pery a razítky udělat větší paseku, než oficiální armáda děly a tanky (meči, šavlemi, kopími ...) Je pro mě trest Boží jít na sociální zabezpečení se sociálně zabezpečit, nebo do zdravotní pojišťovny se zdravotně pojistit. Vyřídit přechodné bydliště, stavební povolení, telefonní přeložku, podat daňové přiznání – to vše mi způsobuje střevní problémy a nepěknou vyrážku po těle už dva dny před plánovanou návštěvou.

Existují pouze tři výjimky, kdy se v mém poklidném nitru vzedmou temné vášně. Prvním případem je jízda motorovým vozidlem. Miluji rychlou jízdu a jestli něco nesnáším, pak je to pohled na zadní část vozu, jedoucího přede mnou. Jen velmi zdráhavě používám pravý jízdní pruh, který je, dle mého názoru, určen traktorům a zbabělcům, dodržujícím předpisy (které jsou přeci tvořeny kvůli tomu, aby byly obcházeny). Krev se ve mně dokáže nebezpečně vařit, když na úzké, klikaté okresce se přede mnou vleče prostředkem vozovky trabant, který smrdí jak spálený kravský paznecht a nedá se předjet. Když na podobné vozovce dojedu, zpravidla drahé a silné auto, většinou opatřené (všichni mí pražští přátelé prominou) pražskou SPZ, které v zatáčkách nepřetržitě září brzdovými světly a táhne se třicítkou, aby to pak na rovině náležitě „osolil“, ovšem pouze k další, přehledné a mírné zatáčce, před kterou prudce, za mohutného kvílení brzd sníží rychlost opět na třicítku, tak to se pak neznám. Podle mých bohatých zkušeností existuje jistý druh řidičů, kteří (nebožáci postižení), se rodí jako siamská dvojčata, spojená chodidlem pravé nohy s brzdovým pedálem. Náročnou operaci za účelem oddělení těchto dvou částí nikdy neabsolvovali, a tak tráví svůj život s rozzářenými světly za zadkem. Vím, rozum mi říká, že bych je měla litovat, leč emoce si poroučet nedají a cloumají mým majestátem. Léta, strávená ve funkci dispečerky na technických službách mi náležitě obohatila jazykový fond a ten v těchto situacích velice hlasitě využívám. Přiznám se bez mučení, že dokonce používám některé neslušné posunky, které jsou normálně k vidění spíše v italských komediích. Celé své předpubertální, pubertální, postpubertální a ranně mládní období života jsem měla nezřízenou bžundu ze svého, za volantem cholerického, otce, abych nyní neochvějně kráčela v jeho šlépějích. Ovšem v okamžiku, kdy za sebou zaklapnu dvířka svého vozu a otočím klíčkem v zámku, stanu se opět beránkem.

Druhou výjimku tvoří okamžiky, kdy v zádech pocítím fiktivní kudlu, vraženou do oněch míst někým, komu jsem do té doby věřila. V těchto situacích mě opouští spánek a v noci promýšlím pekelné pomsty, rozehrávám divadelní dialogy hodné Shakespeara, které mě sice částečně pomáhají překonat trauma zrady, leč ještě nikdy mě nedonutily krvavou vendetu dotáhnout do konce. Pravda, mé pomsty jsou vlivem mé bujné fantazie, způsobené zřejmě četbou, příliš divoké a jen ztěží uskutečnitelné. Zkuste třeba sehnat v Čechách šestimetrového škrtiče, který bude natolik hladový, že projeví ochotu pozřít průměrně česky rostlého chlapa včetně řídkého vousu! To by možná člověk sehnal spíš semtex, ovšem při mé manuální zručnosti si výsledkem pomsty nejsem stoprocentně jistá. Vždyť jsem skončila na chirurgii s odpreparovaným prstem (vlastním!), jako důsledkem zakracování domácího fikusu a přeřezanými šlachami po důkladném zavření prosklených dveří. Taková pomsta by se pak v důsledku mé šikovnosti mohla snadno zvrhnout v těžko vysvětlitelnou domácí tragedii, která by zrádci paradoxně ještě prospěla. Ráno tedy bývá moudřejší večera a tak se akce plné krve a úpění pohybují pouze ve sférách čiré fikce.

Třetím, nejzásadnějším případem mých nervových kolapsů jsou situace, kdy se stanu svědkem týrání jakéhokoli zvířete. Už jako nevinné dítě jsem chlapci ze sousedství takřka vyrazila oko švihadlem, když jsem jej ztrestala za to, že přivazoval kočce na ocas plechovku (týden domácího vězení), nedlouho po tom jsem pánovi z vedlejšího vchodu namazala kliku ho …, pardon, výkalem, protože jsem ho viděla kopnout oříška Akyra, který se toulal po Sokolově, a tak byl vlastně můj (měsíční zákaz sledování Štěpánky Haničincové). Když jsem poplivala pošťáka, zvaného mezi dětmi „letecká pošta“ i s jeho brašnou, protože hodil kamenem po nebohém pejskovi, který s ním chtěl zřejmě navázat přátelský vztah, bylo mi doma nevybíravě naznačeno, že mě čeká polepšovna. Co ale naděláte, prostě je to ve mně jako v koze a nemohu za to, že jsem se narodila v rodině, kde se společenské vztahy a pověst nadřazovaly nad spravedlivý boj za práva zvířat.

Táhne se to se mnou celý život. Jsem schopná sledovat televizní noviny aniž bych hnula brvou. Válečné filmy nemiluji a nevyhledávám, ale zocelena sovětskými filmy o beznohých hrdinech, které jsme povinně sledovali celou minulou éru, jsem schopna bez emocí takový film shlédnout až do závěrečných titulků. Dokonce i akční filmy, ve kterých tečou potoky krve a nepřetržitě štěká samopal, mohu vidět a večer klidně usnout. Ovšem příběhy Lasie jsem nikdy nedokázala přečíst, natož shlédnout do konce a od dětského filmu „Zachraňte Williho“ odcházím potupně cedit slzy do koupelny zesměšňována zbytkem rodiny, vyjma mého syna, který jde v mých šlépějích a brečí také, zatím veřejně. Naskytnu-li se u situace, kdy majitel zachází na ulici hrubě (dle mého mínění) s vlastním psem, dokážu vyvolat výstup hodný nepříčetné fúrie. Cítím náhle, jak mi začne stoupat krev do hlavy, nemohu dýchat, celá se rozklepu a jsem přesvědčena o tom, že bych v těchto okamžicích byla schopna i fyzické inzultace dotyčného. Je mi jedno, jsem-li sama proti přesile, kašlu na to, že je to na frekventovaném náměstí města, kde mě každý zná, nevnímám ani, že je se mnou manžel, který se za mě určitě děsně stydí.

Jak jsem již předeslala, nevyhledávám konflikty, obzvláště se vyhýbám jakémukoliv styku s určitým druhem spoluobčanů, kteří jsou jaksi „jiní“, nevím, jak se vyhnout tomu slovu …

Mám z nich totiž strach, protože jsem dětství prožila v Sokolově, který byl obydlen občany této sorty víc, než je zdrávo, (stále je ve mně živá vzpomínka na nedělní odpoledne, kdy jsem s jednou korunou byla rodiči vyslána do kina na dětská představení, abych se minimálně v polovině případů vrátila ubrečená, zbitá a zválená a hlavně bez koruny) a zbytek života v Kladně, vím o čem mluvím. Tito občané se přímo vyznačují svým „vztahem“ ke psům a nakonec dlužno říct, že tento vztah je oboustranný, jelikož většina psů je neomylně rozpozná a evidentně nemiluje. Přesto, že vůči těmto lidem zachovávám přísný odstup, dokázala jsem jednou v šíleném amoku zastrašit celou, značně rozvětvenou rodinu, žijící ve vedlejší ulici. V Kladně, v naší čtvrti, mě znal každý pes. Řekli si mezi sebou, že z nákupu nosím vždycky spoustu rohlíků, určených k rozdávání a tak mě věrně doprovázeli na mých pochůzkách. Celá parta špinavých, hladových a zanedbaných hafanů mě vyhlížela a čekala na své sousto. A při jedné cestě z nákupu vyběhl z dotyčného domku s vymlácenými okny se zhroucenou brankou neuvěřitelně zanedbaný žlutý pejsek.

Hrozně se sice bál, ale rohlík chtěl taky hrozně a tak dilema vyřešil tím, že se až ke mně doplazil. To mě dojalo a tak jsem sedla na bobek a chtěla jej pohladit, a v tom okamžiku jsem zkameněla a do hlavy mi začalo stoupat nezvladatelné vedro. Pejsek měl totiž kolem krku řetěz stažený šroubem s matkou a ten řetěz byl vrostlý do masa! Evidentně mu jej nasadili coby štěněti a už nikdy nesundali. V tu chvíli jsem skutečně nezvládla emoce a začala lát velice silným hlasem. Myslím, že slova, která jsem volila byla do jednoho žalovatelná, a mnohá dokonce i na základě paragrafů o hanobení rasy. V tu chvíli se ve vratech zjevil obrovský, zarostlý a velice snědý chlap, kterému jsem v tváři četla jednoznačnou touhu mě zabít. Nedala jsem mu ale příležitost ani promluvit. V tom slepém vzteku jsem pokročila proti němu a řvala mu své rozhořčení přímo do obličeje. Mohl mě zabít jedinou ranou, ale, světe div se, on začal couvat! Pod silou mých argumentů (velice sprostých) zmizel za vrátky a s ním celá početná skupina, která jej mezitím přišla podpořit a v okamžiku, kdy jsem psa vzala na ruku a odcházela, zahlédla jsem pouze zděšené oči za okny domku. Doma jsem psa zbavila té hrůzy a ošetřila a odvezla jej do útulku. Až v okamžiku, kdy jsem jela z útulku domů mi došlo, co jsem si troufla, a začala přemýšlet, kudy se teď dostanu na nákup, když kolem toho proklatého domu prostě projít musím. A pak jsem byla překvapena znovu, protože celá rozvětvená rodina neudělala nic jiného, než že se mi začala důsledně vyhýbat. A tak jsem došla k cennému poznání. Pochopila jsem, jak to bylo s Davidem a Goliášem. Prostě, když se jich člověk nebojí, bojí se oni!

Buď podobné situace vyhledávám, nebo ony vyhledávají mě a nebo si možná docela prostě takových situací všímám víc, než jiní lidé.Snad osud tomu chtěl, že přímo proti našemu domu bydlela sousedka, která se stala hlavní příčinou našeho stěhování na samotu. Tato veselá vdova nadstředního věku, která se vyznačovala vřelým a kladným vztahem k opačnému pohlaví se zároveň vyznačovala velmi podivným vztahem ke všemu živému, vyjma mužského pokolení. Když jsme se nastěhovali, vlastnila nejošklivějšího voříška, jakého jsem kdy v životě spatřila. Tvarem jezevčík s obrovskou hlavou, která jako by patřila k jinému tělu, srst měl hrubou, těžko identifikovatelné barvy, protože byl neustále strašně špinavý. Přední nožky měl zjevně kdysi přeražené a srostlé bez zásahu lékaře, takže byly tak křivé, že si o ně zakopával. Tenhle věčně hladový a chorobně bázlivý pejsek byl takové „dítě“ ulice. Dávala jsem mu pod své okno granule, které tvořily evidentně jeho jedinou stravu, v zimě, když byl potok pod ulicí pokrytý ledem, dostával u nás i pití. Nikdy se nenechal přilákat tak blízko, abych ho mohla pohladit, ale na našem chodníku věrně čekal na klapnutí otevíraného okna, které znamenalo oběd. Mnohokrát jsem s jeho majitelkou měla ošklivý výstup, když jsem uprostřed mrazivé noci byla bouchat na její okno aby polozmrzlého psa pustila domů. Tak sprostá slova, která se z úst té dobré ženy snášela na mou hlavu jsem neslýchala ani v šatnách šoférů v době mého působení na technických službách. A že tam byla slyšet slova!

Po zhruba dvouletém nestálém dohadování mi jednoho dne ujely nervy a použila jsem v debatě se sousedkou nejtvrdší kalibr. Pohrozila jsem jí, že na ni podám stížnost na Městský úřad. Vzhledem k tomu, že byla zaměstnána tamtéž, na živnostenském odboru, taková reklama se jí určitě příliš nezamlouvala.Mnohokrát jsem potom přemýšlela, jestli jsem tomu chuděrkovi neudělala vlastně medvědí službu, protože pes těsně po tomto posledním incidentu prostě zmizel. Dám krk na to, že k tomu zmizení nechtěného tvorečka přispěl některý z veselých kumpánů dotyčné ženy. Asi půl roku byl v ulici klid, ale na jaře mi zatrnulo, protože sousedka z nepochopitelných důvodů, vzhledem k jejímu vztahu ke psům, přinesla domů štěně ne příliš čistokrevného ovčáka. Mé nejčernější obavy se vyplnily velmi záhy. Začala totiž toho nebožáka „vychovávat“. Bohužel jsem měla všechno z první ruky, protože jsem jí z oken viděla přímo do dvora. Štěně ráno,po jejím odchodu do zaměstnání rozbilo květináč. Ve čtyři hodiny odpoledne se „panička“ vrátila a zděšené,nechápající štěně,které ji bezelstně běželo vítat, zbila násadou od lopaty takřka do bezvědomí. Pejsek naříkal přímo nelidsky a já trpěla víc, než on. A znovu scény a výstupy, při kterých jsem používala výrazy, za které se i dnes stydím. Nepomohlo nic a tak jsem jednoho dne opravdu dorazila na úřad se stížností. Věci se daly do pohybu, bohužel jiným směrem, než jsem očekávala. Pravda, k sousedce se dostavila komise, tato komise však byla čtrnáct dní předem avizována a tak našla pejska s mašlí na krku ležícího na polštářku s šunkovou kostí v hubě. Členové komise nazývali sousedku Emilkou a familiérně si s ní tykali.

Od té doby, když slyším v televizních zprávách, že vzniká v parlamentu vyšetřovací komise na cokoli, je mi jasné, na co bude. Jestli se takto naplňuje zákon na ochranu zvířat, je to ostuda pro celý národ. Komise ale přeci jen měla jakýs-takýs účinek. Ta potvora (sousedka) se přeci jen začala trochu krotit. Hlavní důsledek kontroly komise byl ten, že já i manžel jsme se ocitli se svým podnikáním v centru zájmu živnostenského odboru kladenské radnice. Tolik kontrol tutově nikdo před námi ani po nás nezažil. Věřte mi, kolikrát jsem se bála doma i otevřít dveře na WC že tam bude sedět kontrolor a číhat. Sousedka i její rodina si dělala ostentativně čárky do bločku, kdykoliv od nás odcházeli noví majitelé se štěnětem, zapisovala pilně do zápisníčku státní poznávací značky majitelů psů, které jsem stříhala … bála jsem se chvílemi i otevřít k večeři konzervu. Druhým, stejně „příjemným“ důsledkem mého zásahu bylo sousedčino hlasité pokřikování v ulici. Kdykoliv jsem se objevila v okně či na ulici, okamžitě se celá čtvrť i přes zavřená okna dozvěděla, že jsem udavačka …(ostatní výrazy jsou netlumočitelné). Věřte, že žít v takové atmosféře je pro jakéhokoli člověka s IQ vyšším, než 100 prakticky nemožné. V té hrůze z hodné paní sousedky jsem od deváté hodiny večerní chodila šeptem okřikovat své psy, kdykoliv štěkli a tak jsem se mnoho let nevyspala.

Přesně jsem rozeznala hlas všech svých psů a v polospánku se noc co noc potácela při prvním zaštěknutí chodbou k oknu, abych je hned v zárodku zarazila. V mysli jsem měla neustálou hrozbu udání na rušení nočního klidu, nebo hůř, otrávených psů. Tyto vztahy velice urychlily naše hledání nového domova bez sousedů. To se nám také poštěstilo a ještě jsme jaksi mimoděk, nechtěně vykonali na této dobré ženě patřičnou pomstu. Při stěhování se těžký traktor při otáčení projel po jejím chodníku a o dobrých 20 čísel jí jej snížil pod úroveň ulice. Ještě naposledy nám bylo si vychutnati jejího sytého hlasu, když stála přede dveřmi, ruce malebně v bok a řvala a řvala a řvala a ………… a my se vzdalovali a vzdalovali …. nádhera!

Doufám, že to bylo naše definitivně poslední shledání a doufám, že až příště vztáhne ruku na psa, ta ruka jí zčerná a upadne!

Mám spoustu přátel a v životě jsem potkala i několik velice nepříjemných nepřátel. Znáte to všichni. Nevím, jestli jste si všimli, že každý z nás v životě potká člověka, který bez jakéhokoliv zjevného důvodu zaujme vůči vám nepřátelský postoj jaksi instinktivně. Velice často to bývá obapolné a tyto antipatie nemívají často žádné opodstatnění. Jde o čistě pocitovou záležitost. Někdo vám po pár hodinách připadá důvěrně známý a milý, někdo je vám odporný od pohledu, aniž by promluvil. Za ta léta, co se zabývám psy jsem došla k závěru, že tyto vztahy existují i mezi nimi. Těžko posoudit, proč na procházce se váš pes pln nadšení vrhne na dalmatina, oslizne ho a nadšením takřka umlátí ocasem, aby o 500 metrů dál bez jakéhokoliv postřehnutelného důvodu zvětšil objem srsti na hřbetě na dvojnásobek a vystartoval na ovčáka s jasným úmyslem dotyčného zabít. Kdo si troufne odhadnout, jaké myšlenkové pochody jej donutí k takovému výběru. Snad psi vysílají na dálku jakési signály a tak je už napřed rozhodnuto? Nechápu, ani po těch letech, kdy se psi stali mým koníčkem, láskou a celoživotní náplní. Jasně, vím třeba, který z mých psů nesnáší velké chlupaté, který malé hladkosrsté a kdo bezpečně napadne chudáka se zkrácenou nosní partií. Ale proč? Toť otázka. Jsem ale hluboce přesvědčena o tom, že moji báječní, inteligentní psi to ví, a co víc, rozeznají svůj vlastní plemenný druh. Na náš pozemek může vstoupit jakákoliv tibetská doga a je smečkou ve velice krátké době naprosto pohodově přijata a tolerována. Stává se často, že k nám na návštěvu zavítají majitelé našich miminek (teď už třeba mnohaletých), které naše smečka od jejich odchodu z domova nespatřila. Nepamatuji se, že by kdy nastal problém, možná s výjimkou období hárání, ale to raději nikoho nezveme. Nový kámoš je prozkoumán zrakově, čichově, ale nestane se, že by byl i ochutnán s nějakým následkem. Smečka se jej ujme, zařadí do kolektivu a provede pozemkem. V příštím okamžiku již nelze rozeznat, kdo je tu doma a kdo ne, celá parta hic se žene zahradou, kutálí se a huláká nadšením. Jeden náš hošík k nám dokonce dochází jako do školky. Jedná se o Hakýmka, (domácky Dadýnka, kterého již znáte) našich přátel Matuštíků, kteří bydlí ve vedlejší vsi a jelikož jsou velice zaměstnaní, odkládají svého tříletého rozmazleného a zpovykovaného spratečka k nám, aby jim v době jejich nepřítomnosti nepřetvořil rodinný dům na kůlničku na dříví. Dle mých zkušeností se i ta nejnevycválanější tibetská doga okolo třetího roku věku usadí, přestane ničit nábytek a žrát boty celé rodině a stane se z ní milý, tichý a nenáročný společník. Ne tak hyperaktivní Hakýmek. Ač tříletý, stále vyžaduje přítomnost ožužlaného myšáčka při cestách autem, stále osvobozuje okenní skla od rámů, které je drží pohromadě, stále se válí na sedací soupravě a snaží se znásilnit tesaře, který přišel opravit střešní konstrukci. A tak je u nás velmi často a velmi rád. Nejsem si ovšem jistá, zda jeho nadšení sdílí také naše smečka. Hakýmkův nástup od vrátek se podobá vystřelené dělové kouli. Vyřítí se na poklidně dřímající psy a nekompromisně je převálcuje. Barunka vyklízí pole okamžitě, protože pro toho přestárlého puberťáka nemá ve svém požehnaném psím věku ani nejmenší pochopení. Zmizí tedy bleskurychle v boudě. Jingdha, která jeho vypečené hry také důvěrně zná se okamžitě převrátí na záda a vzdá se. Marně. Je si s ní hráno i proti její vůli. Dlouhou dobu byl Hakýmkův kamarád a důvěrník Gesar, ale i on jaksi rychleji mentálně vyspěl a tak vydrží příval Hakymovy pozornosti maximálně půl hodiny. Rodiče – Balina a Rosík jsou sice trpěliví, leč zapojit se do infantilních hrátek se rozhodně nehodlají. Spíš by přivítali přátelské poklábosení u šálku kávy, ale na to urvaný vagón Hakym rozhodně nemá čas. A tak zbývají nebohé děvenky – Ivanka a Garina. Ty vydrží relativně dlouho, ale i ony po hodině odpadnou. A tak to při pohledu zvenčí zhruba po hodině vypadá na našem pozemku, jako bychom měli pouze jediného psa. Všichni ostatní jsou poschováváni pod stromy a v boudách, bojí se i hlasitěji vydechnout, aby na sebe to zvíře neupozornili a Hakýmek znuděně bloumá zahradou a neví, čím by se zabavil. Ještě ke všemu Hakýmek přímo neslušně slintá, takže když si jej jeho lidé přijedou vyzvednout, je krásně čisťoučký, suchý a celkově činaný, zatímco celá naše smečka má odporně oslizlé a oválené kožichy. Matuštíci si ovšem školku nemohou vynachválit. Hakýmek se domů vrací příjemně unaven a vysportován, doma ihned po kvalitní masové večeři ulehne do postele a spí až do další školky. Ovšem abych mu nekřivdila, Hakym je přeci jen tibeťan, protože zodpovědně hlídá. Jsou období, kdy panička zhruba 30x za noc ochotně a ráda vstane a pustí chlapečka ven, kde zaslechl podezřelý zvuk. Hakýmek zaštěká a vrací se do teplé postele, aby po čtvrthodince musel nutně ven. Venku se totiž děje mnohdy něco zajímavého. Proto jsou u jeho majitelů dveře stále otevřené v rámci zachování jejich duševní rovnováhy a nepřerušovaného spánku (což neuvádím jako návod pro zloděle)! Jeho nejkrásnějším obdobím bylo časné léto, které mu poskytlo netušeně mnoho her a zábavy. Tehdy začal nečekaně vyžadovat noční pobyt výhradně venku a záhy majitelé poznali, co jej v noční zahradě tolik láká. Jednou v noci paničku probudil pláčem a nářkem. Panička rozsvítila a hleděla rozespale do zoufalé tváře uslintaného psa, který dušeně vzlykal plnou hubou. Když se vzbudil i páníček, položil jim ustaraně na polštář odporně usliněnou mrtvolku ptáčete. Zoufalý Dadýnek si stěžoval – ta krásná, hračka co si s ním tak hezky hrála, se přestala hýbat! Tak s tím přeci něco dělejte,lidi! Panička je duše citlivá a tak se mu snažila jeho hry zošklivit a rozmluvit, ale marně. Dokud neskončilo období vyvádění mláďat, nepřestával Hakýmek shánět nové hračky. A tak mají Matuštíci na zahrádce mnoho hrobečků s pochovanými hračkami jejich Dadýnka. Nevím, proč mu nekoupí andulku, když je tak hravý. Asi ho nemilují až tak, jak se staví do očí veřejnosti!

Takže úhrnem – tibeťany naše smečka vítá. Projde-li ale kolem našeho pozemku (o přímém vstupu ani neuvažuji) nějaký místní obšoura nejasného plemenného původu či identifikovatelný pes, ať už v doprovodu pána, nebo sám, je zle. Celá smečka se zavěsí na plot a vetřelci je okamžitě jasné, co by bylo, kdyby bylo. Ani kamarádka, která chová jorkšíry a naháče s nimi nemůže vstoupit, ačkoliv jí osobně naši psi milují, neboť je v době naší nepřítomnosti krmí.Upřímně řečeno, já ty její uječené a hysterické trpaslíky také nemusím.

Nemohu jim mít za zlé to, že některé psy preferují a jiné nesnášejí. I já znám mnoho lidí, kvůli kterým bych se ochotně a ráda zavěsila na plot a řvala. Znám i takové, kvůli kterým bych byla ochotná vzít do ruky kulovnici. Naštěstí ale nejvíc je těch, kterým ráda otevřu bránu a spolu se svými psy je srdečně přivítám. Tak řekněte, nakolik se naši chlupatí kamarádi od nás liší ? Jsou jako my, jen mnohdy hezčí.

Jakmile jsme se v našem novém domově jen trochu zabydleli, začali jsme se připravovat na událost v našem životě dosti podstatnou, totiž na stavbu nového domu pro nás všechny.

Manžel je naštěstí stavitel, takže plány na nový dům vymyslel a nakreslil sám podle našich představ, potřeb a hlavně finančních možností. Tím pádem nám odpadla starost se sháněním architekta, který by z nás za projekt vytahal všechny peníze určené na stavbu.

Což o to,představy a potřeby jsme měli a znali je dokonale.Například jsme přesně věděli, že domek musí být přízemní, protože jsme líní chodit do schodů. Horší to bylo s finančními možnostmi, ale s tím jsem si příliš hlavu nelámala. Když se mi to hodí, strčím jí (hlavu) do písku a přenechám zodpovědnost hlavě rodiny, abych pak, v pravý čas, hlavu vytáhla, zkritizovala výsledek jeho počínání a zjednala nápravu. Komplikace nastaly vzápětí. Jak jsem se již zmiňovala, mé zkušenosti s úřady a úředníky nepatří právě k těm, které bych si troufla přirovnat k podvečerní procházce na prosluněné pláži. Když už bych měla volit květnaté přirovnání, byla by to určitě představa zablácené cesty, vinoucí se prostředkem smetiště.

Tyto radovánky nám bylo absolvovati hned v prvopočátku. Katastr a stavební povolení = nervák. Kdo zažil ten chápe, kdo nezažil, tomu závidím, zcela jistě unikl mnoha šedým vlasům a vráskám na čele.Nebudu vás obtěžovat podrobným popisem všech martyrií, nebylo to totiž vůbec k popukání, spíš bych řekla, že k puknutí. Přeskočím tedy období řehtajících úředních šimlů a skočím rovnýma nohama do stavby a přípravných prací.

Ještě, než byl krumpáč poprvé zaťat do panenské země naší zahrady, měl můj muž přesně promyšlené oddělení smečky od stavebních prací. Sloupky a pletivové díly byly připraveny, trasa provizorního oplocení vytýčena, leč k realizaci nikdy nedošlo. Nežli jsme stihli vztyčit první sloupek, nachytali jsme Garinu, kterak jen tak, čistě ze sportovního nadšení, plavmo přeskakuje plotové díly opřené o strom. Ivance stačilo ukázat dvakrát a k veselé hře se ochotně připojila. V těchto okamžicích můj muž reaguje vždycky stejně. „Já se na to vykašlu, budou prostě v kotcích, na co jsme je dělali, když tam chodí akorát na žrádlo! Já tě upozorňuju, že jestli něco sežerou, nebo šlápnou do betonu, jdou okamžitě z domu ……..!!!“

Znám tyhle jeho neuvážené reakce už drahně let, a tak mě, upřímně řečeno, nechávají dosti chladnou. Mám ho přečteného jak knihu. Nadává, spílá nebohým pejskům a pak, když si myslí, že se nedívám, za nimi dolejzá a odprošuje. Od oplocení stavby se tedy upustilo a tak mohou všichni naši psi asistovat stavebním dělníkům, k jejich obrovské potěše jim radit a zhusta vlastními silami zasahovat do samotné činnosti. V tomto představebním období bylo jako prioritní vytýčeno alespoň částečné zkultivování zahrady. Čirou náhodou jsme narazili na muže, který nám nabídl odborné prořezání ovocných i jiných stromů, což jsme s povděkem přijali, jelikož s Bédou Trávníčkem ani jeden z nás není ani vzdáleně spřízněn. Kdysi jsem se v prvotním nadšení na naší bývalé zahradě snažila vypěstovat některé druhy zeleniny, ale výsledek byl víc než žalostný. Kupříkladu celer – měla jsem nejkrásnější a nejbohatší nať v širokém okolí. Zkušení zahradníci nahlíželi přes náš plot a byli závistí zelenější, než sledovaný objekt. Ovšem jen do okamžiku sklizně. Celer byl sice nádherný, ale nádhera končila těsně pod povrchem země. Pod ní totiž nebylo nic. Žádná bulva, jen nebohý, trapný kořínek. Mrkev se neurodila vůbec, protože jsem ji v zárodku omylem vyplela, jakmile vystrčila první zelené lístečky. O strupovaté kedlubny divných tvarů se postarali psi. Poslední vypětí našich snah bylo, když nám strýc venkovan nabídl kousek zorané půdy na zasázení brambor. Zakoupili jsme pytel sadby, vysázeli a jezdili okopávat. Když se přiblížila sklizeň, vydobyli jsme v potu tváře ze země půl pytle plodů o velikosti někde mezi vlašským ořechem a holubím vejcem. Řeknu vám, jsem hluboce přesvědčena, že je věčná škoda, že jsme trávili dosavadní život ve městě. Být s mužem zaměstnáni v minulém režimu v některém JZD, zhroutil se totalitní režim pod tíhou našich pracovních výsledků již dávno. Hladové obyvatelstvo by vyšlo do ulic a svrhlo naší zásluhou rudého tyrana.Nad pěstěním jsme tedy definitivně zlomili hůl a rozhodli se napříště svěřit do rukou odborníkům. A právě takového jsme našli.Dotyčný odborník je cosi jako lesní muž. Obývá samotu skrytou mezi hlubokými hvozdy a chmelnicemi, chodí zásadně oděn do zelených kamizol, maskovaných kalhot a zelenou čepičku prapodivného tvaru neodkládá ani při 35°C. Má bílé vousy a zbytky bílých vlasů, které nepoznaly zásah holičských nástrojů určitě 10 let. Může mu být něco mezi čtyřiceti a sedmdesáti lety, věk je naprosto neurčitelný. Ten muž – původně tesař je odborníkem na cokoliv, co roste a žije v přírodě i na zahradě, vyzná se v ptactvu i v rybách, umí postavit vše ze dřeva a hlavně, nebojí se psů, takže může u nás pracovat za vydatné spolupráce celé smečky. Pravda ovšem je, že z počátku, než si zvykl, byl dost nervózní z volného pohybu a volného počínání našich pejsků. V předjaří začal prořezávkou stromů. Ořezal první jabloň a z větví pečlivě vytvořil hromádku – jakési šikovné sáňky - určenou k odtažení na ohniště. Přešel k hrušni a než vytvořil hromádku hrušňových větví, byla jabloňová hromádka rovnoměrně rozprostřena po celém pozemku. U třetího stromu už znejistěl, protože jakmile uřízl větev, některý z čekajících psů mu ji nedočkavě rval přímo z ruky. A tak jsem v rámci zachování budoucích pracovních vztahů navlékla rukavice a tahala a pálila větve průběžně, jak je řezal. Co nestačily včas schvátit plameny, uchvátily okamžitě žádostivé tlamy našich psů. Byl to boj, ale zvládl se. Myslím, že tehdy lesní muž pochopil, že život a práce se sedmi psy není procházka růžovým sadem, leč zatnul zuby a vydržel. Prozatím. Ostatně naši miláčci se orientují i na jiné domácí a zahradní práce, nevěnují všechnu energii pouze stavbě či zemědělské činnosti. Dalo by se říct, že jsou všestranní. Kupříkladu vydatnou pomocí našich broučků je kypření. Tedy, nepředstavujte si v žádném případě lehké a citlivé přehrnování zeminy jak je znáte ze svých zahrádek. Naši psi jsou důkladní a tak kypří až do hloubky několika metrů. Mnohdy mám pocit, že chybí dva – tři metry a z jámy vystrčí hlavu žoviální australan s ošlehanou tváří, s cigaretou v ústech a stetsonem na hlavě (něco na způsob Krokodýla Dandieho – to by, dámy nebylo marné, což?) a zvolá zvučným hlasem: hallo!

Tyto otvory obzvláště dokážu ocenit, když vyjedu s traktůrkem - sekačkou. Normálně je takové sekání dost nuda. Kroužíte pozemkem a přemýšlíte si o svých věcech, klidně by jste mohli při sečení popíjet, jen kdyby byla chuť a hlavně co. U nás ale ne. Tady také kroužíte, leč náhle, bez varování, se propadne některé kolo traktůrku o několik desítek centimetrů do hloubky. Zkuste při tomto manévru udržet skleničku. Jste rádi, že udržíte rovnováhu a neopustíte nedobrovolným kotoulem letmo sedačku. V žádném případě také nesmím zapomenout na další vydatnou psí pomoc a tou je recyklace opuštěných předmětů. To je specialita hlavně naší Ivanky, i když jí ostatní ochotně sekundují. Za opuštěný předmět lze považovat (tedy z psího hlediska) například polštářek podprdelník zanechaný na plastové židli na dobu třiceti vteřin, ve kterých odejdete zalít kávu, sklenička zanechaná na tutéž dobu na venkovním stole, dále skládací metr, šroubovák, plastové vědro, květináč, pracovní rukavice (obzvláště chutné a oblíbené), kabel k míchačce, plachtu na bazén, která neopatrně přečuhuje, palivové i stavební dřevo a mnoho, mnoho jiného. Drobnostmi se nebudu zabývat. První větší incident tohoto druhu se odehrál počátkem léta, kdy neopatrný a nezodpovědný syn zanechal na několik vteřin bez dozoru mobilní telefon. Ten přitrouble šťastný Ivančin pohled důvěrně znám a také dokážu bezpečně identifikovat. Přesně v okamžiku, kdy na mě upřela rozkoší zastřené oko a snažila se mezi tlapy skrýt plnou tlamu, bylo mi jasné, která bije. Vrhla jsem se k ní v zoufalé snaze něco zachránit, ale nakonec jsme byli rádi, že z usliněné skrumáže zbytků bakelitu a spojů jsme dokázali vysvobodit alespoň SIM kartu. Spravedlivě rozhořčena jsem na tři doby sprdla syna za to, že si nedává pozor na věci, protože ten pes rozum nemá. Má ho mít člověk – od toho je homo sapiens! Svému tvrzení jsem dodala výchovného důrazu přesně za čtrnáct dnů, kdy ta bestie zhltla mobil znovu, tentokrát můj vlastní! Stihla to než jsem zavřela branku za návštěvou. Chtělo se mi brečet.

Mobil jsem neměla ještě ani 4 měsíce a byl v tahu, a ještě ke všemu jsem selhala totálně jako rodič - pedagog, protože jako naschvál u toho byl přítomen syn. A to si pište, že mi to vrátil i s úroky.

Naše rodina je částečně, v mezích možností připravena na podobné eventuality. Pro lesního muže byla ale vynalézavost a činorodost našich psů přeci jenom překvapením.

Vzhledem k jeho profesi zůstal u nás víceméně na stálou práci, což psi přivítali, protože zajímavě voní, ovšem výhradně z hlediska psů. Každé ráno, kdy jej z jeho samoty dovážím vozem a je mi souzeno sdílet s ním kabinu auta, je pro mne osobně vrcholně stresující zážitek, při kterém se vracím o mnoho let zpátky a přesně se mi vybavují ranní pocity těhotné ženy. Psi ovšem tak přecitlivělí nejsou a jejich nosy naopak odér několik let nepraných svršků s radostí kvitují a hlavně, jsou nadšeni z šikovných předmětů, které používá a které se báječně hodí ke hře.

Hned po několika dnech jeho přítomnosti na pozemku pochopil, že plastové lahve s minerální vodou musí buď zavěšovat na strom, skrýt do míchačky, nebo pro každý jednotlivý lok docházet do sklepa, který je opatřen bytelnými dveřmi. V průběhu dvou prvních dnů totiž spotřeboval 10 lahví pití, což jsem považovala za výstřednost. Takhle nedodržují pitný režim ani lidé, posedlí vlastním, perfektně zdravým egem. Jako druhá možnost se nabízelo ledvinové onemocnění, ale posléze vyšlo najevo, že v podstatě vůbec nepil, jelikož Ivanka vzápětí po jeho prvním loku mu láhev nekompromisně odebrala a použila ke hře. Myslím, že tyto první dny jej dokonale vyškolily. Začal smečku důvěrně oslovovat škůdci, ovšem v mé přítomnosti se o nich vyjadřoval slovy: chytří, šikovní, mazaní, to by člověk neřekl, jak jsou vynalézaví… Svá slova pak doprovázel trochu nakyslým úsměvem v tváři. Třetího dne přišel vlastní neopatrností o sadu roubovacích nožů, které nechal ležet na cirkulárce. Ráno pak nervózně pobíhal po zahradě a snažil se najít alespoň kovové části, dovedně zbavené dřevěných střenek.Začal být ještě obezřetnější, ale že Ivanka vyšplhá po hromadě dřeva, přeskočí plotový díl, projde se po ponku a najde jeho skládací metr a zednickou tužku, kteréžto vzápětí pozře, to tušit nemohl. Bylo na něm vidět, že dost dobře nechápe můj odpor k jakémukoliv zavírání a oddělování psů, ale podle hesla: čí chleba jíš, toho píseň zpívej, neřekl nic a trpí dál. Postupně jej Ivanka a spol. připravila ještě o koženou brašničku na nářadí, která se přivazuje k pasu (o tu se strhla dokonce rvačka, protože o tak atraktivní a voňavou hračku stojí za to se bít jako lev), čepici s kšiltem (musela jsem mu ztrátu nahradit naší čapkou Red Bull, která sice slouží, ale neladí s jeho zeleným designem), 2x pracovní rukavice (naštěstí naše) a síťovku, dále takřka přežužlala kabel k vrtačce, který byl zapojen v síti. Od dokončení práce ji odradilo až nepříjemné brnění v uslintané tlamě. Následkem jejího hravého počínání byly vyhozené pojistky a následná oprava odborníka elektrikáře.

O většině těchto ztrát se manžel naštěstí nedozvěděl, jelikož z práce jezdí až v pozdním odpoledni a do té doby jsem Yettiho dobrým jídlem přesvědčila, že se nevyplatí žalovat.

To by totiž bylo zase řečí plných zavřených kotců, útulků, darmožroutů, ničitelů, nevychovaných čoklů (povinnost výchovy jednoznačně má záležitost) a podobných invektiv.

Kdo to má pořád poslouchat. Stačí, že každé jídlo je nedosolené, přesolené, příliš sladké, nedoslazené, tučné, nezdravé, příliš zdravé, příliš suché, nebo alespoň vařící, či studené. Na důkaz toho manžel přibral od svatby 35 Kg. Poslouchat navrch ještě kritiku mých báječných psů, to by bylo nad mé síly. Stejně se tomu občas nevyhnu, protože u některých prací manžel sám asistuje a škůdcům je jedno, jestli je vidí při páchání trestné činnosti zrovna páníček. Oni důsledky nedomyslí, spoléhají na mě, že to vždycky vyžehlím a kotec bude dál sloužit jen jako jídelní kout.

Dnes, v září, máme již základovou desku komplet hotovou. Ale bylo to utrpení, to vám řeknu. V den realizace – betonování - museli psi být na celý boží den deportováni na část zahrady o velikosti cca 2500m2, která je plotem oddělena od větší části zahrady a určena do budoucna štěňatům. Vrátka jsou většinou otevřena, teď však za zoufalými psy zaklapla. Následovalo překvapení, které se změnilo posléze v šok a v důsledku něho i několik hysterických scén. Hlavně nervní Garina předváděla divadelní výstupy hodné karlínské pavlače. Uváděla svými hlasovými projevy všechny přítomné v úžas. Ječela, řvala, snažila se podhrabat, přeskočit, přelézt a podplazit a až v pozdním odpoledni, než jsem stihla přijít o nervy, přišla ona o hlas. No nedivte se, v tak „stísněných" prostorech by jste se také necítili.

Když bylo zabetonováno, bylo mi jich tak líto, že jsem vlastními silami celou betonovou desku provizorně obehnala plotovými díly, podlážkami a vším větších rozměrů, co jsem našla. Byla jsem na svůj výtvor pyšná, ale manžel nesdílel mé nadšení a razil krutý názor, že by broučci měli ve vyhnanství setrvat do druhého dne, než beton zatvrdne. Prosadila jsem ale svou a trpící přátelé byli vpuštěni. Na divý, krvavý pohled, který na mě upřel manžel, když po patnácti vteřinách stála Ivanka po kolena zabořena do čerstvého betonu, nikdy nezapomenu. Nejen, že šlo do tuhého. Šlo přímo o život. O manželův, protože nabobtnal a zrudl a vypadalo to zcela reálně na masivní infarkt. O můj, protože to byla má vina. I o Ivančin. Ta se tvářila překvapeně a nejistě vrtěla ocasem, když jí na zádech přistálo bidlo na srážení ořechů. Na druhé straně bidla byl totiž její milovaný páníček! Nejen, že jí uhodil, ještě na ní cosi křičel.

Po chvilce přemýšlení ale infantilní Ivanka (ostatně jako vždy) vyhodnotila situaci špatně. Dospěla evidentně k závěru, že páníček se nezlobí, naopak, vyzývá ji ke hře, a tak začala neprodleně vesele skotačit v betonu a uhýbat rozkmitanému bidlu. Když jsme ji konečně dostali ven, byl beton okrášlen květinovým dekorem jejích tlap do hloubky deseti centimetrů kam až oko dohlédlo. Vrhla jsem se okamžitě na opravu abych zachránila co se dá (mám na mysli beton i manželství). Zhruba po dvou hodinách, kdy manžel jakž takž vychladl a po kávě, kterou jsem mu úlisně připravila se uklidnil, přišel náhle a nečekaně přívalový déšť a rozdrolil povrch betonu do podoby písečné pláže. V tom okamžiku mě od vdovství dělily pouhé sekundy. A hned na to dělily sekundy od vdovství jeho, to když jsem vtipně poznamenala, že příroda je mocná čarodějka. V jeho očích se zračila vražda, když práskl dveřmi a odešel do kůlny. Když se vrátil, byl o poznání klidnější a byla z něj cítit moravská slivovice. Ovoce, zejména vitamíny v něm obsažené, dokáží udělat divy. Těmito přírodními medikamenty manžela zásobuje pravidelně přítel Zedníček, který o léčebných účincích výše zmíněného moku ví své, neboť jej sám jako Moravák hojně využívá. Když jsem jej viděla naposledy, měl v ruce zavedenu kanylu, jako pozůstatek po jeho útěku z ARO místní nemocnice, což myslím potvrzuje jednoznačně má slova. Tady jasně vidíte, že zdaleka ne všechny maléry se dají připsat na účet psů. Jenže oni jsou, chudáci vždycky na ráně a tak, stejně jako já, můžou i za každou přírodní katastrofu. Jediné štěstí je, že nebydlíme na březích žádného toku a tak se nás tragické povodně netknuly. V opačném případě jsem si jistá, že příčiny by manžel jednoznačně svalil na mě a naše nebohé psy. Tak už to na světě chodí. Bohužel. Nespravedlnost a nevděk světem vládne! Naši psi, stejně jako já jsou tak pracovití, tak přičinliví a věrní! Vždy neochvějně a nezištně asistují u každičké práce, u čehokoliv, co děláme. Nelitují času, ani námahy, pracují bez nároku na mzdu a většinou i bez nároku na pochvalu. Těch pár granulí snad nestojí ani za řeč.

Několik dnů po dokončení základů si psi užívali zasloužené pracovní volno, ovšem jen krátce,než nám přivezl kamion stavební dřevo. Jakmile Yetti s řidičem celou fůru složili a rozdělili na jednotlivé tloušťky, délky, šířky a já nevím, co ještě, mohli se naši malí, neplacení dělníčci pustit do práce. Nejprve vstupní kontrola. Veškeré dřevo bylo pečlivě čichově prolustrováno a odsouhlaseno jako bezvadné. Nebyly nalezeny drogy ani škůdci a bylo konstatováno, že se materiálu nedotkla kočičí tlapa. Dále byly trámy odzkoušeny coby kladina. Vyhověly, byť se jevily trochu vratkými a tak odpadl první pomocník- Barunka, která vzhledem k svému požehnanému věku odmítla balancovat na deseticentimetrové ploše dřeva. Když psi chtěli materiál podrobit zkoušce chuťové, byli nekompromisně manželem odkázáni do patřičných mezí. Aby jim v této činnosti bylo i nadále zabráněno, všechno dřevo se urychleně natřelo jakýmsi fujtajblem,údajně proti dřevokazným škůdcům, ovšem já a moji psi víme své. Na dřevostavební práce si Yetti vzal k ruce synka – chlapce městským světem nedotčeného, něco přes dvacet, na kterém je lesní samota patrná již na první pohled. Hoch příliš nemluví (ani nezdraví), na auto není navyklý a tak se mu při ranních cestách k nám chce blinkat (mě taky), protože údajně jezdím příliš rychle (cestuje výhradně kolmo a nožmo), na dlouhé tratě používá v krajním případě autobus, ale i ten je dle jeho vyjádření nerozumně rychlý a nebezpečný stroj. V důsledku toho je Rakovník nejvzdálenějším místem, které navštívil). Řeknu vám upřímně, tyhle unylé typy k smrti miluji. Sem tam tátovi přidrží prkno, podá metr či pilu ale většinou trčí a civí, ruce takřka nepřetržitě vrostlé do kapes. Se psy příliš kontakt nevyhledává,protože jej jako robě při hře povalil vlčák a způsobil mu tím psychické trauma. O to víc kontakt vyhledávají psi. Jako by tušili jeho nejistotu, věnují mu neustálou pozornost. Když přijel poprvé, zcela bezostyšně mu prohledali bágl. Byl tak zděšený, že se nezmohl na sebemenší odpor. Tím pádem psům stouplo sebevědomí a zároveň drzost. Prohledali mu i kapsy. Nezvykl si.I po třech týdnech je z nich stále stejně konsternován. Při obědě mu lezou skoro do talíře, na jeho tenoučkým, roztřeseným hlasem vydechnuté: fuj! vůbec neberou zřetel. Přiznám se, předstírám, že to nevidím a co víc, mnohdy mám z jejich počínání tichou, škodolibou radost.V nitru každého člověka, i sebevětšího dobráka a slušňáka, dřímá hluboko skryt čertík poťouchlík – drobný sadista.

A tenhle hošík s kňouravým, plačtivým hlasem žalobníčka, oběma rukama levýma a ještě ke všemu postiženýma tulení nemocí ve mně vskutku vzbuzuje ty nejčernější stránky lidské povahy. Sláveček nejen že sdílí se svým otcem stejnou domácnost ale evidentně i stejné hygienické návyky. A tak teď každé ráno v autě zadržuji dech a trpím dvojnásobně než předtím. Levé ucho mám omrzlé,potažené jinovatkou nebo mokré, to podle počasí, protože okénko musím mít stažené dokořán v zájmu zachování vlastního žaludku na vlastním místě. Sláveček ještě ke všemu nepracuje a jí mnou pracně připravované obědy a večeře. A znáte přeci to staré české přísloví o práci a jídle, eventuelně o koláčích. Proto si nemohu (a upřímně řečeno, ani nechci) pomoct, a ostentativně přehlížím rošťárny, které mu mí miláčci provádějí. Nevím, možná přeceňuji jejich inteligenci, ale skoro se mi zdá, jako by vycítili mou averzi vůči Slávečkovi a prováděli mu to, co bych ráda prováděla já, leč slušné vychování mi v tom brání.

V okamžiku, kdy dokončuji článek hledím z okna ven na zahradu, kde smečka vesele skotačí. Pronásledují Ivanku, která v tlamičce roztomile třímá červenou krabičku Slávečkových cigaret značky Petra. Sláveček očima vodové barvy bezmocně přihlíží, jak jím investovaných 40,- Kč mizí v nenávratnu, ruce se mu chvějí a obličej se poznenáhlu stahuje do plačtivé grimasy. Život je nádherný, snad nějak překonám výčitky svědom í …..

Naše pso-lidská rodina se rozrostla o dva nové členy. Zlatou Poppynku a modrou Kailu, doma zvanou Karel. Celou chovatelskou kariéru se snažím odvádět kvalitní práci a tak jsem usoudila, že po dvou letech je třeba obnovit genofond mé smečky a dovézt něco z daleké ciziny. Holandsko mám doma zastoupeno už sdostatek a tak jsem zvolila alternativu pro mne velice lákavou z hlediska nové krve, pro manžela vůbec ne lákavou z hlediska ceny. Počítal chudák evidentně, že ze zimních vrhů pořídíme část stavby. Skutečnost byla taková, že se objednala a zaplatila holčička z USA a zbytek se „prožral“. Co naplat, chov je náročná záležitost.

Z Ameriky jsem dostala haldu barevných fotografií s budoucími rodičovskými páry a jejich charakteristikou. Mohla jsem volit ze čtyřech párů, ovšem můj zrak okamžitě utkvěl na veliké černé feně a nádherném černém psovi, kteří tvořili jeden z párů. Okamžitě jsem byla rozhodnutá - celočerná holčička je mou dávnou tužbou. Ještě jsem ale pro jistotu zavolala přítelkyni, která má psa z této chovné stanice a přeptala se, jak je to s příbuzenskostí vybraných rodičů k jejímu psu, abych si nezavřela cestu ke krytí tím fešákem. Mnou vybrané spojení jednoznačně nedoporučila, jelikož prý je otec stejný, jako u jejího psa. Zvolila jsem tedy další alternativu, ale dost mě to mrzelo. Ještě víc mě pak mrzelo, když jsem po několika měsících zjistila, že má doma fenku přesně z toho černého spojení a že je na jejího psa úplně nepříbuzná. Inu, kamarádství je krásná a ušlechtilá věc, ale byznys je byznys. V zahřívání hadů na vlastním poprsí jsem já prostě přeborník, stejně to ale jednoho vždycky zaskočí.

Tak tedy, náhradou jsem vybrala holčičku po nádherném zlatém psu a feně, dovezené do USA z Číny. V listopadu se narodila miminka, všechna ve zlaté barvě. Tím odpadl problém s výběrem barvy. Nastalo čekání a nervozita. Jaká bude? …. A jaká je? Je prostě skvělá! Vůbec dneska nelituji, že je to zrovna tahle a ne jiná. Takového psa jsem opravdu ještě neměla.

V okamžiku narození malých zlatíček nastal čas naskočit v plném trysku na výbojného a krajně nebezpečného úředního šimla. Cca měsíc před příletem štěňátka jsem se dozvěděla, že nutně potřebuji povolení opatřené kulatým razítkem Ministerstva zemědělství. Doba vyřizování povolení – 3 měsíce. Orosilo se mi čelo a po těle mi naskákala nervová vyrážka.

Jelikož ale žiji v naší krásné zemičce už dost přes čtyřicet let, vím, jak to chodí. Sebrala jsem odvahu a flašku drahé skotské, do igeliťáku vložila rozkrojenou cibuli na podráždění slzných kanálků a vydala se do matičky Prahy za pány úředníky. Od prosklené vrátnice o velikosti slušného činžáku jsem se postupně proplakala detekčním rámem proti zloduchům do vyšších pater. Dále jsem se profňukala do kanceláře samotného Kompetentního a tam jsem předvedla citový koncert. Pohled na od slz opuchlou nadvážnou ženu středních let byl zřejmě nad síly Kompetentního a tak jsem po půl hodině odcházela bez láhve, ale s razítkem. Na ministerské chodbě jsem se setkala s pánem, jenž potřeboval dovést stádo skotu, chudák.Ani jsem se už nedozvěděla, jak pořídil, neboť plakal v jiné kanceláři. Zaplať Bůh za naši zemi. Žít kupříkladu v takovém Švédsku, určitě bych žádná razítka nepotřebovala, ale zase bych přišla o tolik krásných, lidských kontaktů, které člověk nalezne na našich úřadech. Teď už stačilo povolení Magistrátu a Krajské veterinární správy, ale to byla pouhá formalita. Ta úžasná věc, kulaté razítko s lvíčkem na povolení mě hřálo v ruce i na duši.

Povolení jsem tedy měla, a po předchozích zkušenostech s letištěm při příletu Dorinky jsem začala mít tiky při představě doletu a převzetí nového štěněte. Letiště ale předčilo mé očekávání. Od mé poslední návštěvy se totiž stavby, lemující jako korále letištní plochu stačily rozrůst do gigantických dálek a rozměrů. Člověk, zpitomělý zkušenostmi z éry komunistických soudruhů, kdy obchodní dům na vsi rostl minimálně 15 let se po třech letech musí na letišti cítit jako ztracený. Jen ztěží jsem poznávala trasu ke cargu ČSA, kde jsem naposledy obdržela kýžené štěně. U carga bylo naštěstí parkovací místo za směšných 50,- K, které jsem použila. Po návštěvě tří kanceláří a čtyř okének jsem se dozvěděla, že za poslední tři roky existují již celkem tři nová carga, a to podle příslušných leteckých společností. Na cargu ČSA žádné štěně z Ameriky nečekají. No nic, zkusila jsem štěstí v jiném cargu, na úplně opačné straně Ruzyně. Bylo to to pravé! Leč, zaparkovala jsem na parkovišti u kanceláří (50,-), kde mi „štěně nevydají, jelikož se nachází z druhé strany, tam, co parkují ty kamiony“. Přejela jsem na parkoviště ke kamionům ( 50,-), kde jsem měla vyčkat dalších věcí.

Vyčkávala jsem v hale s automatem na kávu s velehorskou přirážkou, což je při nadmořské výšce Ruzyně dost zvláštní, ale divíte se dnes ještě něčemu? Čekání trvalo slabou hodinku (1x káva – 20,- , 1x Kola light – 25,-). Po hodině nastal „drobný problém“. Štěně v přepravce již bylo na místě, ale papíry ke štěněti v přepravce jaksi s letadlem nedorazily. Zaskočilo to mě, protože u důkladné německé Lufthansy člověk s něčím takovým nepočítá, zaskočilo to i úřednice, které mi nemohly vystavit papíry pro celnici a předat nebohou Poppynku. Ochotné úřednice slíbily podniknout kroky, což mě částečně uklidnilo. Byla jsem opět usazena k automatu, což mě stálo dalších 20,- Kč. Čas se děsivě vlekl, zato mé nervy pochodovaly jako splašené.

Po další hodině, ve které se úřednice pochopitelně ničeho nedopátraly mi bylo řečeno, že štěně dostanu následující den, kdy dorazí další letadlo společnosti, na jehož palubě se dozajista ztracená lejstra nalézají. Orosila jsem se děsem, ale rozhodla se být tvrdá. Prohlásila jsem nekompromisně, že štěně v přepravce nenechám ani kdyby mě měli nechat vyvést policií. Projevila jsem ochotu přijet druhý den i se štěnětem pro ztracené papíry, současně jsem ale projevila zásadní neochotu opustit areál Carga bez psa. Bylo totiž pondělí večer a Poppynka byla na cestě již od soboty. Další den bez volnosti pro štěně byl pro mě naprosto nepřijatelný.

Zabojovala jsem a vyhrála! Úřednice mi vydaly prozatímní papíry pod podmínkou, že se neprodleně dostavím opět na letiště, až dorazí originály. Přísahala jsem na holý pupek, že se skutečně dostavím rychlostí kulového blesku a vzápětí jsem mohla vyrazit s náhradním papírem na letištní veterinární správu a následně na celnici. Veterina se nachází v prostorách carga ČSA na západní straně letiště, kde jsem již jednou ten den byla. Parkoviště bylo v tuto denní dobu již takřka prázdné, ale stálo opět starých známých 50,- Kč. Hodný pan doktor byl na místě a na vzdálenost tří kilometrů konstatoval, že štěně je zdravé a v naprostém pořádku, což stvrdil dalším štemplem. S kýženým potvrzením jsem přejela na jižní cíp areálu vzdálený cca dva kilometry, do budovy letištního celního úřadu. U každé letištní budovy se nachází výhradně placené parkovací plochy, jinde se auto nechat nedá a tak doporučuji každému, kdo bude mít co do činění s letištními úřady, aby již několik měsíců předem našetřil mnoho kilogramů kovových mincí velké hodnoty. I celní parkoviště stálo 50,- Kč. Při mém příslovečném štěstí jsem na celnici dorazila v okamžiku, kdy po odpolední směně nastupovala směna noční a předávala si informace služební i informace typu „ kdo s kým, jak, kde, kolik snědl, co přinesl syn ze školy, co prasklo na Fandu a kolikátky prsa má asi Jiřina …..“ Byla jsem jako na trní a nebýt takřka posvátné bázně z uniforem, která je v naší generaci zakódována z časů bývalého režimu, určitě bych někoho z přítomných inzultovala.

Byla jsem předem poučena notorickými dovozci psů, že až budu tázána na cenu, nemá cenu říkat pravdu. Té rady jsem si skutečně cenila. Po půlhodině čekání jsem připadla na starost celní uniformované dámě v mém věku, která byla evidentně nadšena nadcházející noční šichtou. Pochopila jsem to v okamžiku, kdy neodpověděla na můj vstřícný pozdrav. Její nevstřícné chování mě již dopředu zapšklo a další vývoj byl tím pádem jasně určen a dán.

Pochopitelně nastala potíž s provizorními papíry, která se naštěstí vyřešila telefonátem s cargem a veterinou. Na náladě to ovšem celní úřednici nepřidalo, protože telefonáty byly jaksi nad rámec jejích povinností, za což jsem jednoznačně nesla vinu já. K otevřenému střetu se chýlilo v okamžiku, kdy při vyplňování celních listin došlo na kolonku – cena. Nasadila jsem odhodlaný výraz mafiánského bosse, vysunula jsem bojovně bradu vpřed a procedila tvrdě mezi zuby: „pět set korun“. Při této očividné lži jsem úřednici pohlédla přímo a vyzývavě do očí. „To nemyslíte vážně, tolik nestojí ani králík!“ odtušila nevraživě úřednice. „Je to dar k mým narozeninám a posílá mi jej dcera“, lhala jsem zarputile, leč, zřejmě nepřesvědčivě.

„I dar má cenu, tak kolik?“, trvala na svém celnice. „Je to bezpapírový pes a je prakticky bezcenný. Má cenu pouze citovou. Snad vidíte, že s ní ani nepřišly žádné papíry“. Dorazila jsem jí drzým tvrzením. Pod tíhou tohoto argumentu úřednice znejistěla a evidentně neznalá kynologické problematiky, váhavě umístila kýžené razítko na formulář. Sice si při tom potichu vedla řeč ve smyslu okrádání státu a podvodníků, ale já jsem se tvářila tak neústupně, že celý drobný incident skončil v můj evidentní prospěch. Tím mi naštěstí odpadla starost se sháněním dalších okének pro zaplacení cla. Teď už zbývalo jediné. V doprovodu celníka jsem dorazila zpět k výdeji zásilek carga (tradičně 50,- Kč), celník nahlédl do přepravky, aby se přesvědčil, že štěně nemá podestláno heroinem ani nevlastní obojek posázený pašovanými diamanty a konečně nás propustil. Možná ve stejnou dobu na některém hraničním přechodu přejížděl kamion nabitý po střechu neprocleným „značkovým“ vietnamským zbožím, nebo po střechu napěchovaný afghánskými přeběhlíky, ale má přepravka byla oficiálně uznána neškodnou a vstupu do republiky způsobilou. Jak jsem později děkovala Bohu a své neústupnosti, se kterou jsem trvala na vydání štěněte i bez průvodních papírů Ty totiž dorazily až po třech týdnech. Nehynoucí sláva a čest německé důkladnosti a pořádkumilovnosti !

Konečně mi ještěrka ze skladu vyvezla přepravku a nasunula mi ji do vozu. V přepravce sedělo štěně, tvářilo se značně vyjeveně a bylo zcela jasně dlouhou cestou pramálo nadšené.

Vyrazila jsem k domovu a celou cestu jsem nepřetržitě na Poppynku mluvila. Vysvětlila jsem jí co na ní doma čeká, co bude jíst a kde spát a vyjmenovala jsem všechny členy její nové smečky. Když mi došla inspirace, jala jsem se nebohé holčičce tklivým hlasem zpívat koledy, jejichž uklidňující melodie se mi pro tuto příležitost zdály nejvhodnější. Poppynka nevydala celou cestu ani hlásek. Pojala jsem dokonce podezření, zda v důsledku mého zpěvu nedošla k psychické úhoně, ale sama sebe jsem utěšovala tím, že spíše mlčí zmámena mým luzným zpěvem. Protože jsem nechtěla malé štěně stresovat hned po příjezdu tím, že ji nechám napospas zvědavé smečce, oddělila jsem dospělé psy za plot a malou konečně vyndala z třídenního vězení na čerstvý vzduch. Tím jsem si zjevně získala její nehynoucí lásku a vděčnost, protože se okamžitě nalepila bokem na mou nohu, a tam, (s jistou dávkou nadsázky) v podstatě setrvala dodnes. Postupně jsem k ní pouštěla jednoho psa po druhém, přičemž pokaždé se opakovalo stejné divadlo. Dospělec Poppynku s hlasitým funěním, čmucháním a ňucháním důkladně prolustroval a vzápětí ztratil zájem. Kdybych domů místo amerického přírůstku dovezla věnec buřtů, zájem by byl rozhodně větší. Malé, otravné štěně je smečce ponejvíce na obtíž. Pouze infantilní Ivanka projevila dětinské nadšení a ochotu se malé ujmout. Ta ale měla jediný zájem – zoufale se držela mé nohy, která pro ni zcela jasně představovala jediný bezpečný přístav na celém světě. Byla tma, cizí prostředí, cizí psi a ještě ke všemu to divné bílé a studené na zemi ! To z Kalifornie rozhodně neznala. To divné bílé doprovázely ještě ke všemu teploty hluboko pod bodem mrazu a tak muselo být miminko nastěhováno trvale k nám do domu. Musím říct, že Poppynka se v domě chovala jako dáma z vyšší společnosti, které jest dlíti v hotelu Hilton. Žádná loužička, žádné okusování, žádná devastace. Měla jen jedinou touhu – mít mě v dohledu a pokud možno, ještě lépe – v doteku. Ven ,na zahradu, vycházela výhradně v mém doprovodu a držela se těsně okolo mých nohou. Prohlédla si sice celý pozemek i ostatní psy, ale jednoznačně dala všem najevo, že její prioritou jsem já, a že jakmile se dám do pohybu, ona okamžitě končí jakoukoliv činnost včetně hry a následuje mne. První týden jsem to připisovala šoku z daleké cesty a totální změně v jejím krátkém životě. Dnes je ale Poppynce 13 měsíců a její chování se naprosto nezměnilo. Jen stěží to ještě dnes mohu připisovat cestovnímu šoku. Poppynka bydlí natrvalo v domě. I nadále mě sleduje na každém kroku a to i v případě, že sedím na traktůrku a sekám trávu. Ona věrně kráčí za sekačkou a já v zádech přímo cítím její hypnotizující pohled. Jestliže se stane, že odjíždím a nemohu jí vzít s sebou, leží v jakémkoliv počasí u branky a ani na vteřinu své stanoviště neopustí až do okamžiku mého návratu.

Musím ale konstatovat, že mi její závislost v podstatě vyhovuje. Dokázala mi totiž vyplnit díru v srdci, která zůstala po naší milované Barunce. I Poppynka se totiž umí všude chovat jako pravá dáma. Chodí s námi do restaurací, obchodů, čeká v autě před nákupním centrem a dokonce byla už v šesti měsících na celé tři dny v Dortmundu, kde jsme s kamarádkou Helenkou byly ubytovány v apartmánu po dobu světové výstavy psů. Poppynka je prostě ideální pes společník. Miluje mne a já ji.

V jedné z minulých kapitol jsem se obšírně rozepsala o pomocných pracích našich pejsků, leč, ani sebeobšírnější popis nedokáže vystihnout všechny jemné detaily a nuance takové, v pravdě plodné, spolupráce s domácím mazlem. Takový rozměrný pes na sebe dokáže upozornit už jen svou přítomností, při které nemusí ani činit. Náležitě to oceníte například v noci, kdy rozespalí, potmě klopýtáte na onu místnůstku. Při třetím pádu přes padesátikilového psa si jejich přítomnosti začnete skutečně vážit a dojatě polaskáte věrná zvířata naraženou, nebo zlomenou rukou. Manžel tyto vzrušující okamžiky oceňuje nejvíce. Jeho veselé výkřiky, třesk rozbitého skla a praskání lámaného nábytku mě v noci celkem pravidelně budí. Při jeho návratu do ložnice ovšem lstivě předstírám tvrdý spánek, abych se vyhnula nezbytné debatě o nutnosti přítomnosti psů na 30m2 naší obytné plochy. Stejně se nevyhnu pravidelné čtvrthodině jeho polohlasného spílání a hrubých výrazů, které věnuje našim broučkům a mě, neboť já jsem ta, která způsobila jeho podlitiny tím, že nedokázala psy vychovat a která jim toleruje neblahý zlozvyk – pobyt doma. Je naprosto zbytečné jej přesvědčovat o nutnosti socializace štěňat, o blahodárném vlivu lidské přítomnosti na psí duši a povahu (a naopak), o nezbytném těsném kontaktu s vyvíjejícím se tvorečkem, o potřebě utváření pevných povah našich psů. Pravdou ovšem je, že přesvědčovat chlapa o potřebě socializování pěti a víceletých psů je dosti unfair, ale za pokus to rozhodně stojí. Chlapa totiž argumentem o potřebnosti těsného kontaktu s věrnou psí duší nepřesvědčíte. On je maximálně přesvědčen o nutnosti těsného kontaktu s knedlem – zelem, nebo svíčkovou a lahváčem. Jemné otázky duševního stavu manželky, nebo psa ho nechávají naprosto chladným.

Bohužel, naši psi dělají všechno pro to, aby jej v jeho názorech utvrdili. Od podzimu jsme v potu tváře a v potu konta postavili hrubou stavbu nového domu a spolu s obydlenou částí, která navazuje, jej dostali pod novou střechu. Tím ovšem naše konto a tedy i naše práce skončily. A tak žijeme vedle rozestavěného domu, který je z venku hotovou slupkou opatřenou novými okny a dveřmi, zevnitř pak opatřenou prázdnem. Pochopitelně jsem tento prostor zcela logicky použila jako odchovnu na štěňátka, která se v lednu narodila. K manželově nezměrnému potěšení se jedné noci fena – matka rozhodla opustit své děti a projít se jiskřivou, hvězdnou nocí. Protože se nedovolala vrátného, jala se nové francouzské okno otevřít vlastními silami. Výsledek byl přežalostný. Totálně zničené okno a takřka zničené manželství. Protože, kdo jiný, než já, by za to mohl? To dusné ticho, které doma po dalších 14 dní zavládlo, mě přivádělo k šílenství. Nesnáším z hloubi duše jakékoliv konflikty a nejsem zvyklá na tichou domácnost. A tak jsem vyvařovala, pekla, usmívala se a dělala vše pro navrácení původní rodinné stability. Trvalo to velmi dlouho a když se rodina vrátila konečně do starých kolejí a mě se strašně ulevilo, okousala Poppynka nové domovní dveře. Zděsila jsem se a spolu se synem jsme se snažili v jeho školních fixech horečně najít alespoň trochu podobný odstín, kterým jsme rány po zubech a drápech neuměle zamaskovali. Manžel tu hrůzu objevil až po třech týdnech, což jeho vztek nijak nezmírnilo. Když Kája začala dorůstajícími zoubky hoblovat podpěrné trámy, které drží převislou střechu, neznalo jeho nadšení mezí. Ještě, že odjíždí za pár dní do lázní. Snad se navrátí osvěžen nejen na těle, ale i na duchu. Bude to určitě potřebovat, vezmu-li v úvahu činorodost naší zlaté Ivanky a to, jak učenlivá je malá Kája, která svou starší kamarádku bezmezně obdivuje a napodobuje.

V minulé kapitole jsem se vám svěřila s neblahou zábavou naší Ivanky, a to s požíráním mobilních telefonních přístrojů. Dlužno podotknout, že než se od poslední několikatisícové svačinky nenažrané bestie měsíc s měsícem sešel, pohltila další. I tentokrát můj. S příchodem zimy zařadila do svého laškovného repertoáru další veselý kousek, a to bruslení. To je tak. Jsme hrdými vlastníky skládacího kulatého bazénu o průměru pěti metrů. Až do letošní zimy jsme bazén poctivě s odchodem léta složili a uskladnili na zimu. Každý si dovede představit, jakým prubířským kamenem pro manželské soužití je taková společná práce. Vzduchem létají výrazy – totální neschopnost, blbost, imbecil, debil, kretén …. je s podivem, že drahému polovičkovi nečiní potíže mě častovat takřka výhradně nadávkami v rodu mužském a ani na vteřinu ho nezarazí, proč se vlastně většina těchto výrazů vyskytuje právě v tomto tvaru.

A tak po třech hodinách „společné“ práce jsem špinavá, zpocená a totálně vyflusaná namáhavou prací, kterou mi řev manžela ani trochu neulehčí. Manžel je naopak čistý a svěží, ale řádně naštvaný, protože výsledek jeho organizační řídící práce je totálně pohřben neschopností manuálně pracující ženy. V našem případě běhám, napínám plachtu, povoluji plachtu, držím plech, montuji, případně demontuji filtr (dle ročního období), skládám, případně rozkládám špršlíky a žbrdlinky, lepím záplaty na letitou plachtu,to vše pod neúnavným vedením svého muže. Mlčím, ale postupně se mé nitro plní neodolatelným nutkáním inkriminovanou špršličkou tlouci vší silou milovaného druha do hlavy až do úplného ztichnutí jeho zlolajného jazyka. Myšlenka je tak živá, že při představě zohavené lebky drahého se začnu nepřítomně usmívat, čímž zatím živou mrtvolu popudím ještě víc. Jeho zloba je o to větší, oč je můj úsměv, způsobený rozkošnou představou něžnější. Domnívá se totiž, že jeho povely neberu na dostatečně nelehkou váhu. Abychom předešli nervákům, a hlavně z důvodu naprostého nedostatku skladových prostor jsme se rozhodli, že tentokrát necháme bazén přes zimu stát. Řídili jsme se pokyny zkušených a bazén zaplnili přesně určeným množstvím pet lahví, do 2/3 zaplněných vodou. Jakmile přišly mrazy, lahve šikovně zamrzly do obsahu bazénu a rozložily tlak ledu na stěny. Tak mi to alespoň bylo řečeno. Při mých znalostech fyziky mi ovšem mohlo být řečeno cokoliv. Zima ubíhala a na zahradě se čas od času začaly objevovat rozkousané pet lahve. Nešlo mi do hlavy, kde se u nás stále berou. Až mi došlo, kolik uhodilo. Na bazénu kolem dokola se skvěly psí stopy ve sněhu a díry po zcizených lahvích. A koho jsem při číhání za oknem nenačapala? Jasně, Ivanka s vesele rozevlátým ocasem se skokem plavmo na vzdálenost tří metrů vrhla na ledovou plochu, elegantně se sklouzla k protější straně a zastavila se o okraj. Oběhla tryskem několik koleček, sledována obdivnými pohledy smečky, vyrvala láhev a plavným skokem se vzdálila do zahrady. Legendární Šemík byl proti ní ubohý břídil a žabař. Vcelku nás to pobavilo a tajně jsme její rejdy pozorovali oknem. Ovšem až do chvíle, kdy se jaro přiblížilo a led se začal kvapem tenčit. Představa prolomeného ledu a Ivanky, která pod ním marně zápasí o život nám už zdaleka tak vtipná nepřišla. Bazén jsme provizorně oplotili k velikému zklamání naší skotačivé děvenky a tím jí zřejmě zachránili život. Přišlo jaro, slezl sníh a nemilosrdné slunce odkrylo bezpočet nových vyhrabanin. Jejich rozměry se pohybovaly od golfové jamky po krátery způsobené dělostřelbou. Ivanka přes zimu skutečně nelenila, zjevně ze strachu, aby se jí nezkrátily žíly. Sesbírala jsem po rozlehlém pozemku osm koleček polínek na topení, které psi vytahali z dřevníku, zasypala díry a začala od nuly kultivovat zahradu. Tedy, přesněji řečeno, začala jsem se o to pokoušet. Všechno rašilo, stromy kvetly a ze země začaly vystrkovat lístky pivoňky. Valná většina z nich ovšem přišla o život ještě než stačila nasadit poupě. Přehnalo se nad námi několik ošklivých bouřek, po kterých jsem druhý den odklízela spoustu ulámaných větví. Když jsem ale ulámané větve nacházela i v době absolutního bezvětří, pojala jsem podezření. Zcela ironicky míněno – jaké to bylo pro mne překvapení, když jsem jednoho rána našla Ivanku, kterak visí metr nad zemí, zakousnutá do silné větve jabloně a zmítá sebou jako při tanci svatého Víta. Zmítala sebou velmi zkušeně tak dlouho, až upadla i s větví na zem. Ani vteřinu neváhala, vyskočila a zavěsila se na další. Dokud devastovala jabloně, manžel se bavil. On má totiž pro Ivanku slabost a jako jedinou ji bere občas s sebou do práce a na pochůzky. Jabloní máme totiž tolik, že nevíme co s nimi. Když jí však zachutnaly meruňky a broskvoně, začala jsem větve potají pálit a likvidovat v obavách o Ivančin život. Tyto stromy Honza hýčká a postřikuje, mám dokonce pocit, že má budoucí plody spočítané. Ivanka je prostě živel, srovnatelný s vichřicí, tornádem či požárem. Nejhorší je, že její entuziasmus je strašně nakažlivý a tak strhne k darebárnám i jinak slušné jedince pokročilého věku, jako je třeba flegmatický Rosík a navíc své veselé kousky učí i dorost. Ještě, že má zlatá Poppynka se nikdy nedá strhnout. Je už od štěněte rozvážná, klidná a nikdy by neudělala nic, čím by mě pohněvala. Je to můj pejsek. Manželova oblíbená Ivanka je pěkný spratek, což je typické.Benjamínek Kája, řečená Karel, je ovšem ze stejného hnízda a napůl stejné krve jako Ivanka a dlužno podotknout, je takřka věrným obrazem Ivančiny duše i těla. Bohužel. Liší se ovšem barvou, jelikož je modrá, liší se částečně i stavbou těla,leč činorodostí se velmi přibližuje své starší sestře. Karel byla od narození velmi samostatné a kurážné miminko. Když se štěňata ještě sotva držela na nohách a neopouštěla rodné hnízdo, nalezla jsem zoufale ječící ztracenou Káju v zahradě. Deportovala jsem ji zpět pod dohled pečlivé matky a do společnosti sourozenců. Druhý den byla ovšem v zahradě opět, tentokrát už ale neječela. Bráchové a sestra ji následovali až po týdnu, a to ve všem. Batolili se výhradně okolo maminky když Karel se nalézala na opačném konci zahrady. Nalézat se na opačném konci zahrady u nás ovšem obnáší vzdálenost několika set metrů! Ve věku okolo šestého týdne věku se Karel rozhodla, že je pro ni nedůstojné dlít ve společnosti matky a pod jejím dozorem. Jak potupné pro inteligentní a samostatné štěně, které se navíc cítí být takřka dospělcem! Navíc bystrá Kája vypozorovala, že o dva měsíce starší Poppy bydlí v domě. U ní to byla nutnost, jelikož lednový příjezd ze slunné Kalifornie nedovoloval její pobyt na českém holomrazu. U Karla to ovšem nebyla nutnost, jen čirá závist. A tak se začala vehementně dožadovat stejných práv jako Poppy. Samozřejmě jsme vyhověli, neboť, kdo by odolal nyvému pohledu štěněcího oka! Za matkou a sourozenci docházela pouze jako do závodní jídelny a pranic nedbala zoufalého kvílení maminky, která se nechtěla smířit s předčasným odstavením děťátka. Karel ovšem byla tvrdá. Na sebe, na matku i na zbytek smečky. Otravovala dospělce tak drzým způsobem, že jí šlo mnohdy o život a jen díky obrovské toleranci a trpělivosti velkých psů se Karel dožila dnešních dnů ve zdraví. Ona ano, leč, Rosík se kvůli drzému spratkovi dostal nechtěně s mnohými trhlinami na veterinářův stůl, kde byl zašit od hlavy k patě. Zpovykovaná Kája totiž nedbala varovného bručení starého pána, který se hřál na slabém lednovém slunci a po několikáté se mu bolestivě zahryzla do ucha. To Rosíka pochopitelně popudilo a ohnal se po malém lotrovi. Neublížil jí sice, ale malá hysterka se jala pronikavě ječet, čímž probudila mateřské pudy všech našich holek. Ty se zvedly a jako jeden muž se pustily do chudáka starého Rose. Než jsem stihla zakročit, byl nebožák připraven na šití. Po této zkušenosti se začal malé bestijce vyhýbat jako čert kříži a do dneška se bojí si s ní hrát, aby nedej Bože nevyvolal nevoli ze strany hysterických ženských. Na to už nemá věk, ani náladu.Myslím ale, že dnes se bojí už zcela zbytečně. Možná by dnes ty samé feny neúnavnou a krávovinky nepřetržitě vymýšlející Káju nejraději samy vehnaly Rosíkovi do chřtánu, aby se jí zbavily.

Musím říct, že naší malou Káju její suverénnost neopustila ani dnes. Při její první návštěvě výstavy, kde se byla ve věku necelých čtyř měsíců pouze podívat na pejsky a lidi jí z neznámé příčiny napadl veliký pes Akita . Zcepeněla jsem hrůzou. Takové trauma se totiž na malém tvorečkovi může podepsat na celý život. Znám psy, které po podobné příhodě už nikdy nikdo nedokázal dostat na výstavu, natož je tam předvést. Karel se ovšem nečekaně srdnatě velikému samci postavila, důrazně se proti jeho hulvátství ohradila, hodila pyšně ocas na záda a hrdě odkráčela středem. Ani sebemenší stopa po nějakém strachu. Myslím, že v jejím mozečku jaksi chybí centrum sebezáchovy. Pro předvádění na výstavách vynikající věc. Ovšem jak se bude s její povahou vyvíjet její život v kolektivu, toť otázka. Doufám, že naši pejsci jsou tak rozumní, že malého drzouna nechají dožít se dospělého věku.

Chovatelem se člověk nerodí, chovatelem se člověk stává poté, co jeho domov opustilo úspěšně několik vrhů štěňátek. Po prvních řekněme, třech vrzích je člověk prozatím odchovatel bez mnohých potřebných zkušeností. Chovatel začátečník se dělí do dvou kategorií a ty pak dále do poddruhů. Seznámíme se zde s několika nejzajímavějšími.

Já jsem v chovatelském životě měla to štěstí, že jsem první vrh přivedla na svět tak mladá a nezkušená, že jsem se drze domnívala že jde o zcela banální záležitost zvládnutelnou levou zadní. Musím se tedy přiznat, že ta levá zadní ještě ke všemu nebyla ani moje. Měla jsem tehdy výbornou kamarádku, starší a podstatně zkušenější než jsem byla já. Tedy, zkušenější ve smyslu kynologickém, jiné aspekty si netroufnu hodnotit. Přítelkyně dlouhé roky chovala různé služebňáky, hlavně střední knírače a tak jsem se plně svěřila do její péče. K porodu jsme přizvaly našeho oblíbeného německého přítele – Müllera Thurgaua a tak porod procházel za našeho čím dál veselejšího přispění bez problémů po celou noc. Ráno bylo na světě šest krásných, zdravých štěňat, matka byla šťastná (možná proto, že nás měla konečně z krku) a v pořádku a mě vůbec nestihlo dojít, že porod je těžká a zodpovědná věc. Asi jsem měla z pekla štěstí, ale i další léta se mi maléry vyhýbaly. Když je člověk mladý, je všechno tak prosté a jednoduché!

Samozřejmě, že jsem občas nedokázala nějakého prcka vzkřísit, samozřejmě, že jsem občas po celém středočeském kraji sháněla mléko Tatru na přikrmování, protože tehdy se o nějakých sušených prostředcích nedalo ani uvažovat. Také veterinární ordinace byla jediná na celé sedmdesátitisícové Kladno a počet štěňat se dle nařízení „shora“ měl redukovat na šest.

Vakcínu proti tehdy naprosto nové a hrozné nemoci parvovirose žádný veterinář neměl a psi umírali po desítkách. Jediná veterinární nemocnice s noční službou byla tehdy v Říčanech a ty cesty historickým Wartburgem se zvracejícím psem bych nikomu nepřála. Poprvé mi posloužilo, že jsem měla polepený kádrový posudek díky příbuzným na západě, neboť mi právě oni kýženou vakcínu proti parvovirose pašovali v mraženém mase z tehdy západního Německa. Doby sice krásné, protože byl člověk mladý, ale také strašné a dnešní generaci zcela nepochopitelné. U mě tedy začátky proběhly ve věku 23. let, začínat ale ve vyšším věku, neřkuli ve věku středním či ještě střednějším musí být těžký nápor na nervovou soustavu, zvláště, je-li tato soustava labilní i sama o sobě.

Ale zpět k chovatelům začátečníkům, které jsem vás v úvodu slíbila.Tak tedy jak bylo řečeno, začátečník se dělí do dvou kategorií: 1/ začátečník zodpovědný, který se dále dělí na dva poddruhy: a/ začátečník normální, b/ začátečník pečlivák zvaný šťoura.

a/ Začátečník normální - tento typ je jednoznačně nejčastějším typem budoucího chovatele. Naštěstí. Pozná se podle toho, že bývá v pravidelném styku s chovatelem od kterého má fenku, průběžně se informuje a řeší s chovatelem drobné i větší problémy. Fenu včas vystaví, včas podstoupí rentgen DKK, prostuduje doporučenou literaturu a rady získané jinde s chovatelem také konzultuje. Nastane-li čas, vybere si buď sám, nebo po poradě s chovatelem krycího psa . To vše probíhá v naprostém klidu a pohodě, což se kladně odráží na vyrovnané povaze jeho feny i jeho samotného. K prvnímu krytí si mnohdy pozve i chovatele jeho holky, čímž zajistí klidný a pohodový průběh krytí. S porodem nemívá problémy, protože je domluvený, že v případě nouze zavolá buď chovateli, nebo veterinárnímu lékaři, kterého si předem zajistil. Je to taková pohoda, až je to nuda, že? Ale počkejte, zábava ještě bude! Přicházíme totiž k podskupině druhé, literárně daleko nosnější.

b/ Začátečník šťoura Vyznačuje se nesmírnou až chorobnou pečlivostí. Ještě před pořízením svého prvního štěněte prostuduje pečlivě dostupné atlasy psů, vybírá a přehodnocuje podle požadavků, které na budoucího psa má. Dlouhé hodiny řeší délku chlupů, barvu, velikost, povahu a atraktivitu jednotlivých plemen. Zvolí několik alternativ a potom objíždí výstavy a jednotlivé chovatelské stanice za účelem získání těch nejpodrobnějších informací. Během několika málo let se rozhodne pro určitou rasu a začne volit šťastlivce, který mu bude smět prodat štěně. Mnohdy lstivě zamluví štěně u několika chovatelů, které ubezpečí, že štěně si vezme na sto procent, bohužel, zálohu zaplatit nemůže, neboť má problémy nejasného původu. Několikrát přijede na návštěvu chovatele, ze štěňat je nadšen a zamluví to nejlepší. Jednotliví chovatelé samozřejmě o sobě nevědí a jsou pak nepříjemně překvapeni, když jim zákazník těsně před odběrem sdělí, že se rozhodl pro jiný chov. Mnohdy je ale tak „slušný“, že se sdělením ani nezatěžuje. Šťastný vybraný chovatel zatím vůbec netuší, do jaké míry bude vůbec šťastný. Čeká ho totiž zatěžkávací zkouška. Zákazník- budoucí chovatel- požaduje záruky na to, že odebrané štěně získá několik šampionátů krásy včetně titulu světového a evropského vítěze. Požaduje závazný slib, že vybraná fenka bude mít dysplazii nejhůře do stupně 0 a bude rodit početné a zdravé vrhy. V den odběru sdělí, že měl mimořádné výdaje a nemá, bohužel, požadovanou částku vcelku pohromadě. Zoufalý chovatel přistoupí na měsíční splátky, které potom z nového majitele doluje další dva roky. Nový majitel vyžaduje neustálý servis ze strany chovatele. Telefonuje několikrát týdně a je mu celkem jedno, zda je neděle šest hodin ráno, nebo středa půl dvanácté v noci. Domáhá se ujištění, že vypadlá mléčná P 2 skutečně doroste, že vylínaná srst se obnoví nejpozději do tří týdnů a bude ještě bohatší a kvalitnější než ta minulá. Obviňuje chovatele, že ho předem neupozornil na možnost poničení zahrádky či obuvi a noční štěkot. Žádá chovatele rezolutně aby přijel ze svého 250 km vzdáleného bydliště a aby se podíval na úbytek pigmentu na nose fenky. Opravdový kámen úrazu nastane na první výstavě. Běda, když fenečka nevyhraje! Chovateli je nevybíravě naznačováno, že majitel mohl mít jinou, lepší, z kvalitnějšího vrhu…

a chovatel zcela vážně lituje, že se tak opravdu nestalo.

Tento typ budoucího chovatele je velice oblíben u veterinárních lékařů, protože je pravidelným zdrojem solidních příjmů. Na veterinu dochází při sebemenším podezření na jakýkoliv výkyv od normálu. Vyžaduje písemné potvrzení o čemkoliv a potvrzení dále posílá chovateli aby tento pochopil, jaký zmetek vyprodukoval a eventuálně slevil z nedoplatku. Když dojde na provedení rentgenu dysplazie kyčelních kloubů, ničí chovatele po celou dobu čekání na vyhodnocení svými temnými podezřeními, že holka bude mít jistojistě DKK nejvyššího stupně a žádá záruku vrácení peněz (které ještě ani celé neuhradil) či příslib jiného štěněte zdarma. V případě, že rentgen dopadne dobře, je fenka zbonitována a z majitele se stává chovatel – čekatel. Tento typ chovatele ve 100% nakrývá fenu při prvním možném hárání, protože vložené investice se musí vrátit co nejdříve. Pověří tedy chovatele, aby nalezl optimálního ženicha. Současně pověří tímtéž i poradce chovu a číhá jak pavouk v síti na jakoukoliv odchylku v názorech těch dvou. jakmile se jednotlivá doporučení liší, je okamžitě ve střehu, maje pocit, že se ho kdosi pokouší ošulit. Nakonec si psa raději zvolí sám, většinou špatně. Vyžaduje, aby u krytí byl přítomen chovatel feny, který má samozřejmě přijet na vlastní náklady, neboť má vůči majitelům svých štěňat povinnosti!

Chovatel, je-li měkký podlehne a krytí se zúčastní. Asistuje při krytí spolu s majitelem psa, přičemž majitel feny do celého průběhu nepřetržitě remcá, stále je s něčím nespokojen a všechno by udělal lépe. Po aktu požaduje záruku, že fena skutečně zabřezla a chovateli se do mysli začínají vkrádat ohavné myšlenky na ještě ohavnější vraždu. Sebere všechnu sílu a majiteli feny sdělí, že v žádném případě nemůže počítat s jeho účastí při porodu. Tím majitele těžce urazí a zavdá příčinu k pomluvám typu : chrlí štěňata za statisíce, jde mu jen o prachy, když jeden potřebuje pomoct, tak je mu to zatěžko …….

Budoucí chovatel v době gravidity své feny navštíví minimálně 3x veterinární ordinaci, kde požaduje celkovou prohlídku a vyšetření ultrazvukem. „Neschopný“ doktor není sto mu určit přesný počet plodů a tak jde na příští ultrazvuk jinam. I tak narazí na „neschopného“ doktora. Kam ten svět spěje! Nicméně, jak se termín porodu blíží, musí, bohužel, zvolit některého veterináře který bude mít tu čest být přítomen porodu. Vybírá tak dlouho, až je mu zjistit, že ochotný je pouze jediný lékař, který je mladý a začínající. Naposledy zkusí přesvědčit chovatele aby přijel, ale nakonec musí vzít zavděk veterinárním zelenáčem. Domnívám se, že tato zkušenost mladého lékaře může být natolik frustrující, že existuje reálné nebezpečí že navždy odloží bílý plášť a odejde do továrny seřizovat tkalcovské stavy nebo soustruhy.

Naštěstí takovýto „chovatel“ většinou odpadne po prvním vrhu sám, neboť zjistí, že okolo štěňat je moc práce, odčervování, tetování a očkování stojí hříšné peníze, štěňata s matkou sežerou dvacetikilový pytel drahého zahraničního krmení za tři dny a z levného mají průjem, který se musí léčit, což stojí peníze. Štěňata neustále čůrají a kakají, manželka odmítá po nich uklízet … je to peklo! V osmi týdnech jsou z devíti štěňat prodaná čtyři a inzeráty stojí tolik peněz! Ve dvanácti týdnech zbývají stále ještě tři a zájem o ně je nulový. Obden volá majitel chovateli a žádá jej, aby mu štěňata pomohl neprodleně prodat. Štěňatům je teď takřka pět měsíců a jsou stále doma. A to je konec chovatelským ambicím chovatele šťoury. Naštěstí.

Kategorie 2/ Začátečník borec i zde se dvěma extrémně odlišnými podskupinami a/ borec pohodář - lehkomyslník, b/ borec brouk Pytlík.

Nejprve probereme typ a/ borec pohodář je vláčně lehkomyslný jedinec. Štěně vybírá náhodně a většinou má šťastnou ruku. Přijede si zamluvit holčičku a chovateli vnutí už napřed celou částku za štěně aniž by požadoval stvrzenku. Je sympatický a veselý, žádný problém pro něj nepředstavuje problém. Štěně umístěné u takového majitele vede veselý a nespoutaný život bez zákazů a příkazů. Výstavami proplují bez větších problémů, je jim zhusta vyčítán způsob předvádění, jim je to ale jedno. Po uchovnění se takový budoucí majitel nezajímá celkem o nic a budoucího ženicha volí v nejbližším okolí. Na porod se takový majitel nepřipravuje, očekává totiž, že o všechno se postará příroda. Odbornou literaturou opovrhuje, protože podle jeho názoru je pes přírodní tvor a taková banalita jako porod se zvládne sama. Stejně tak nežádá o radu nikoho zkušeného a na ultrazvuk za účelem zjištění gravidity nejde. Nějak to přeci dopadne, no ne? Že fena vrhla štěňata v rohu stodoly zjistí až po několika dnech, kdy mu začne být podezřelé, že ji dlouho neviděl. Odstraní tedy eventuální mrtvolky o které se matička příroda přeci jen nepostarala a spočítá živá štěňata. Pohlaví určuje až po několika týdnech, mnohdy však až na žádost případných zájemců o štěňata. Paradoxně jsou mimina z těchto odchovů pěkná, baculatá a odolná. Na tyto případy přesně pasuje známé přísloví o tom, že čím víc se čímsi mažeš, tím víc smrdíš. Tento chovatel se nemaže a nesmrdí.

b/ borec brouk Pytlík – tento typ budoucího chovatele je naprosto unikátní. Skutečně působí dojmem, že se vylíhl z kukly v zábradlí kina Svět odkud sledoval dění na plátně v důsledku čehož všechno zná, všude byl a od všeho má klíče. Je natolik ješitný, že by nikdy a za žádnou cenu nepřiznal, že v čemkoliv tápe. Je-li dotázán na počat vrhů, které odchoval, téma zamluví do vytracena, zahalí se do pláště mlhavého tajemna a pouze mnohoznačně naznačuje že jeho kynologické zkušenosti se svou šíří a hloubkou rovnají Atlantickému oceánu. ZÁSADNĚ se na nic nezeptá nikoho zkušeného, neboť jeho ego by takovou potupu prostě nepřežilo. Bývá to teoretik – samouk, který je ochotný vydat obrovské obnosy za pořízení veškeré dostupné odborné literatury a zakoupení nejrychlejšího a nejdražšího počítače aby posléze z těchto nasál v co nejkratší době co největší množství informací. Skrumáž nepochopených informací mu v hlavě vytvoří nestravitelný vědomostní eintopf. Tento typ „chovatele“ velmi rád sám sebe staví do role odborníka – znalce a svými teoretickými znalostmi oslňuje jiné budoucí chovatele. Je vybaven značným sebevědomím a tak je zhusta ochoten rozdávat „kvalifikované“ rady komukoliv v okolí. Opravdové chovatele neoslňuje ale baví. Velmi rád a často používá odborné výrazy a cizí slova kterým nerozumí a které zasazuje do prapodivných kontextů a následně bývá sám sebou a svými vědomostmi doslova okouzlen.

Jedinec tohoto typu bývá zhusta osobou přecitlivělou až nervní a tyto vlastnosti přebírají i jeho zvířata. Proto již samotné krytí feny – budoucí matky se stává malým dramatem.

Pes i fena neomylným instinktem vycítí blížící se nervový kolaps majitele a tak se často stává, že ke kýženému spojení jaksi nelze dospět. Majitel feny, teoreticky vzdělán, samozřejmě z neúspěchu obviní psa, fenu a chovatele obou a jede krýt k jinému psovi. Takový nakrývač turista je schopen při jediném hárání procestovat půl republiky a navštívit několik psů, aby se nakonec po všech neúspěších pokusil o inseminaci. V tu dobu je ale správný termín již minimálně sedm dní pryč a tak nula od nuly pojde. Jelikož je ale borec borec , nemůže se vyptat nikoho zkušeného na správný termín krytí, pročež celé potupné kolečko spojené s objížděním minimálně deseti psů absolvuje i příští rok. Napotřetí již propadně panice natolik, že pro jistotu inseminuje rovnou a to minimálně pětkrát a začne už pátý den hárání. S pomocí Boží a veterinářů se tentokrát možná zadaří.

S nakrytou fenou se dostaví v přesně stanovený den na veterinární kliniku na vyšetření ultrazvukem. Nahlíží veterináři přes rameno na zrnící obrazovku, kde s bídou rozezná světlé a tmavé fleky. Hrdost mu nedovolí se lékaře zeptat, a tak se pouze dohaduje kde vlastně ta štěňata jsou. Zato ale s lékařem zapřede „odborný“ monolog ve kterém se to hemží alelami, chromozomy, genotypy, karyotypy, spermatogenezí, estry a proestry a jinými výrazy, kterým sice nerozumí, ale při jejichž používání si připadá důležitý. Moudrý veterinární lékař se řídí heslem: „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“ a mudrce vyslechne aniž by mu oponoval. Tím „znalci Pytlíkovi“ stoupne sebevědomí do výšin nebeské klenby a rázem má další nosné téma pro všechny, kteří jsou ještě ochotni jej poslouchat. Může totiž barvitě líčit svou odbornou debatu s veterinárním lékařem, který pod dojmem obrovských Pytlíkových znalostí změnil metody léčby a zahanben borcovými vědomostmi se hlásí na postgraduální studium.

Jakmile je tedy ubezpečen, že fenka je v naději, rozpoutá nákupně-zabezpečovací peklo. V první řadě zakoupí za několik set korun minimálně tři kila sušeného psího mléka, protože co kdyby …? Dále se předzásobí obrovským množstvím balíků vaty (účel vysvětlím následně), koupí speciální nůžky, speciální nit, speciální dezinfekci, speciální pean, padesát kusů dětských plen, několik elektrických deček, dětskou váhu, sešit na záznamy a několik tužek různých barev, dětské lahvičky s dudlíky mnoha velikostí a speciální hodiny se stopkami. Několikrát vyvaří a vyžehlí dva kufry starších prostěradel a posléze toto vše připraví na porodní místo, načež zjistí, že fena se štěňaty se tam už v žádném případě nevejde.

Kolik asi peněz a nervů by takový borec ušetřil kdyby byl ochoten se zeptat kohokoliv se zkušenostmi. To by ale ztratil tvář a tak trpí. Zjevně ne dostatečně, protože to nejhorší má teprve přijít. Totiž porod. Jak se termín porodu přibližuje, borec tráví mnoho bezesných nocí s „rodičkou“, protože neznaje průběh porodních bolestí, odchází s fenou na porodní místo při každém jejím vzdechu či zakňourání. Když kýžený okamžik skutečně nadejde, shromáždí kolem sebe borec celou rodinu, neboť víc laiků víc ví. Porod je skutečným porodem a je utrpením pro obě strany. Majitel netuší, jak feně pomoci. Bojí se štěně v porodních cestách uvolnit, nebo ho naopak rve ven násilím v době mimo kontrakci. Chudák fena, chudák borec ješita. Nakonec moudrá příroda zvítězí nad samovzdělaným laikem a miminka navzdory jeho péči přijdou na svět. Tím ale nemají v žádném případě vyhráno, neboť chovatelova péče zdaleka nekončí. Příštích čtrnáct dní se rodina po dvou hodinách ve dne v noci střídá a nebohým prckům nemilosrdně tře bříška (a zde přichází ke slovu výše zmíněná vata!) za účelem jejich vyprázdnění. V odborné literatuře se totiž dočetli, že se miminko neumí samo vyprázdnit. Že to dělá sama fena nikdo z nich netuší. Navíc jsou štěňatům v pravidelných intervalech vnucovány dudlíky s umělou stravou, ačkoliv má fena mléka evidentně dost.Výsledkem této péče pak bývá pochopitelně průjem. Fena i štěňata jsou z neustálých masáží a překrmování unavená a neurotická, zvláště když ještě ke všemu strašně páchnou dezinfekcí, kterou na ně i kolem nich chovatel neustále rozstřikuje.

Že navzdory této péči vyrostou i z těchto štěňat vcelku psychicky vyrovnaná zvířata přičítám tisíciletému vývoji silných jedinců silného plemene.

Naštěstí je pro všechny výše jmenované i nejmenované typy chovatelů společné jedno. Totiž láska k jejich psům. V tom není mezi nimi rozdíl. Tedy, alespoň doufám.

Mám nepočítaně přátel, mám mnoho kamarádů a kamarádek a dvě KAMARÁDKY. Pro objektivitu musím říct, že mám také několik nepřátel, ti by se ovšem dali spočítat na prstech jedné ruky truhláře nešiky. Takřka všichni přátelé a kamarádi jsou takzvaně psí a přesně tak psí jsou i mé dvě důvěrné kamarádky, které vám chci představit, ačkoliv tím riskuji, že až článek vyjde, ocitnu se možná bez nich. Cítím ovšem povinnost popsat stav věcí naprosto přesně a pravdivě, ať se to někomu líbí nebo ne, neboť udávat se nemá, ale hlásit se musí a uvést nezkreslená fakta považuji za svou svatou i občanskou povinnost.

První úhlavní kamarádku znám už dlouhých 20 let. Prožily jsme spolu mladé, štíhlé a bujaré časy. Postupem času časy přibyly na věku a váze a naopak ubyly na bujarosti a to tak, že podstatně a značně. Libuška se řadí do kategorie kamarádek, které mohu s klidem svěřit i ty své tajnosti, o kterých bych raději sama nevěděla. Tajnosti zůstanou tajnostmi a jsou u ní uloženy jako v trezoru. Libuška je ta kamarádka, se kterou bych po třiceti letech strávených v kriminále na společné cele stála v den propuštění ještě několik hodin na chodníku před branami vězení abychom si to stihly dopovídat. Studna našich témat snad nikdy nevyschne, ačkoliv je to s podivem vzhledem k tomu, že jsme obě v domácnosti, do společnosti nechodíme a vnějších vjemů jsme v podstatě ušetřeny. Přesto si máme neustále co povídat a co víc, jedna druhou dokonce i posloucháme.

Naše kamarádství je okořeněno i tím, že Libuška vlastní úžasnou Báju, osmiletou tiběťanku z mého chovu. Ostatně, kdo sleduje pravidelně mé články, je s Bájou dostatečně obeznámen.

Psi jsou tedy naše společná láska. Jinak se ovšem takřka ve všem diametrálně lišíme, a to nás možná paradoxně víc spojuje než rozděluje neboť jak známo, protivy se přitahují.

Libuška je chorobně pořádná, čímž ve mně vzbuzuje pocity méněcennosti a výčitek. U ní doma i na chatě by se dalo jíst z podlahy. I u mě by se dalo jíst z podlahy a najedl by se regiment vojáků. Libuška je dáma. Chodí vkusně a krásně otextilovaná do značkových oblečků. Já se oblékám převážně u šikmookých stánkařů a jako vrchol rozmařilosti si občas něco objednám v Qellu. Libuška dbá o zdravou výživu rodiny a kupuje převážně mořské ryby a krůtí maso. Já se nemohu dočkat, až na podzim nakoupím od soukromníka ve vedlejší vsi tučné husičky. Libuška jde i vynést koš upravená jako by šla mezi lidi, já jdu mezi lidi jako bych šla s košem. Přesto nám tyto rozdíly ani v nejmenším nevadí, ačkoliv možná musíme působit trochu nevyváženě, když se spolu někde objevíme. Libuška v norkovém kožichu, já v ošoupaných džínách. Libuška má také jakousi vrozenou přirozenou autoritu. Je to duchem bojovnice a tak ji s sebou ráda beru na různá úřední jednání, neboť ona se nebojí ani nepříjemné prodavačky, ani zakaboněné úřednice ba ani policistů ! Rozhořčena spravedlivým hněvem je schopna seřvat kohokoli a toho ovšem využívám já a ochotně a statečně se za ni schovávám.

Jako příklad popíšu třeba obyčejný nákup obyčejného svetru. Přijdu-li do obchodu já, je scénář následující: vejdu, v prázdném obchodě stojí dvě krásně v barvách vyvedené slečny prodavačky s předlouhými nehty a opřeny ležérně o pult a řeší cosi důležitého. Jedna z nich ke mně otočí hlavu, lehce pohrdavým pohledem mě sjede od hlavy k patě, bleskurychle ocení hodnotu mého ohávení a otrávený pohled vrátí zpět ke kolegyni. Stojím u pultu a pět minut trpělivě čekám, až se mi některá bude věnovat. Konečně! „Přejete si?“ dí znuděná slečna, aniž by mi věnovala pohled. „Chtěla bych nějaký svetr do véčka“. Požádám já. Slečna flákne na pult dvěma svetry děsných vzorů a přestane mi věnovat pozornost. Svetry jsou natolik hrozné, že se pokusím požádat o nějaký jiný. „Máme jen tohle“. Praví slečna za jejímiž zády praskají svetry nadité regály. „A co tamhleten černý?“ Opatrně se zeptám. „Ten není na vás!“ Odtuší krásná štíhlice a s druhou štíhlicí si vymění pobavený pohled. Odplížím se z krámu jak zpráskaný pes a nedočkám se ani odpovědi na můj slušný pozdrav.

A nyní, jak vypadá nákup ve stejném obchodu se stejnou obsluhou za asistence Libušky.

Vejdeme tedy s Libuškou a obě prodavačky okamžitě zpozorní. Bleskurychle ohodnotí

Libušku od hlavy k patě a z výsledného čísla se oběma udělá mdlo. Zlomí se v pase a odporně úlisnými hlásky se táží na přání. Libuška, aniž by jim věnovala jediný pohled mávne pěstěnou rukou směrem k regálu se svetry a pult se okamžitě začne plnit haldami pletenin. Jedna ze slečen dokonce odskotačí do skladu pro další úžasné kusy. Libuška se štítivě dvěma prsty probírá svetry za neustálého přeochotného švitoření obou prodávajících děv. Libuška ovšem na jejich pokusy o slovní kontakt nijak nereaguje a věnuje se pouze mě a svetrům. Protože je z mého předešlého žalování seznámena s tím, jak jsem včera pochodila já, je rozhodnuta udělit prodavačkám lekci slušného chování. A tak poté, co se na pultě rozloží veškeré zboží, které bylo k dispozici, pronese Libuška rozhodným hlasem: „tenhle svetr má slušný střih, ale ta kvalita ... chm….! Půjdeme se podívat jinam!“ Otočí se a odcházíme, ačkoliv mě se některé svetry líbily, ale co naplat, Libuška je šéf. Obě prodavačky se opět zlomí v pase a se skřípěním zubů se pustí do skládání té nepřehledné haldy na pultu.

Libuška úspěšně klame tělem, protože jak jsem již řekla, pod slupkou jemné dámy z vyšší společnosti se skrývá duch bojovnice. Jedná-li se navíc o blaho její milované Báji, je ochotna jít až do krajnosti. Netroufám si rovnou napsat, že by byla schopna zabít abych ji snad nevystavila nějakým sankcím ze strany orgánů činných v trestním řízení, ale upřímně, snad bych tomu i věřila.

Tuto tezi podporuje památná příhoda z poklidné procházky lesem, které jsem byla přímou účastnicí. Dokud jsem žila v Kladně, chodily jsme s Libuškou společně na každodenní vycházky do kladenského lesoparku zvaného Lapák. Ona provázena Bájou, já dvěma nebo více psy. Procházky měly takřka vždy stejný scénář. Bája se otráveně vlékla třicet metrů za námi, třicet metrů před námi vesele vlály ocasy mých psů. V ranních hodinách býval les takřka prázdný až na několik sportovně založených důchodců, a hlavně důchodců majitelů pejsků čudlovité velikosti. My jsme s Libuškou poklidně kráčely zabrány do inteligentního rozhovoru. Klidné procházky s pohodovými psy. Občas jsme při setkání s jinými pejsky počkaly až si všichni chlupaťáci vzájemně pohrají, protože správný tibeťan nevyhledává konflikty, ale zábavu. Fungovalo to mnoho let až do jednoho podzimního rána, kdy skoro došlo k vraždě. I toho dne jsme kráčely zabrány do hovoru a občas čekaly na loudající se Báju. Ta totiž bravurně ovládá roztomilou hru na čekanou a docházenou. Po celou dobu procházky striktně dodržuje tempo zpěněného šneka a důsledně udržuje stálou vzdálenost třiceti metrů od paničky. Jakmile se někdo z nás otočí, aby ji zkontroloval, Bája okamžitě zastaví, otočí hlavu do strany a úporně sleduje cosi strašně zajímavého v roští. Jakmile se náš pohled od ní odvrátí, dá se opět do pohybu. Tato hra trvá do okamžiku, kdy cesta zahne do strany a Bája své průvodce ztratí z dohledu. V ten okamžik se ozve funění a Bája se závratnou rychlostí zařadí do smečky, aby vzápětí opět nastolila své obvyklé tempo a nechala nás poodejít na žádoucí vzdálenost.

Inkriminovaný den ale mělo dojít k situaci končící infarktovým stavem. Po jednom takovém otočení na Báju jsme zpozorovaly něco neobvyklého. Na cestě stál jakýsi starší pán a nad hlavou v natažených rukách třímal zmítajícího se bílého pudla. Bája seděla před pánem a soustředěně s nakloněnou hlavou sledovala podivné konání pána i jeho psa. Pudl evidentně toužil po jediném – aby jej páneček nechal sestoupit a pohrát si s psí dámou. Páneček ale velmi hlasitě a sprostě protestoval. Častoval Báju i nás nepublikovatelnými, zato ale hodně hlasitými projevy čímž na sebe bohužel upoutal pozornost Gesara, Ivanky a Rosíka. Ti se neprodleně otočili a letěli cestou zpět, podívat se, co zajímavého Bája našla. To byla na pána evidentně příliš a naše ujišťování, že psi jsou hodní nebral vůbec v potaz. Strčil pudla do podpaží, sáhl do kapsy a něco vytáhl. Až když Bája bolestivě vyjekla a začala si třít tlapami oči došlo nám, že pán jí nastříkal do tváře útočný sprej. Já jsem okamžitě ztratila leknutím řeč, Libuška ji pro změnu leknutím našla. Nejen že našla řeč, našla i pohyb a tak než jsem se vzpamatovala, letěla tryskem po cestě k vzteklému důchodci a v tu chvíli mi došlo, že poteče krev! Vzteklý důchodce se tak vyděsil, že upustil pudla, který se okamžitě začal nadšeně honit s mými psy, zatímco Bája bezmocně naříkala. Libuška vyrvala zkoprnělému důchodci sprej z ruky a odhodila jej daleko do lesa. Promptně přešla k důvěrnému tykání a pustila se do velmi hlasitého monologu. „Jestli se Báje něco stalo, tak tě zabiju!“ Sdělila šokovanému důchodci. Ten ovšem okamžitě kontroval tím, že Libušce nastínil svou domněnku, že ona se chová jako povětrná žena a že se tak určitě živí.( Pochopitelně musím v zájmu zachování publikovatelnosti mnohé výrazy mírnit). Libuška zesinala. „Cos to řekl, dědku? Řekni to ještě jednou!“ Dědek ovšem evidentně ztrácel půdu pod nohama. Bylo jasné, že trpce lituje, že si něco začal s fúrií a že by rád vzal nohy na ramena. Hrdost a mužská pýcha mu to ovšem nedovolovala a tak přeskakujícím hláskem pištěl na Libušku: „Dám ti facku že se po….“!

„Co mi dáš? Facku ?! Ty mě ?!“ Libuška se rozpřáhla a než jsem stačila zalapat po dechu, už jí majitel pudla a spreje měl. Následující dialog se skutečně publikovat nedá a pán měl během chvilky natržené obě klopy tvídového sáčka. Jen jsem se tiše modlila, aby se důchodce nechytil za srdce a neskácel se k zemi. Tahle situace byla pro nás dvě typická. Mnou cloumal spravedlivý vztek, ale stála jsem neschopná akce. Libuškou cloumal také spravedlivý vztek, ovšem v průběhu zlomků vteřin už Libuška cloumala původcem zla. Když jsem přimhouřila oči a popustila uzdu fantazii, viděla jsem před sebou ležícího skoleného důchodce a nad ním v hrdém postoji lovce Libušku s nohou na plecích oběti a s kouřící kulovnicí.

Pro zklidnění musím říct, že důchodec přežil, do lesa chodil dál, pouze se důsledně vyhýbal naší trase, Báje se oči po několika výplaších zklidnily a Libuška uvalila na příhodu přísné informační embargo, protože o publicitu nestála. Hlavně rodina nemusela nic vědět. Toto embargo jsem tedy po letech porušila, budiž mi země lehká. Pro tu bojovnost i pro všechno ostatní mám Libušku hrozně ráda.

K mé druhé kamarádce jsem přišla jako slepý k houslím. Neznáme se tak dlouho, ale mám pocit, že ji znám odjaktěživa. Jak to už moderní doba přináší, seznámily jsme se po telefonu.

Před několika lety mi začala volat jakási paní s dětským hláskem a měla na mě hromadu dotazů. Dotazy se týkaly pochopitelně tibetských dog, jelikož v té době byla majitelkou dvou exemplářů, respektive exemplářek. Po půl roce telefonování jsem se s ní poprvé setkala na brněnské výstavě. Vyrazila mi dech. Pochlubila se mi, že je v Brně už od soboty a spala se psy na slámě v nákladní části svého nákladního autíčka. Neuměla jsem si představit, že by někdo mohl v únoru takhle spát, natož když ten někdo je mladá pohledná žena. Až postupem času mi bylo zjistiti, že Helenka je prostě taková. Je prostě jiná. Je prostě jedinečná. Bylo to poprvé, co jsem si s někým potykala po esemesce. Všechno s ní je poprvé. Poprvé mě někdo dokáže naprosto bezprostředně urazit tak, že se urazit nemůžu. Poprvé v životě je ke mě někdo občas tak upřímný, že bych ho nejradši zabila. Poprvé jsem se setkala s někým, kdo dokáže být tak urážlivý, tak milý, tak problémový i bezproblémový, tak nesnášenlivý i příjemný a hlavně tak tvrdohlavý, prostě tak kouzelně praštěný a pošahaný. S Helenkou jsem prožila po telefonu její i má trápení i chvíle radosti. Byly to často hodinové telefonáty naplněné slzami. To když jí umřel pes nebo když řešila partnerské problémy. Helenčin život totiž připomíná horskou dráhu. Z nejvyššího bodu dokáže být rázem takřka na zemi, aby se vzápětí vrátila do závratných výšin.

O tom, že vyjít s Helenkou není jednoduché, jsem se přesvědčila, když mi vloni navrhla, že bychom mohly společně navštívit světovou výstavu psů v Dortmundu. Její smečka se totiž od doby našeho seznámení rozrostla o několik „kusů“, z toho dva z mého hnízda. Modrou holku Mafii a malého skřítka Lupínka, který všechny překvapil tím, že přežil, ačkoli ne ve zcela optimální formě. Helenka projevila touhu předvést Mafii na světové výstavě nikoliv za účelem vítězství, ale hlavně za účelem zúčastnění se a za účelem konfrontace našich českých odchovů a odchovů ostatnosvětových. Helenka, šikulka, zajistila ubytování na dvě noci v penzionu, kde psi jsou vítáni a připravila auto s nástavbou pro psy. Její tolerantní šéf všechno uhradil, protože Helenčini psi jsou vlastně majetkem napůl firemním a tak je nutno je ve světě i doma náležitě prezentovat. Její šéf je buď značně důvěřivý, nebo se chce vyhnout diskusím na toto téma a tak radši vyhoví. Nevím, rozhodující bylo, že do své velkorysosti zahrnul i mě a ubytování uhradil nejen Helence a jejím psům, ale i mě a mé Poppynce, která se sice nevystavovala, ale jela v roli společnice. Na mě bylo, abych zajistila potravinové zázemí, což hlavně znamenalo tvarohové buchty, které Helenka miluje a pochopitelně tradiční řízky, které miluje neméně. Z pilnosti a nenažranosti jsem ještě připravila cca 50 obložených chlebíčků, termosky s kávou, klobásy o pálivosti různé intenzity, kyselé okurky a další a další věci, které jsme potom nemohly do vozu ani nacpat.

Jako základní tábor pro naší výpravu byl určen Hvězdov, pátek, 10 hodin dopoledního času.

Počasí slunečné, teplota 25°C, vítr mírný severozápadní, rosný bod a okluzívní fronta ……..

Zkrátka, výprava začala v naprosté pohodě. Ovšem pouze k Drážďanům. Helenka, žena veskrze moderní si předem z počítače vyjela podrobný itinerář cesty. Itinerář byl natolik důkladný, že nepovažovala za nutné přibalit autoatlas a tak jsme byly závislé pouze na několika stránkách popsaného papíru. Musím říct, že jsem tohoto jejího neuváženého kroku litovala a na moje slova ostatně došlo. Tyto stránky jsem k mému zoufalství dostala na starosti. Fakt, že nemám s sebou brýle a že se mi při četbě za jízdy dělá zle od žaludku nebrala Helenka na vědomí. V důsledku toho jsme se poprvé ztratily v Drážďanech. S pomocí dobrých lidí a mé lámané němčiny jsme se sice v pořádku napojily na dálniční tah na Dortmund, ovšem na jiném místě, než označoval složitý itinerář. Tím pádem jsme byly ztracené a to doslova. Helenka nasadila směr Berlín a tvrdošíjně trvala na svém, že všechny cesty vedou do Dortmundu. Na mé naléhání, že cestujeme jaksi příliš na sever a měly bychom na prvním sjezdu otočit nebrala ohled. A tak jsme si zajely veselých 150 kilometrů. Zatímco já jsem byla blízka nervovému kolapsu, Helenka byla v těžké pohodě, což mě ke kolapsu blížilo ještě víc. Když se tak nad tím zamyslím, vlastně je to pokaždé tak. Když jsem v pohodě já, Helenka se vzteká, nebo je uražená. Když je vysmátá ona, mě do smíchu rozhodně není.

Po dvou hodinách jsme se nakonec přeci jen dostaly na dálnici, vedoucí ke kýženému cíli a cesta ubíhala za častého občerstvování celkem dobře, i když rychlost nebyla díky typu vozidla nijak závratná. Marně jsem na straně spolujezdce prošlapovala imaginární plynový pedál, Helenka svým daným tempem rozvážně pokračovala směrem Dortmund.

Na místo jsme dorazily takřka večer. Na kousku papíru měla Helenka adresu penzionu a ofotografovanou část mapy města, která nám ovšem nebyla k ničemu vzhledem k tomu, že jsme nevěděly, ve které části Dortmundu se nacházíme. Hezky jsme se projely centrem, minuly jsme i výstaviště a po slabých dvou hodinkách bloudění a mém několikerém ptaní jsme dorazily na místo. Musím konstatovat, že Dortmund je značně velké město, které má ovšem mnoho identických budov (nebo že by to bylo tím, že jsme je míjely víckrát?). Nemohu posoudit. V soukromé vilce, na kterou jsme měly adresu jsme, jak se ukázalo, hlavu složit nemohly v důsledku nějakých nedorozumění co se počtu psů a lidí týkalo. Nakonec nám bylo nabídnuto jiné, naštěstí ještě lepší ubytování, kde jsme měly k dispozici celé patro a každá svůj vlastní pokoj. Ještě večer jsme dokonce poměrně blízko našeho ubytování nalezly i hezké venčící místo a tak den končil sice bouřkou, ale pro nás růžově. Ráno jsme vstaly časně, tedy, já jsem se domnívala, že vstávám časně, ale Helenka už měla zabranou koupelnu, vyvenčeno a snad i nastartované auto. Helenka je nesmírně činorodá a čilá. Taková čilost po ránu mě ale přivádí k šílenství. Ale tohle její takřka noční vstávání se nakonec ukázalo jako výhodné vzhledem k tomu, že jsme se nehandrkovaly o sprchu a mohly v klidu vyrazit na výstaviště. Výstava byla ohromující. Tolik psů pohromadě jsem v životě neviděla. Vždyť například jednu celou halu obsadily německé dogy! Hal bylo moc, stánků hodně, psů mraky. Bohužel na mraky psů připadalo pouhých několik desítek metrů čtverečních na venčení a tak tyto prostory podle toho vypadaly. To byla skutečná vada na kráse. My jsme ale byly nadšené. Já jsem se u kruhu tibetských dog setkala i se spoustou známých, které jsem dlouho neviděla a tak jsem byla spokojená. I Helenka byla spokojená, dokonce i když jí Mirek Pomeje rozsedl rozkládací stůl, pod kterým spala Poppynka. Ta byla tak vzorná, že jí z celodenního dřímání nevyrušil ani rachot řítícího se Mirka. Pouze se poposunula stranou a pokračovala v slastném dřímání. Výstava byla poučná, protože tolik psů jedné rasy se málokde vidí pohromadě. O úrovni a posuzování psát nebudu, to je téma na jiný článek. Helenka s Mafií obsadila čtvrté místo a byla patřičně pyšná a šťastná. Večer jsme za odměnu se psy vyrazily do ulic Dortmundu a bylo to skvělé. Zahrádky restaurací a kaváren, na náměstí živá kapela a spoustu bavících se lidí. Plno světel, prostě nádhera. Tak úžasnou atmosféru jsem viděla naposledy na dovolené v přímořských městech. Byly jsme po celém dnu tak utahané, že jsme strašně rády zalezly do svých pokojů a zhasly.

Cesta domů se obešla bez větších incidentů. Pouze několik sporných chvilek zkalilo na chvíli atmosféru, ale s Helenkou se bez chvilek neobejdete. Nejdříve se po drobném zabloudění otáčela na vedlejší silnici a vjížděla na hlavní. Nebudu dopodrobna líčit dopravní předpisy a situaci na vozovce, pouze musím konstatovat, že pravdu jsem měla já, jakožto starší a zkušená řidička. Naopak Helenka pravdu neměla v žádném případě a odmítala to přiznat. Hádka o dopravní pravidla nám zpestřila cestu na příštích sto kilometrů. Pro ctěné čtenáře zdůrazňuji ještě jednou – pravdu jsem měla já! Jestli vám někdy Helenka bude tvrdit opak, přičítejte to její mladické nerozvážnosti. Když nad tím tak přemýšlím, docházím bohužel k závěru, že Helenka, ačkoliv je podstatně mladší než já, vůbec nectí mé šediny a chová se drze až vyzývavě. Mnohdy je až zpupná! To se také ukázalo v Drážďanech (už zase!), kde neuposlechla mých pokynů a opět zabloudila. A opět tvrdohlavě trvala na svém a jela svou cestou. Myslím, že tak dobře jako Drážďany neznám ani vlastí město. Projely jsme všechny vilové čtvrti, minuly jsme fotbalový stadion, který právě opouštěli fanoušci, prohlédly jsme si část města obývanou studenty, navštívily jsme přístaviště parníků a přírodní koupaliště na Labi. Jediné, co jsme nenašly byla výpadovka na Varnsdorf. Zato jsme nakonec našly cestu na přechod na Cínovci, i když jsme tušily, že to nebude optimální řešení. Také ano. Na velkém přechodu nás odmítli s náklaďáčkem pustit přes hranice bez celního odbavení. Byla ale neděle a tak jsme v úmorném horku čekaly na celníky a ztratily tím spoustu času a trpělivosti.

Po dojezdu do Hvězdova jsme ale přeci jen vyhodnotily cestu kladně a Helenka dokonce prohlásila, že jsem jedna z mála s kterou se snesla. Větší poklonu mi nikdo už dlouho nesložil.

Jestli je vám to divné, je vidět, že neznáte Helenku. Já ji naštěstí znám a jsem ráda. Kamarádství s ní udržuje člověka v permanentním střehu a bdělosti. To není vůbec špatné, protože zrovna jako někdo udržuje postřeh luštěním křížovek či studiem, já se udržuji bystrá kontaktem s kamarádkou. Možná mi připomíná mě v mladém věku, možná je taková, jakou bych chtěla mít dceru. Čert ví, co v tom je, ale mám jí moc ráda.

Zima byla dlouhá. Že bude dlouhá jsme tušili už v říjnu, kdy ze sklizených polí začaly proudit do naší zahrady i do našeho domu tisícihlavé davy hrabošů různých velikostí a typů. Táhli pochodovým krokem v mnohastupech oděni do jednotného šedohnědého dresu a silně připomínali skvěle organizovaný všesokolský slet. Dav evidentně obsahoval celé rodinné klany, protože po odložení zavazadel se skupiny bouřlivě objímaly a vítaly. Hraboši přicházeli ze všech směrů a světových stran, podle jejich rozhovorů a dialektů bylo možno usoudit, že pocházejí až od Chebu a Kardašovy Řečice. Jaká krása! Zvířátka přeci naše rodina miluje nade vše. Myšové byli z různých myšových společenských vrstev, což se dalo poznat podle kvality bagáže. Někteří na zádech nesli jednoduché baťůžky, jiným služebnictvo táhlo množství kvalitních kožených zavazadel. Tito V.I.P. myšové se stěhovali rovnou do domu, protože zahrada jim nebyla dost nóbl, myší plebs si zatím začal parcelovat zahradu a budovat nové domovy, takže vbrzku náš pozemek připomínal nepovedený kulečníkový stůl, na kterém kvantitativně převažují otvory nad suknem. Myšové s rodinami žili velice čilým společenským životem, pořádali mejdany a diskotéky a chovali se po všech stránkách nevybíravě hlučně. Evidentně museli holdovat alkoholu a možná i jiným přírodním drogám, potravu si pak drze zajišťovali z našich rodinných zásob.

Naše psy ovšem hraboší invaze upřímně potěšila a okamžitě projevili aktivní touhu sdílet s novými zviřátky - kámoši z mokré čtvrti, jejich obydlí. Z pochopitelných důvodů anatomických rozdílností se ale musely chodbičky nejprve náležitě upravit a prohloubit do požadovaných rozměrů padesátikilového psa. A tak se do spadu prvního sněhu proměnila naše druhdy útulná zahrada na léta intenzivně používaný tankodrom.

Miláčci si myší dírky prohloubili do velikosti medvědích brlohů a medvědí brlohy pak dále proměnili v povrchové doly. Vytěžená zemina se logicky musela nahromadit vedle důlního díla a tak do prosince vznikla na pozemku ryzí a typická česká kotlina opatřená několika desítkami hor Řípů. Praotec by byl určitě zmatený. Čekala jsem na mráz jako na smilování. Přišel a s ním i sníh. Ráz oplocené krajiny teď připomínal pro změnu Krkonoše. Bylo to hezké, takové nevšední. Místní obyvatelé,navštěvující své blízké na nedalekém hřbitově se zastavovali a živě se zajímali, zda u nás na pozemku bude konečná metra trasy A nebo B. Nejsem nesnášenlivá a zvířata hluboce miluji. Musím ale po pravdě přiznat, že myšové mi časem dost lezli na nervy. Brzy totiž přestalo být jasné, kdo z nás je u nás doma skutečně doma. Početně byli jasně v převaze hraboši a v drzosti vedli také. Otevřela jsem například troubu,ve které zůstal pekáč se zbytkem francouzských brambor od oběda a na kraji nádoby ležérně poloseděli - pololeželi dva myšové, klátili nožkami, pod bradou ubrousky a v umaštěných ručičkách třímali část našeho oběda. Oba po mě loupli zlým pohledem a tak jsem raději troubu neprodleně zavřela. Jako milovnice fauny používám na vypečené hlodavce ekologické pastičky, do kterých myšové snadno vstoupí, vystoupit už ale nelze. Takovou pastičku potom vynáším i s delikventem ven za vrátka, kde ji otevřu a dotyčného vypustím. Ten potom střemhlav prchá mě v patách zpět do domu a z rohožky na mě hlasitě volá ať počkám a nezavřu mu před nosem. Je to prostě taková veselá hra. Tedy veselá pro myše, já zrovna smíchy nepukám.

Mít jen dva druhy zvířat by byla nuda a tak sdílíme náš veliký pozemek i s další sortou zviřátek – s opeřenci všech barev, forem a velikostí. Ti mi ovšem na nervy nelezou. Miluji je a starám se o ně jako o vlastní děti. Mají k dispozici veliké dvoupatrové krmítko umístěné pod střechou před okny, abychom se mohli s rodinou kochat. Je jich tu tolik, že měsíčně spotřebují dvacetikilový pytel slunečnice a nepočítaně různých specialit na bázi lojových výrobků. Oni se nám za péči odvděčují tím, že od jara do podzimu nám řvou od čtyř hodin od rána pod okny jako krávy. Od podzimu do jara jsou ovšem bezmocní tvorečkové odkázáni na naši péči a sezónní buzení je zapomenuto. Je tu tolik ptáků a tolik jejich druhů, že jsme si museli pořídit ptačí atlas a ani ten nám nepomohl veškerou opeřeninu identifikovat. Všichni jsou ale zlatíčka. Jako by věděli kdo jim pomáhá, klidně hodují i v okamžiku, kdy jim doplňuji stravu. Nebojí se ani psů. Ti se válejí pod krmítkem a jsou celí obalení do slunečnicových slupek, která se na ně shora snášejí. Ptáci skotačí mezi ležícími psy a doráží zbytky vypadnuté od stolu. Psi se nejen nenamáhají zvednout, oni jen líně zvednou víčko a nechají dvounohé pernatce aby po nich poskakovali a ozobávali jim ze srsti semínka. Jediné nebezpečí tu hrozí, ale psům. A to, kdyby včas nezavřeli oko a oprsklý vrabec jim do něj šlápl.

Bohužel, toto nezřízené ptačí hodování nahrává opět hanebně drzým hrabošům, kteří se flákají před domem a hledají spadanou slunečnici. Občas se sice některému psovi podaří si obohatit jídelníček nějakou hloupější a pomalou myší, při jejich množství je ale taková ztráta bohužel zanedbatelná.

Jako by zvířat nebylo dost, v letošní zimě k našim osmi psům, myším a ptákům přibyly dva vrhy štěňat, oba nebývale početné. Žijeme na samotě, letošní zimu byla ale samota zatraceně hlučná a živá a to hlavně od okamžiku, kdy miminka začala opouštět teplý pelíšek a zabydlovat celou naši zahradu. Prvních pár dnů byla miminka ještě hodná a zakřiknutá. Svět se jevil jako veliký a nebezpečný, a tak se držela maminek jako klíšťata a kdykoliv se matky vzdálily, přilepila se mimča na některou tetu nebo strýčka.Sladká doba zakřiknutých roztomilých medvídků bohužel pominula velice brzy a ze sladkých koloušků se stalo drzé a neslušně hlučné stádo. Jak prckové rostli, smečka se stávala značně nepřehlednou a naše samota se stále více podobala Václaváku na vrcholu turistické sezóny. A co víc, tolik pupíků, to už je nějakých majitelů, kteří jezdí své budoucí rodinné příslušníčky navštěvovat. Naštěstí jich hodně mělo odjet do dalekých cizích zemí, ale i tak bylo budoucích majitelů moře. Ti cizokrajní zase neustále i-mailovali a tak jsem dny trávila v trysku. Ráno se vstávalo po páté hodině – nakrmit tolik macíků dá zabrat. Když se nakrmili, bylo na čase vynosit kvanta pročůraných hoblin a podestlat čistými. Potom nakrmit velké psy a rodinu a byl čas krmit znovu prcky. Tak to šlo celý den a večer sednout k počítači. Byl to fofr, ale který chovatel by si mohl přát něco krásnějšího!

Jakmile se štěňátka dostatečně osamostatnila, začala statečně používat celou zahradu jako hřiště, školku a tělocvičnu. Chudák Rosík se zdivočelé smečce klidil z cesty, protože rozjívená pakáž nebrala ohledy na jeho důstojný věk a nedala mu chvíli pokoj. Připadala jsem si často jako v kresleném filmu o Pepkovi námořníkovi, kterému miliony termitů sežraly dům nastojato. Nepřehledné a nepřehlédnutelné stádo štěňat se vrhlo na vzrostlý keř rybízu a z epicentra se ozývaly nepěkné zvuky intenzivního chroustání a mlaskání. Když stádo zvedlo hlavy, z keře zbyly pěticentimetrové pahýlky zubožených větviček. Jako malé piraně! Nebo ještě výstižněji – jako ti Pepkovi termiti, kteří za sebou zanechávají poušť. Kudy prckové prošli, tam sedm let tráva neporoste. Sotva přetvořili jeden keř na nevzhlednou bonsaj, vrhli se neprodleně na další, který taktéž během několika minut zrecyklovali až do úplného bezvědomí. Hodně jsem si letošní zimu procvičila svalstvo na horních končetinách a plotýnky. To při permanentním úklidu dřeva. Malí lotříci pod vedením (bohužel) stále hravé a infantilní Ivanky denně s železnou pravidelností vyklízeli dřevník. Nepomohly ploty, plůtky, pletiva, prostě nic. Samotní prcci by si s plotem těžko poradili, ale Ivanka je vybavena dostatečným fyzickým potenciálem, a tak nepříjemné překážky odstraňovala ochotně z cesty. V noci se z venku ozývaly tajemné zvuky, rány , funění a vláčení. Ráno pak byla zahrada pokryta vrstvou topného dřeva v nejrůznějším stádiu rozžvýkanosti. Za své vzaly samozřejmě i menší okrasné keře, jedna borovice vejmutovka, dvě mladé třešně, držák na slunečník, nohy od stolu, který zlotřilci snížili na velikost používanou v japonské restauraci, východní stranu psí boudy, kabely od míchačky a několik psích koberců. Tolik štěňat se podobalo spíš přírodní katastrofě než sladkým psím miminkům.

Letošní zima byla ale významná ještě z jednoho důvodu. Konečně jsme totiž zkolaudovali a nastěhovali se do nových prostor. Naše velká bývalá ložnice teď mohla konečně sloužit jako porodnice a odchovna a věřte, byla to paráda. Konečně jsem se dočkala prostorů podle mých představ. Každá holka-máma- měla k dispozici půl místnosti s vlastním východem ven na zahradu, takže mohla libovolně opouštět děti a docházet ven, nebo k nám do domu. Lítací dvířka sice musela postupem času doznat několika úprav, to když jsme zjistili, že vítr je silnější než gravitace a dvířka se otevírala jaksi sama a za silného větru se odmítala tvrdošíjně zavřít. A tak jsme opravovali, upravovali a dodělávali doma. Co by jste také nechtěli, vždyť jedna dvířka stála pouhé tři tisíce, no nedodělejte si je doma! Nakonec se ale osvědčila. Konečně po těch dlouhých letech chovu jsem nemusela v noci vstávat a pouštět matky 30x za noc ven a zase zpátky ke štěňatům. Odcházely samy a záhy to naučily i prcky. Tahle samostatnost ale trochu komplikovala krmení. Když jsem přinesla tři obrovské mísy, zjistila jsem, že v odchovně se nachází pouze část štěňat. Vyšla jsem tedy ven a svolávala ostatní. Ta vnitřní tedy neprodleně opustila odchovnu a vyběhla ven, zatímco prckové umístění venku se drali dovnitř. Při tom počtu štěňat jsem byla v neustálé nejistotě, že někdo chybí. Spočítat je nebylo takřka nikdy možné. Misky se musely rychle rozložit do dostatečné vzdálenosti od sebe a potom nastalo přemísťování mimin. Všichni se zpravidla nahrnuli k jedné misce a ostatní misky jaksi pominuli. Bylo tedy nutné je přenášet a rozdělovat, načež se za mými zády bleskurychle vraceli do výchozích pozic. Zkrátka jako stádo blech. Vyfotit se nedali, spočítat se nedali a dohledat taky ne. Jejich počet byl hlavně znát na mých lýtkách. Nohy jsem měla jednu velkou permanentní modřinu. Jakmile kdokoliv z rodiny otevřel dveře nebo vrátka a vešel či vyšel, měl okamžitě celou smečku zakousnutou kam se dalo. Jedno jste sundali, další se zavěsila. Byl to nekonečný kolotoč. Velká legrace nastala v okamžiku, kdy bylo nutno štěňata odčervit. Letos poprvé jsem musela mít prcky označeny barevnými stužkami, jinak by nastal totální chaos. Štěňata jsem po jednom brala do domu a cpala odčervovacími tabletami. Ošetřená mimina byla doma, venku zůstávala ta ostatní. Ti odčervení se doma s gustem pustili do nábytku a koberců, protože tablety je evidentně dostatečně nezasytily, těm venku brzy došlo že se jedná o zradu a rozprchli se po zahradě. Lovila jsem a naháněla jsem je jako bílý osadník bizony a stejně mi vždycky nějaká tableta zbyla. Nastalo zoufalé a nekonečné počítání a krutá nejistota, že jsem se nějakým způsobem přehmátla. Štěně se nakonec vždycky našlo, ale nikdy předtím jsem netušila, kolik šikovných schovek na pozemku máme! Skříň v kůlně, psí boudy, povalený sud na vodu, hustý keř, vyhrabaná jáma, štos prken, štos podlážek, škvíra pod lavičkou, škvíra pod valníkem …. Jeden by neřekl, do jak malého prostoru se vměstná poměrně velké štěně!

Bylo to prostě obrovské povyražení a aby povyražení nebylo dost, musela jsem letos řešit i problémy související s leteckou přepravou štěňat cestujících do zámoří a Skandinávie. . Naštěstí mi přátelé, kteří už štěně letecky posílali, poradili skvělou společnost, která se specializuje na přemísťování zvířat v prostoru a v případě USA i v čase. Odpadlo tedy protivné obíhání celnic a veterinářů, stačilo jen štěně a přepravku dovést a ostatní zajistili sami. S přepravou štěňat ale bohužel souvisí i různé dovozní podmínky různých zemí. Každá země má své byrokraty kteří tvoří byrokratická pravidla a předpisy. Přestože jsme členy EU a jeden by předpokládal, že tyto podmínky budou stejné, byla jsem notně překvapena. Mimino cestující do Německa nepotřebovalo takřka nic. Do Francie ale muselo mít mimo tetování i čip, očkování naštěstí stačilo jedno. Do Polska nemusí být čip, do Maďarska ano. Do Finska smí štěně až měsíc po očkování proti vzteklině a musí být speciálně odčerveno na speciální červy. Do Švédska štěně takřka nemůže a tak cestuje do Finska a pak dál. Nejlépe je na tom kuriózně USA. Tam nemusí mít prcek takřka nic, jen musí letět dřív než ve dvanácti týdnech věku. To aby měl člověk hlavu jako kůň a inteligenci jako premiér. Tedy, to jsem přehnala, ten kůň by stačil, vyšlo by to ostatně nastejno a kůň je jednoznačně krásnější.

Bylo to moře běhání, zjišťování, ujišťování a nervů s úředníky. S úředníky jsem měla za svůj poměrně dlouhý a plodný život co do činění už mnohokrát. To, co jsem zažila letos na Státní veterinární správě, to byl ale skutečný šok. Potřebovala jsem se informovat na možnost dovést do ČR štěně ve věku dvou měsíců, což, jak jsem se od chovatelů dozvěděla lze na základě výjimky. Týden jsem tedy trávila tím, že jsem několikrát denně telefonovala na různá čísla této státní instituce dobře placené z našich daní. Žádný telefon nikdo nezvedal ani po notně dlouhé době vyzvánění. Byla jsem zaskočena a pro jistotu jsem se informovala na Telecomu zda úřad nezměnil čísla. Nezměnil. V pátek se mi konečně podařilo prorazit na ústřednu, což mě tak zaskočilo a šokovalo, že jsem takřka zapomněla proč volám. Nepříjemný pán mi na můj dotaz proč nikde neberou telefony sdělil na půl huby, že mě tedy zkusí někam přepojit, ale že mi to asi nevezmou, protože telefony neberou nikdy ani Oni, ba ani Jejich sekretářky.

Prý Je to ruší a oni mají jiné starosti. Nevěříte? Věřte, nevymyslela jsem si ani čárku!

Na mé naléhání neochotný ústředník přepojil můj hovor na jakéhosi MVDra, který měl být kompetentní. Po slabých třech minutách sluchátko zvedl a než jsem stačila vydat hles, zařval do telefonu: „Nóócóó!!“ Vyrazilo mi to dech, sluch i sluchátko z ruky. Nesměle a náležitě poníženě jsem ze sebe soukala svůj dotaz a když jsem se dosoukala do poloviny, skočil mi do ucha a nevrle zařval: „To si musíte někde zjistit, na to my nemáme čas!“ Než jsem se stačila vzpamatovat, zavěsil a byl konec. Celkový výsledek: NULA + 72,- Kč za hovor.

Mám úředníky ráda a vážím si jejich těžké a zodpovědné dřiny ve prospěch nás, obyčejných prostých lidí. Proto se na Státní veterinární správu ani za mák nezlobím, neboť si uvědomuji, že v nás nenápadnou a nenásilnou formou vzbuzují netušené schopnosti a vedou nás k samostatnému jednání a zodpovědnosti nad vlastním osudem. Je to dobře a nakonec vidíte, ty informace jsem sehnala opravdu jinde. Sice na kusy a postupně za cenu několika set korun za telefony a naftu, ale sehnala ! Chtěla bych se těm velkým a mocným úředníkům nějakou formou omluvit za obtěžování v úřední době, leč telefony mi s největší pravděpodobností nezvednou a omluva formou dopisu by je zdržela od důležitějších záležitostí tak to asi nechám plavat.

No, vraťme se k zimním miminkům. Letošní rok, právě díky faktu, že mi některá štěňata cestovala do cizích zemí, byl v něčem specifický. Štěňata česká, tedy domácí, odchází z domu ve věku osmi týdnů. To je fajn. Je to akorát na to, aby byl člověk tak trošku rád, že se té nezvedené bandy postupně zbavuje. Není to tak dlouho, aby některého prcka obzvláštně miloval a tak se loučení dá celkem překousnout. Když vám ale pupík zůstane doma tři měsíce, je to rázem o něčem jiném. Dvě holčičky – budoucí Američanka a budoucí Němka zůstaly přesně do těch tří měsíců a jeden chlapeček cestující do Finska dokonce čtyři. Tak, a to je problém. Štěňata namísto společného obecného oslovování jménem:“prdelky“, začnete oslovovat jejich křestními jmény, začnou docházet pravidelně do domu a jezdíte je učit na vodítko do města, aby vám v cizině nedělaly ostudu jakožto vesničtí buránci. A v ten okamžik jsou to VAŠE štěňata. Obzvlášť jsem si zamilovala zlatou Němku, která oplývala něžnou a citlivou povahou a která se natrvalo nastěhovala k nám do obýváku, neboť preferovala naší společnost před spolkem hrubých psů. Byla moje sluníčko a její odjezd byl zdrcující. Američanku jsme na letiště vezly s kamarádkou Libuškou a obrečely jsme její odlet obě.

Nejhorší to bylo s Orsonem, doma zvaným Pučmeloun, který ve čtyřech měsících byl skoro stejně velký jako dospělé feny a skutečně odlétal MŮJ pejsek. Přiznám se bez mučení, že nebýt toho, že se budoucí majitelky tak strašně těšily a denně mě zahrnovaly e-maily s dotazy a žádostmi o fotografie, určitě by zůstal doma. Chov psů je krásná, ale i smutná věc, ale o tom to je, že?

Na Slovensku,v Žilině mám dvě přítelkyně. Známe se skoro šest let, jsme v pravidelném styku, velmi si rozumíme a máme se rády a nikdy jsme se neviděly. Martina, řečená Maťka a její maminka Andulka si se mnou pilně telefonují, píšou, posílají e-maily a to všechno od chvíle, kdy mě viděly se štěňaty v televizním pořadu Miláčci. Mám je obě moc ráda a byla jsem zvědavá, jak vlastně vypadají a jaké jsou. Naše první setkání mělo právě nastat.

Na dvoudenní mezinárodní výstavu v Bratislavě jsem se tedy opravdu moc těšila nejen pro výstavu jako takovou, nejen kvůli setkání s Maťkou a Aničkou, ale hlavně na „dámskou“ jízdu. Byly jsme domluveny s kamarádkami že výstavu pojednáme jako výlet bez chlapů a tedy i bez problémů. Osádku prvního vozu a zároveň hotelového pokoje jsem tvořila já, moje nejlepší kamarádka Libuška a Poppynka. Druhá posádka byla tvořena Lenkou, její dcerou Terezkou, Ivankou a čubinami Po-nyou a Onassií. Jak vidíte, i složení psí osádky bylo čistě ženské. Vzhledem k neúčasti chlapů jsme se s Libuškou na cestu nijak zvlášť nechystaly, alespoň co se jídla týče. Žádné chleby s řízkem, žádné klobásy, sušenky, chladnou tašku s nápoji, termosky s kávou …., prostě pohodička. Všechno potřebné jsme plánovaly pořídit cestou u pumpy nebo v restauraci. Dlužno ovšem přiznat, že na druhou stranu tašky s našimi osobními předměty byly nadprůměrné. Bylo domluveno, že obě posádky se sjedou u určité nejmenované benzínové stanice u Brna a odsud budou pokračovat společně. Mně osobně to dělalo trochu těžkou hlavu, vzhledem k tomu, že Lenka jako řidička striktně dodržuje předpisy, hlavně co se maximální rychlosti týče, zatímco já je striktně nedodržuji, hlavně co se maximální rychlosti týče. U Brna si totiž Lenka měla převzít Terezku, vracející se z Chorvatska. Nakonec mi ovšem rychlost hlavu dělat nemusela, protože Terezka měla k Brnu oproti původnímu předpokladu přijet až večer a tak jsme s Libuš byly pověřeny jet napřed, najít hotel, vyzvednout i jejich klíče a čekat. Alespoň tak nás naprogramovala Lenka.

V poledne jsme tedy s Libuškou a spokojenou Poppynkou, která nesmírně ráda cestuje vyrazily směr Bratislava. Jedu-li s Libuškou kamkoliv, nepotřebuji v autě rádio, protože vydržíme žvanit nekonečné hodiny. Poppynka ležela vzadu, hlavu vměstnanou do prostoru mezi přední sedadla a funěla a slintala nám na ramena. To je její oblíbená cestovní poloha. Stihne sledovat dění před vozidlem a neunikne jí ani slůvko z našeho tlachání. Prostě má kontrolu nade vším. Cesta odsýpala za nepřetržitého plkání a byla přerušována pouze čůracími a kávovými přestávkami. U benzínových čerpadel, kde jsme se občerstvovaly, budila Poppynka zaslouženou pozornost. Ona se umí tvářit velice pyšně a přezíravě a i když jí pozornost okolí evidentně dělá dobře, dovede upírat znuděný pohled ostentativně skrze obdivovatele jako by neexistovali. Je to prostě nafoukaná fiflena.

Někde těsně před Brnem mi náhle zazvonil mobil a ozval se nejistý hlas mého syna: „Ahoj mami, co bys říkala, kdyby jsme měli pejska?“ Vzala jsem to jako vtip: „ Děláš si srandu? Kterého máš na mysli ?“ optala jsem se. Znám svého synka jako své boty a vím, že je žertéř, který mě rád provokuje imaginárními jobovkami aby se následně krutě pobavil na můj účet. Dlužno podotknout, že jsem víc než vhodný objekt takových žertů, neboť jsem přeborník ve skoku na špek a také se velice ochotně a často lekám, což je další koníček našeho Honzíka.

„No, byli jsme s klukama na houbách a našli jsme u stromu psa přivázanýho drátem! Mami, že si ho můžu nechat, von je strašně hodnej!!“ mlel Honzík a nebyl z přerušení. „Mami, kdybys viděla, jak se strašně bojí, pořád za mnou chodí a drží se mě jako klíště …..!!“

Zatajil se mi dech, bylo mi jasné, že jsem v pasti. „A jak vypadá?“, zeptala jsem se opatrně, načež bylo Honzovi jasné, že zvítězil. „Je to čistokrevnej dlouhosrstej jezevčík“, zněla odpověď. Ležela jsem na lopatkách. Poslední pokus o ofenzívu z mé strany byl : „Musíš se ale zeptat tatínka, bez jeho svolení to nejde. Když tak ho odvezte do útulku.“ Spoléhala jsem na tvrdost otce. Ještě jsem stihla poradit, aby pejskovi zkontrolovali uši jestli má tetování a upozornit, že v případě že táta řekne ano, okamžitě zajet na veterinu na očkování, odčervení a odblešení dřív než ho začlení do smečky. Vydala jsem přesné pokyny jak ho doma seznámit se psy, s kým nejdřív a s kým až posléze. Syn byl tak netrpělivý, že jsem stejně měla pocit, že neposlouchá. Ostatně jsem v podstatě počítala s tím, že té šílenosti učiní manžel přítrž.

Za necelou hodinu zvonil telefon znovu. Tentokrát to byl manžel. Sdělil mi, že sedí v čekárně u veterináře, že pejsek není až tak dalece jezevčík, že mu dali jméno a že je děsně milej. A bylo to. Měli jsme doma Kamila .

Než se celá transakce telefonicky vyřídila, byly jsme s Libuškou na Slovensku. Tedy, musím říct, že Bratislava mě částečně zklamala. Byla jsem tam poprvé,tedy přesněji řečeno, projížděla jsem. Ale i to byl problém.Slovensko je zemí reklam. Na každičkém volném sloupu, zdi, stěně ba i semaforu visí mraky cedulí, cedulek, plakátů, bilboardů a reklam všeho druhu. Je jich tolik, že se tam už evidentně nemohou vejít směrové ukazatele a tak jsme úspěšně zabloudily. Kýženou odbočku na Svätý Júr, kde byl náš hotel, nebylo možné najít.

Třikrát jsme se na směr musely ptát dopravního policisty. Jeden stál ležérně opřený o semafor s cigaretou nedbale vetknutou do rtu. Byl naší otázkou okázale zaskočen a nevěděl přesně. Byla jsem v šoku. U nás jsem nikdy policistu s cigárem neviděla a vždycky se mi dostalo rady. Aby bratislavský policajt neznal cestu do známého letoviska vzdáleného 12 km od města, tak to jsem skutečně nečekala. Další dva policisti nás alespoň přibližně nasměrovali a příště jsem se ptala už výhradně civilů. Ti nám poradili nejlépe.

Svätý Júr je velmi pohledný kříženec vesnice a malého města a nad ním, směrem ke kopcům se nacházel náš horský hotel. Ubytování sehnala Lenka, tedy přesně řečeno, její slovenský známý, který se evidentně vyznal v místních poměrech. Po dvě noci jsme na něj s vděčností v srdci vzpomínaly.

Hotel byl z ulice velmi hezký. Byl umístěný v zalesněném údolí a přiléhal k jedné stráni. U hotelu byl tenisový kurt, bazén mimo provoz a parkoviště přímo pod okny. V recepci jsme obdržely klíče od pokoje a vstoupily do hotelu. Moje babička tomu říkala: navrch huj a vespod fuj. Jak byl hotel z venku krásný, tak z druhé strany směrem od stráně byl vlastně teprve ve výstavbě, což jsme zjistily až po vstupu na chodbu, která byla ukončena přímo strání. Byla to vlastně taková pavlač na rubu stavby. Zvláštní řešení, které nabízelo otázky, zda již proběhla kolaudace a s jakým výsledkem. Otevřeným oknem byl slyšet ruch parkoviště, štěkot (hotel byl plný vystavovatelů a jejich psů) a veselé hlasy dětí i dospělých. Shrnula bych to tak, že jako jiné hotely se mohou pochlubit pokoji s výhledem, tento hotel mohl jednoznačně inzerovat pokoje s výslechem, což ovšem lze jen stěží označit za přednost. Pokoj byl ale příjemný a tak jsme nereptaly, osprchovaly se a vyrazily s Poppynkou do lesa.

Nad hotelem byly ještě dvě velké zděné chaty, zřejmě podnikové, které byly plné dětí, magneťáků a rozverných hostů, kteří už v podvečer slavili pátek. Listnatý les se jevil jako ideální pro dlouhou procházku se psem. Po vstupu do lesa nás obklopilo vlhké dusno a mračno nenasytných komárů, kteří se neuvěřitelně hlasitě dožadovali večeře. Protože jsem nebyly ochotny se s nimi dělit o naši vzácnou modrou krev, zatroubily jsme na ústup a prchly do bezpečí hotelového pokoje. Nenávidím komáry, jejich pisklavé hlásky mě v noci přivádí k šílenství a tak jsem měla hrůzu z toho, že předsunuté hlídky nepřítele mohly objevit místo našeho nočního odpočinku. Naštěstí z neznámého důvodu se komáři do pokoje nedostavili.

Zato se ale dostavila jiná hrůza! Lenka s Ivankou trčely stále ještě kdesi poblíž Brna a marně čekaly na Terezku. Ta dorazila až pozdě večer a tak jsme se ten pátek ani neviděly. My s Libuškou jsme s povděkem konstatovaly, že i u Bratislavy vysílají kanály české televize a tak jsme se mohly v horizontální poloze na posteli věnovat tradiční české zábavě – sledování TV. O trochu vzruchu se postarala ještě Poppynka, která odmítala vzít na vědomí skutečnost, že Libuška se mnou sdílí manželskou postel a urputně se snažila Líbu z lože vystrnadit. Odstrkovala jí, lehala si na ní a snažila se napěchovat mezi nás. Nakonec jí ale nezbylo než se smířit s faktem, že se prostě všechny na postel nevejdeme a s těžkým povzdechem ulehla na podlahu. Protože je ale vytrvalá, což je chvályhodné, pokusila se o měkké místečko po mém boku ještě mnohokrát za noc. Venku se setmělo, příroda se uložila k spánku. Ne tak naši slovanští slovenští bratři. A to byla ta výše zmíněná hrůza, která nastala. V tichém údolí se nesl každý sebemenší zvuk jako v kotli antického stadionu. Musím bohužel konstatovat, že místní obyvatelé vyluzovali po celou noc zvuky síly motorové pily. Celou noc se startovala a túrovala auta na parkovišti, celou noc u dvou velkých chat plály vatry, cinkaly sklenice, řvaly děti, zvraceli dospělí, pěly se prostonárodní i sprostonárodní písně a do toho všeho ve všech pokojích štěkali a kvíleli psi, kterým hluk nedal spočinout. Ten hluk ostatně nedal spočinout ani lidskému osazenstvu pokojů. Copak já, protože se znám a vím, že mám mimo domov problémy s usínáním, měla jsem samozřejmě s sebou prášky na spaní. Libuška ovšem práškem pohrdla, protože nechtěla své tělo zatěžovat přívalem nebezpečných chemikálií a tak strávila noc střídavě převalováním a marnými pokusy o spánek a střídavě u okna, kde se snažila řevem rozehnat hlučící elementy. Okno zavřít nebylo možné, protože srpnové horko by nás v uzavřeném pokoji zahubilo ještě rychleji než decibely. V noci také dorazila děvčata z vedlejšího pokoje a místo zaslouženého odpočinku po dlouhé cestě se musela připojit k pořvávající Líbě. Ráno jsme se sešly u snídaně, pod očima tmavé kruhy, v očích tik a nervový třes rukou. Podobně mátožně se po jídelně pohybovaly i další zničené osoby obojího pohlaví a jejich chlupatí přátelé s vyřvanými hlasivkami. Jak rády jsme opustily ten den pokoje a zamířily na výstaviště, které se po strávené noci zdálo být poklidnou a tichou oázou!

Zdrceně jsme se dovlékly ke kruhu, rozložily křesílka a vysíleně do nich upadly. Jediná čilá byla Terezka, což je vzhledem k jejímu věku pochopitelné. Ovšem my ostatní máme zenit mejdanově probdělých nocí nenávratně za sebou a tak jsme omámeně civěly před sebe a lily do sebe kafe.

Z této letargie mě vytrhlo až setkání s Andulkou a Maťkou. Maťku jsem zprvu vůbec nepoznala, čekala jsem děvčátko z fotografií a přede mnou stála krásná vysoká slečna s milým úsměvem. Ona sama je ale ještě milejší, než celý její úsměv. Závidím jejím rodičům. Taky bych moc chtěla dceru, která ze všeho nejvíc miluje kynologii a psy vůbec. Svojí malou westičku má vycvičenou k psímu tanci tak skvěle, že když nám vystoupení předváděla, sešlo se kolem víc lidí, než na oslavách V.I.Lenina na Rudém náměstí. Otevřeně musím říct, že Maťka mě nadchla, otevřeně musím ale říct,že její maminka – Andulka mě nenadchla vůbec. Naopak – nesnáším jí!!! Je sice o něco mladší než já, ale když se přede mne s úsměvem postavila éterická bytůstka s dětskou pletí a velikýma očima, vážící odhadem 45kg a prohlásila, že je Maťčina matka, zatmělo se mi před očima. Vypadala jako o dva roky starší sestra své vlastní dcery! Jak nechutné. Nesnáším, když mi někdo připomíná moje vlastní nedostatky, obzvlášť, když ten někdo je tak příjemný a milý jako Andulka. Jak mám být potom na ní naštvaná za to, jak sama vypadám? No řekněte? Ještě, že se mnou nebyl můj manžel, byla jsem alespoň ušetřena významných pohledů a neomalených narážek. Po seznámení jsem ale zjistila, že nic na světě není samo sebou a zadarmo. Každý máme nějakého koníčka. Kupříkladu já ráda vařím a miluji dobré jídlo v jakémkoliv množství. Sama jsem chodící reklamou svého kuchařského umění. Naproti tomu Andulka cvičí. Prohlásila, že cvičení potřebuje k životu jako vzduch k dýchání. No to se to potom někomu vypadá na šestnáct, že jo?! To je potom samozřejmě sranda. Ale chtěla bych jí vidět po roce stráveném v našem domě a po mé vydatné stravě! Ani dvacet tělocvičen by jí nepomohlo! Ale musím říct, že když jsem na ní viděla ty růžové obtažené kalhoty dětské velikosti, do smíchu mi nebylo. No, prostě obě holky jsou bezvadné a senzační kamarádky a jsem moc ráda, že je mám.

Výstava proběhla celkově pohodově, umístění bylo slušné, paní rozhodčí mírně exotická, protože byla oděna do rozevlátých průsvitných šateček brčálové barvy, kterou měla i na nehtech rukou i nohou a to prosím zdaleka nevážilo tolik co Andulka. Spíše se váhovou kategorií blížila mě.

S Lenkou a Ivankou jsme se na výstavě domluvily, že večer i se psy navštívíme zahradní restauraci a s Libuš jsme jely napřed do hotelu. Po probdělé noci jsme se strašně těšily na turka a tak jsem rovnou zavítaly do hotelové restaurace. Čekalo nás ale nemilé překvapení. V restauraci přímo pod naším pokojem probíhala pravá slovenská svatba a tak nám nejen kafe neudělali, ale ještě nám došlo, že nastávající noc bude ještě podstatně horší, než ta minulá! Nezbylo nám, než na kafčo dojít jinam, ale značně jsme znervózněly při představě, že společensky znavení svatebčané budou trávit noc pod našimi okny.

Prošly jsme se s Poppynkou a šly čekat na pokoj na holky Scheinderovky s Ivankou abychom společně mohly vyrazit do městečka na vínko. Jak jinak čekat v hotelovém pokoji než vleže.

A tak jsme čekaly tak dlouho, až jsme už nebyly schopné se zvednout. Únava po probdělé noci si nevyhnutelně vybrala svou daň a tak jsem se večer doplácala do vedlejšího pokoje s omluvou, že už nejsme schopny ani procházky, ani vína, ba ani kroku.

Ostatně vedle panovala podobná atmosféra, ovšem ještě umocněna tím, že Lenka s Terezkou až do pozdního večera bloumaly s Onasií a Po-nyou po lese, protože Onice, evidentně rozrušená opuštěním jistoty svého domova, odmítala v cizině čůrat. Chápala jsem Lenku i její nervozitu. Pes, který se dva dny nevyvenčil je opravdu ohrožený na zdraví. Prostě, skončily jsme všechny v postelích už u televizních novin. Tak tomu se tedy skutečně dá říct: dámská jízda, jen co je pravda! Nastalá noc byla vlahá a tichá. Ovšem za předpokladu, že tiché vám připadají řvoucí reprobedny na technoparty. Potom by jste se skutečně pokojně vyspali do růžova. Noc probíhala v podobném duchu jako ta páteční s jediným malým rozdílem. Auta se startovala a túrovala stejně jako v pátek,u ohňů se zpívalo a řvalo stejně jako v pátek a k tomu byla noc obohacena svatbou. Svatebčané v různém stupni podnapilosti kouřili a větrali se přímo pod našimi okny a v nočním tichu se hlasy nesly tak intenzivně, že jsme měly pocit,že svatebčané sdílejí s námi nejen pokoj, ale i lože. Ne, že by nebylo zajímavé se dozvědět pikantnosti ze soukromého života Mariky, Eržiky a Pétera. Minulý sexuální život nevěsty byl také velmi zajímavý a bohatý. Dokonce jsme byly svědkyněmi i nově vznikajících vztahů, to když nějaký družba ohýbal přes zeď parkoviště družičku. Jejich horký šepot se nám rozléhal po pokoji jak z reproduktoru. Libuška byla zralá na blázinec a vzhůru jsem byla dokonce i já, přestože omámená práškem na spaní. Ticho nastalo až těsně nad ránem. Ráno se opět část hostů sešla u snídaně a oproti sobotě, kdy většina z nich nadávala, v neděli už panovalo rezignované a vysílené ticho. Když jsme opouštěly hotel a vracely klíče do recepce, nedalo mi to a ačkoliv jsem člověk nekonfliktní a mírumilovný, sdělila jsem slečně recepční, že pevně doufám, že se vidíme naposledy v životě a že klidnější noc by zcela jistě proběhla na Václaváku v době revolučního cinkání klíčů, kdy se na místě shromáždil milion demonstrantů. Slečna nebyla zjevně zaskočena, jelikož jsem vracela klíče jako mnohá v pořadí a tak pro ni tato informace nebyla nikterak nová.

Neumíte si představit, s jakou úlevou jsme opouštěly Svätý Júr. Je to sice krásné místo, ale po relaxačním pobytu v lázeňském městečku nám v hlavě hučelo jako po pobytu na výletním parníku u burácejících Niagarských vodopádů. Musím říct, že jsem se opravdu, ale opravdu těšila domů. Na výstavě nás alespoň čekalo zpestření v podobě holandského rozhodčího, který původně nebyl v rozpisu, ale posuzoval velice objektivně, hlavně proto, že Poppynka vyhrála.

V opačném případě by samozřejmě nestál za nic, ale to všichni znáte. Nejlepší je vždycky ten rozhodčí, u kterého se umístíte nejlépe. Tedy samozřejmě ne vy osobně, ale váš pes. Kvalita rozhodčího ve vašich očích klesá úměrně pořadí, na kterém se umístíte. Andulka s Maťkou byly tak obětavé, že v Bratislavě zůstaly také do neděle a tak jsme se opět setkaly, nikdo nás neokradl, což na Bratislavské výstavě nebývá pravidlem, prostě fajn den. Fajn den pouze 6x přerušil můj muž, tedy respektive jeho mobil. Přestože jsem doma navařila na dva dny, rozhodl se z neznámé příčiny experimentovat a uvařit těstoviny s houbami. První telefonát byl ve znamení dotazu – kde máme těstoviny. Druhý - doba varu . Třetí – (mírně naštvaný) těstoviny nejdou vyklopit z cedníku a slepily se. Čtvrtý – ( naštvaný) kde máme nové těstoviny. Pátý- (značně naštvaný) proč se flákám po cizině když má problémy v kuchyni? Šestý – (značně velmi naštvaný) z hovoru jednoznačně vyplývá, že příště nic a nikdy vařit nebude a že je všechno moje vina. Jako by ho někdo nutil, že? Touto jeho kuchyňskou akcí jsme přišli o několik set korun za telefony, o nervy a dvoje těstoviny.

Jakmile skončilo posuzování, rozutratily jsme s Libuš všechny zbylé slovenské peníze a vyrazily domů. Jela jsem jako o závod, ostatně jako vždycky, ale tentokrát jsem opravdu toužila co nejdříve spatřit svůj milovaný domeček, v tom domečku ložničku, v té ložničce postýlku a v té postýlce TICHO!

Utahané jsme byly všechny, Poppy ani nechtěla při zastávce opustit auto, a tak jsme se bez dalších zdržování řítily domů. V Kladně jsme vyložily Libušku, Poppynka ji vášnivě olíbala a jely jsme domů. Měla jsem trochu strach, jak Poppynka přijme malého Kamila. Ten byl už bez problémů pevně zařazen v naší psí smečce, ale Poppynka je doma šéf a tak jsem byla napnutá jak to dopadne. Poppy nakročila vznešenou nohou do zahrady, nechala se milostivě přivítat svými poddanými a v tu chvíli spatřila zrzavé cosi. Vznešenost byla ta tam a ona vyrazila prudce dopředu. Zatajil se mi strachy dech, malý Kamil se otočil chytře na záda, zavřel oči a evidentně očekával smrt. Poppy ho hlasitě očichala, olízla mu pindíka a Kamil byl náš. Dnes Poppynka Kamila bezmezně miluje. Hraje si s ním nejvíc ze všech a nechá si od něj líbit věci, které se nelíbí mě samotné. Když začala hárat, vyvolila si Kamila , ač vykastrovaného, za svého milce a Kamil ve víru vášně jí vyškubal srst na celé zadní kýtě, jelikož výš nedosáhl. Než jsem to zjistila, bylo pozdě a máme na rok po výstavách. Kamil svou práci odvedl svědomitě – Poppynka má celé jedno stehno naprosto chlupůprosté – tedy lysé. Kamil si ale nezískal jen naší smečku, do které přinesl nebývalou zábavu. Získal si i nás. Nejvíce si rozumí s Poppynkou a Ivankou, která se společně s ním ochotně věnuje infantilním hrátkám. Kamilovi je odhadem něco okolo jednoho roku a je tedy ještě takové veselé dítě, které dokáže po zahradě lítat neskutečnou rychlostí, čímž přivádí smečku do nebývalé pohybové aktivity při jeho pronásledování. Jezevčík, jak tvrdil syn, to určitě není. Snad některý z předků mohl dlouhosrstým jezevčíkem být, ovšem při cestě kolem plotu se s tím plotem zjevně spustil. Kamílek je ale krásný pejsek, který za svůj krátký život zakusil mnoho zlého. Strašně se bojí prudkých pohybů, plácačky na mouchy, novin, igelitových pytlíků a tmy. Dnes je u nás tři měsíce a hodně se zlepšil psychicky, miluje nás bezmezně, ale nejvíc našeho Honzíka, který ho zachránil a tím se v Kamilových očích stal rytířem v lesklé zbroji.

Je to prostě naše prdelka a jsme šťastní, že nám ho osud přinesl. Uděláme všichni všechno pro to, aby zapomněl na odporné zrůdy, které se ho tak nelidským způsobem dokázali zbavit.

Říká se, že jediná možnost jak si za peníze pořídit lásku je koupit si psa. Něco na tom bude, protože pes vás miluje bezvýhradně a je mu jedno, jestli jste si ho pořídili z lásky ke zvířatům nebo z prestižních důvodů. Bohužel, takových majitelů je také hodně a i ti jsou vlastníky psí lásky, byť neoprávněně. Vlastnit psa určitého plemene je opravdu pro mnohé lidi otázka prestiže, ctižádosti a peněz. Nedá se tomu asi zabránit, ale dobrý pozorovatel takové „milovníky“ psů snadno pozná třeba na výstavách. Typickou situaci jsme s kamarádkou zažily například na jedné velmi prestižní zahraniční výstavě, kde krásného psa Tibetské dogy předváděla handlerka, kterou pes takřka neznal. Pes radostně běhal a nádherně se předváděl. Přímo z něj vyzařovala radost. Po zaslouženém vítězství kdy nastalo fotografování ze všech možných i nemožných stran pes stál jako panna a pyšně hleděl do objektivů. V tom okamžiku předala předvádějící vodítko majitelce a pes okamžitě viditelně zhasl. Přikrčil se, spustil ocas a radost v očích byla ta tam. Bylo to strašně smutné a strašně typické. V závěrečných soutěžích kde byl předváděn vlastní majitelkou za celou dobu ani nezvedl ocas.

Jsou „chovy“, kde se majitelé odvděčují svým psům za jejich lásku životem v kotci. Přijdete-li někdy k takovému majiteli, nebo chovateli, mějte na paměti, že jste u „opravdového a ryzího“ milovníka psů, kterému jde jednoznačně o to, “vrátit“ svému psu jeho lásku.

Je to smutné, ale bohužel běžnější, než by jste čekali. Někteří z těchto „milovníků“ psů potom rádi na výstavách rozdávají rady o chovu a výchově psů ,o klecích se ale příliš nezmiňují.

Je to nepříjemné téma, ale my se budeme věnovat tomu krásnějšímu – šťastným psům a šťastným majitelům.

Ačkoliv každý pes miluje svého páníčka bezvýhradně, každý z nich projevuje své city trochu jinak. Budu se věnovat vlastní smečce, kde je nepřeberné množství příkladů projevů psí oddanosti. Začneme veteránem. Rosík je už starý pán a jako takový se projevuje (tedy spíše neprojevuje) velmi staticky. U něj to ale není dáno věkem,on se takový už narodil. Dokonce už jako štěně zlobil výhradně vleže a bez pohybu. Ležel za přívěsným vozíkem a požíral zadní lampy. Ležel nehnutě u dveří do garáže a požíral dveře do garáže. Na výstavě ležel nehnutě na dece a požíral vodítko své i vodítka všech psů v dosahu. Přesně takhle projevoval a projevuje i svoji lásku k nám. Tedy prakticky nijak a vleže. Nikdy si nepřijde pro pomazlení, nikdy nikoho nevítá u vrat, s každým pamlskem musím chodit za ním, ať leží kdekoliv. V podstatě člověk ani netuší, jestli ho Rosík vůbec vnímá. V případě, že ho chci pohladit a pomazlit se s ním, musím ho nejprve najít v zahradě, dojít k němu a on potom chvíli strpí, abych mu věnovala pozornost. Jeho trpělivost ale nemívá dlouhého trvání a Rosík se zvedne a otráveně se loudá pryč aby na jiném klidném místě opět spočinul. Je vám divné, že v jeho případě vůbec hovořím o psí lásce? Ještě před několika lety jsme mohli občas jet na dovolenou, protože moje kamarádka se na tu dobu k nám nastěhovala a pečovala o smečku.

Po návratu jsem ke svému úžasu byla takřka ulízána k smrti právě statickým Rosíkem a můj úžas se ještě zvětšil, když mi kamarádka sdělila,že jediný Rosík týden žalem nežral!

Ovšem po bouřlivém přivítání se Rosík odebral na klidné místo, tam ulehl a rok do další dovolené jsem opět netušila, že ho máme.Věci se podle něj vrátily do svých kolejí, všechno bylo v pořádku a tak nebyl nadále důvod ke stížnostem. Je to zvláštní a dojemné. Rosík je prostě pusinka. Pověstná je Rosíkova láska ke štěňatům. Trpělivě snáší jejich obtěžování a dokonce malým darebákům vyvrhuje potravu když má pocit, že je to třeba.

To Jingdha je úplně z jiného soudku. Od miminka je neuvěřitelně milá, přičinlivá a sladká.

Tak jako ona se umí smát málokterý pes. Kdykoliv na ní promluvím,sklopí uši, natáhne hlavu daleko dopředu a roztáhne pysky do širokého úsměvu. Pro větší efekt k tomu ještě často přidá pád na záda a odhalení břicha. Jejím dalším charakteristickým projevem je neustálé jemné chňapání po mých rukou. Kdykoliv se pohybuji po zahradě, věrně mě doprovází na každém kroku a její čenich cítím permanentně na ruce. Jemně mi okusuje prsty a kdykoliv se jí podívám do očí, její pohled jasně říká: řekni slovo a položím za tebe život!

Jingdha je opravdové sluníčko. Je tak hodná,že to v člověku až vzbuzuje bezdůvodné pocity viny. Ve smečce je také naprosto bezproblémová, s každým vyjde a každý vyjde s ní.

Ivanka také s každým vyjde a každý vyjde s ní. Ivanka totiž i ve věku pěti let je a myslím, že i zůstane, malým štěnětem. Tedy ne vzhledově, ale mentálně určitě. Ivanka je svými láskyplnými projevy podobná malému děcku. Ivanka je věčné dítě se vším všudy. Tahá mě za nohavici a za rukávy, číhá na mě za rohem domu aby následně v šíleném tempu vystartovala a prolétla kolem mě tryskovou rychlostí v tak těsné blízkosti, že se otočím kolem své osy jako figurka v kresleném filmu. Její láska je bezvýhradná, uslintaná, plná špinavých tlap na svetru a na kalhotách. Miluje všechno, co je cítit mnou a tak nosí po zahradě můj hrnek s kávou, který mi odcizila se stolu, jemně vytahuje ze země všechno, co jsem tam vlastní rukou zasadila, v autě mi funí do ucha,protože má hlavu položenou na mém rameni. Její láska je ve svém projevu ne nepodobná jako lásce dvouletého dítěte,které vás nadšeně obejme špinavýma ručičkama a dá vám mlaskavou pusu upatlanou od čokolády.

Gesárek je velmi něžný a pozorný kluk. Nevyžaduje pozornosti, ale trpělivě na ně čeká. Nikdy se nežene do chumlu psů kolem mě, ale stojí stranou a je strašně rád, když na něj v mazlení dojde řada. To si pak obrovsky užívá. Zavře oči a úplně se uvolní a poddá se mazlení. Není nikdy dotěrný, nezlobí, nepere se, miluje kartáčování, protože je to forma kontaktu se mnou. Oproti tomu Rosík se nenechá vyčesat nikdy a zásadně. Je to chlap a má svou důstojnost!

Gesárek je typický Holanďan. Bezproblémový a hodný, prostě čistá a jemná duše aristokrata.

Balinka je naše babča a jako taková má hlavně ráda svůj klid. Špatně slyší, a to dokonce i na slůvko „na“. Když byla mladší, věnovala svou lásku hlavně Rosíkovi, on byl středobod jejího bytí. Čím je starší, tím se ale víc soustřeďuje na mě a mazlí se velmi ráda. Její dcera Kája je domácí typ. Jako štěně byla malý ďábel, ale potom se krásně uklidnila a teď tráví většinu času v obýváku pod stolem a nejradši má hlavu položenou na mých nohách. Je velice klidná a rozvážná, prostě pravá tibeťanka. Neobtěžuje, nevyžaduje pozornost, stačí jí že mě má nablízku a pokud možno i na dotek. Má ráda teplo a klid. Neupozorňuje na sebe zbytečně, stačí jí mít mě na dohled. Když ale leží vedle mě a podívá se mi do očí, má je mírné, klidné a plné tiché lásky. Je prostě úžasná.

Tak a po klidné a úžasné Káje je tu neklidná a úžasná Garinka. Garinka je nervák, přeskakovatel, šplhavec, škodič a provokatér. Žádná překážka není dost vysoká, žádná cizí miska jí není cizí, žádný pták není dost rychlý, žádný darebák za plotem neujde její pozornosti. Garinka je živel, který smečce občas dokáže jít pěkně na nervy. U plotu musí být první a svou vášeň vůči vetřelci obrací proti ostatním členům smečky. Nejčastěji to odnese Gesárek, který se okamžitě znechuceně odvrací a odchází. Garinka okupuje nejlepší místo na spaní, tváří se jako urozená královna ze Sáby a kdykoliv její kruhy poruší někdo ze smečky, vyvede jí to z rovnováhy a uvede do stavu nervového kolapsu. Protože je taková hektická a nestabilní, není ani příliš mazlivá, i když se nechá pohladit ráda. Je to ovšem Rosíkova dcera a tak k mnoha věcem přistupuje obdobně. Hlavní problém je s kartáčem. Stejně jako její taťka má jakýsi šestý smysl a přesně odhadne okamžik, kdy by mělo jít do tuhého. Velmi nenápadně vyjdu ven, kartáč a hřeben schovaný v kapse. Garinka a Rosík,kteří kdykoliv jindy klidně dřímají, se neprodleně zvednou a hbitým krokem zmizí v boudách odkud je nelze vyšťourat. Jak je to možné opravdu nechápu. Stokrát týdně vycházím z domu a stokrát týdně zůstanou ti dva klidně ležet. Po stoprvé vyjdu s česacím úmyslem a oba to bezpečně poznají. Geniální zvířata, nemyslíte?

Naprosto jedinečnou v oblasti citů k mé osobě je ale Poppynka. O její lásce ke mně by se dalo psát celé hodiny. Ostatně vy, kdo jezdíte po výstavách jste možná její lásku zažili na vlastní oči. Poppynka přiletěla z Ameriky a v okamžiku, kdy opustila cestovní přepravku, spojila mojí osobu s nabytou svobodou a mě povýšila do role zachránkyně, kterou je nutno zaplavovat neustálým přílivem citů a vděčnosti. Za těch bezmála třicet let chovu jsem podobného psa ještě nikdy neměla. Poppynka mě miluje horoucně a bezvýhradně. Většinu času tráví v domě, aby mě měla na očích. Venku se pohybuje v mé bezprostřední blízkosti. Pokládá si hlavu na můj klín a nyvě mi čučí z oka do oka. Při těchto pohledech se její oči doslova zamlží citem. Vzdychá a doslova mluví celým tělem. Při sekání trávy kráčí vedle traktůrku abych jí náhodou neodjela. Kdykoliv opouštím dům a pozemek za účelem nákupu nebo jiné pochůzky, leží přilepená na branku a za jakéhokoliv počasí věrně čeká. Od té doby, co s ní navštěvuji výstavy, mě můj manžel odmítá doprovázet. Když byl nucen Poppynku podržet než v kruhu vystavím Káju, Poppy předvedla několik půvabných širokoúhlých, barevných a silně ozvučených filmových scén a manžel se za ni i za mě styděl. Prohlásil, že je Poppy rozmazlená káča a že s ní už nikam nepůjde. Prosím vás, vždyť jen v afektu vyrvala pár drnů trávy, překousala stuhu kolem kruhu a vyřvala si hlasivky když mě úpěnlivým hláskem volala zpátky k sobě! Byla jsem tedy nucena řešit situaci pomocí přátel. Musím ale říct, že z nepochopitelných důvodů už ani přátelé nejsou ochotni Poppynku hlídat. No co je to za přátele,že!? Ještě že teď už budeme na výstavách spíš v roli fanoušků a pozorovatelů a budu se tedy moct své princezně plně věnovat.

Samostatnou kapitolou ve věci vzájemné lásky psa a páníčka jsou porody štěňat. Nechápu chovatele, kteří v těžké hodince nechají své holky samotné. Ochuzují sebe o úžasný zážitek a zároveň ochuzují maminky o pocit jistoty, který skýtá přítomnost porodní asistentky v podobě majitele. Mé holky se ode mne nehnou už mnoho dní před porodem a to bez výjimky všechny. Poslední týdny tráví doma a s chutí se nechají pozorovat a rozmazlovat. Když nastane kýžený okamžik a přesuneme se do porodnice, obložím se polštáři, kávou, blokem a přenosnou televizí a vegetíme. Kdykoliv se zvednu abych si odskočila, mamina se zvedne také,nebo mě alespoň usilovným pískáním přivolává zpátky. My ženské víme,jak nepříjemná záležitost takový porod je a jak je člověk ve své bolesti sám. Jak úžasná pomoc pro rodičku je přítomnost někoho blízkého o tom nelze pochybovat. A nevidím důvod dělat rozdíly mezi rodičkou lidskou a psí. To že pes je přírodní tvor už dávno neplatí. Od doby, kdy jsme si ho sobecky přivlastnili a připoutali jsme ho také chtě nechtě částečně polidštili a neměli bychom ho nechávat v těžkých situacích samotného. Taková spolupráce při porodu je projevem té největší důvěry a lásky ze strany rodící feny jakou můžeme zažít. Majitel, který se při porodu nesmí ke své feně přiblížit zřejmě někde dělá chybu. Ale to je můj názor, nechci se nikoho dotknout

Láska tibeťanů je jaksi kultivovaná a kulturní. Jsou vznešení i při projevech lásky, jsou vznešení vlastně při všem co dělají. Dokonce i Ivanka žijící v neustálé pubertě je vznešená.

Od chvíle kdy k nám do rodiny přibyl nalezenec Kamil, pes všeho typu, získala psí láska také jinou než vznešenou dimenzi. Kamil je živočich. Strašně si váží domova, váží si jídla, váží si každé pozornosti. A přesto,že je hodně hravý a s celou smečkou vychází víc než dobře, má tendence se o naši lásku nedělit s ostatními. Žárlí, neustále se snaží umístit mezi jiného psa a kohokoli z nás. Je směšné pozorovat jak chytře se snaží odvést pozornost Poppy ode mne. Kdykoliv Poppynka přijde pro pomazlení, Kamil ji okamžitě začne vybízet ke hře tak urputně a sugestivně, že Poppy nedokáže odolat. Kamil, protože silou a velikostí by proti tibeťanům neměl šanci řeší všechno hlavou. Je to fakt chytrý kluk, už pět minut předem hlásí příchod Honzíka ze školy, ví o něm už ve chvíli, kdy Honzík vychází ze vsi. Auto mého muže pozná také od vesnice a tak když se rozčilením a radostí roztřese, jdu hřát jídlo. Za pět minut je Honza doma. Úžasný pejsek,jsem strašně ráda, že ho máme a on je strašně rád, že nás našel. Měl evidentně krutý život a tak si domova užívá každou minutu života.

Mám dobrou kamarádku, která je jednou z nejlepších chovatelek psů plemene Brazilská fila. Kamarádíme se léta a často se navštěvujeme. Fily jsou z naprosto jiného těsta než kultivované tibetské dogy. Fila je přírodní a živelná a všechny city a pocity dává najevo způsobem, který majitele poklidných tibeťáků může přivést až k těžkému nervovému šoku. Fila je nekompromisní drsňák, kterému neproklouzne myš, natož darebák. Musím říct, že pohledu na Brazilskou filu řvoucí za plotem se hned tak něco nevyrovná. Je to obdobný zážitek jako když se na vás řítí urvaný vagón. Zvuk řvoucího kamionu doplněný o stříkající sliny je vskutku impozantní a musím říct, že fila je jediné plemeno, které bych bez dovolení majitele nikdy nepohladila. Ovšem Hanina smečka mě miluje a tak se o dovolení prosit nemusím. Upřímně řečeno, vítající Brazilská fila se od hlídající fily až tak dalece neliší. Fily přistupují ke všemu se stejnou vervou. Takže vítání = zvuky řvoucího kamionu a stříkající sliny. Fily vcelku nezajímá, že vás projevem lásky mohou při své vitalitě i přizabít. Myslím, že by slintaly, funěly a šlapaly i na mé chladnoucí tělo než by jim došlo že mě už dávno uvítaly k smrti. K Haně se zásadně jezdí v teplákách a staré bundě, protože při odchodu má člověk sliny a zasychající bláto i ve vlasech. Na oblečení i na obličeji šrámy od drápů a na nohách modré pruhy od vrtících ocasů. Vrtící se ocas fily má razanci kterou lze směle přirovnat k nárazu auta jedoucího šedesátikilometrovou rychlostí. Všechny Haniny psy miluji a oni milují mne, ale favoritem zůstává Emánek. Celočerný pes velikosti a váhy peruánské lamy ode mne vytrvale vyžaduje při každé návštěvě šimrání intimních partií psího těla a miluje šišlání a muckání. Není nad to, když se vám takový kůň posadí přítulně na klín. Je to chovný pes, protože se opravdu rád chová. Sednu-li si na sedací soupravu, neprodleně nastoupí, nejdříve opatrně přední částí těla, potom jednou zadní nohou a když neprotestuji dostatečně důrazně, pak i celým zbytkem osmdesátikilového tělíčka. V té chvíli přestávám vidět, slyšet a hlavně dýchat. Emánek je ale tak šťastný, že mu to potěšení nikdy nedokážu odepřít. Hana se na mě zlobí, že na filu se nemá šišlat, protože prý to odporuje jejich charakteru! Kašlu na to, a Emánek, Toninka, Kariuše a Gája evidentně taky. Jakmile zašišlám, začnou kroutit celým tělem jako exotická tanečnice stižené padoucnicí a vůbec nedbají na to, že jsou zlí zabijáci.

U Hanky si vždycky hrozně užiji bezbřehé a brutální lásky a doma si pak o to víc vážím svých psů, kteří mě milují svou tichou a něžnou láskou. Ale ať se láska projevuje jakkoliv, od psa je vždycky upřímná. To se o lidech říct nedá. Psi totiž neumí nic předstírat. Nehrají divadla, nepomlouvají vás za zády, nevytvářejí úmyslně pomluvami nepřátelství mezi přáteli, nelžou a nikdy vás nepodrazí. Bohužel, někteří paníčkové jim neoplácejí stejnou mincí. Je to jejich obrovská škoda, protože pes vám vrátí přesně to, co jste do něho sami vložili. Takže ten, kdo do svého psa málo vloží, je sám strašně ochuzený.

Mějte své psí kamarády stejně rádi, jako mají oni vás a uvidíte,že svět bude hned hezčí.

Výstavy jsou důležitou, neřku-li podstatnou součástí čistokrevného chovu psů.

Dále pak jsou akcí vysoce společenskou, protože tolik chovatelů, majitelů a v důsledku toho drbů se jinde stěží sejde. V neposlední řadě je to příležitost předvést psa nového i staršího, nové oblečení, nové botky, nový kempinkový nábyteček, nový vůz a nového partnera.

Protože se na psích výstavách pohybuje víceméně stejný okruh lidí, je vždy koho zdrbat, pomluvit, s kým se přivítat, na koho se těšit a čí účasti se obávat. Takřka vždy se najde někdo, kdo vám pobyt na výstavě dokáže pěkně otrávit a znechutit, ale samozřejmě nejvíc je těch, na které se těšíte od výstavy k výstavě, protože jindy nemáte příležitost se sejít.

Na výstavách navážete přátelství na celý život, ale také není vzácné navázat na celý život nenávist.

Výstavníci jsou různí:

- Chorobně ctižádostiví, které uvede do stavu nepříčetnosti i druhé místo.

- Pohodoví, kteří jsou spokojení s jakýmkoliv umístěním, protože důležité je zúčastnit se a ne zvítězit.

- Ti, kteří potřebují NUTNĚ poslední CAC.

- Odborníci.

- Začátečníci.

- Hulváti.

- Ostatní.

Jednotlivé kategorie se mohou samozřejmě prolínat a to zejména u kategorie „ctižádostivý a hulvát“, „pohodový a začátečník“ a kupodivu i „odborník a začátečník“.

Na výstavách jsou samozřejmě podstatnou součástí dění hlavně rozhodčí. A, světe div se, je to s nimi stejné, jako s vystavovateli. Na některé se těšíte, některé nesnášíte, některých se obáváte.

Rozhodčí jsou různí:

- Spravedliví a korektní.

- Ukecaní.

- Ti, kteří neumí posuzovat, protože jste u nich nevyhráli.

- Příjemní a slušní.

- Nepříjemní a neslušní.

Dále se jednotlivými kategoriemi výstavníků i posuzovatelů budeme zaobírat podrobněji.

Nejprve k vystavovatelům. Někteří jsou sportovně založení. Ti dorazí na výstavu se psem a malým ruksáčkem na zádech. Po zjištění, že jejich plemeno přijde na řadu až ve 13:30 se ale brzy (většinou již na další výstavě) přeřazují do kategorie domestikovaných. Sportovní vystavovatelé se většinou rekrutují ze skupiny začátečníků. Skupina domestikovaných se bezpečně pozná podle toho, že se na výstavišti zařizují jako doma v obýváku. Z objemných okolečkovaných zavazadel postupně vyjímají: stůl, křesílka, polštářky na křesílka, slunečník i s podstavcem, prošívanou deku pro psa (psy), misku na vodu, misku na žrádlo, termosku s čajem, termosku s kávou, popelník, lahve s limonádou, láhev s džusem říznutým případně něčím řízným, balíčky s obědem a svačinou, fotografickými alby s obrázky jejich miláčků, případně jejich dovolených. Tito vystavovatelé se dostavují na místo činu obzvláště brzy, aby zabrali výhodná místa. Domestikovaní se rádi sdružují a tak v případě časného příchodu rozloží své obýváky na obrovský prostor a drží místa jiným, spřáteleným domestikovaným.

Při zahájení výstavy se to pak neznalcům může jevit jako početná svatba, nebo jiná rodinná událost.

Věnujme se nyní tak trochu charakterům. Výstav se zúčastňují chronicky známí chorobně ctižádostiví drsňáci. Slouží převážně k obveselení a s prominutím, nasrání, ovšem tajnému, protože nikdo netouží stát se středem jejich zájmu. Mnohdy ovšem jde obveselení stranou a úsměv jaksi ztuhne na rtech.

Tito hulváti jsou mezi vystavovateli známí a tak se jim každý radši vyhne. Rozhodčí ovšem nemůže a přitom právě on bývá nejčastějším cílem jejich výlevů. Scénář probíhá následovně. Na výstavu se dostaví hulvát s paní hulvátovou a buď jedním, nebo více psy. Pohrdlivě a svrchu shlíží na budoucí konkurenci, na rtech má permanentně ironický úsměšek. Není překvapením, že ctižádostivý hulvát je velmi často i „odborníkem“. Všem okolo, kteří o to vůbec nestojí, líčí přednosti svých psů a svého chovu a „laskavě“ jim sděluje v čem jsou psi posluchačů nedokonalí. Většina nedobrovolných posluchačů záhy a kvapně odchází a hulváta jsou potom ochotni poslouchat pouze ti, kdo vlastní zvíře z hulvátova chovu. Ti ovšem slyší jen a jen chválu. Kvalita se prostě nezapře. Hulvát se projeví v okamžiku, kdy k posouzení nastoupí právě pes z jeho chovu. Po obdržení známky“velmi dobrá“opouští kruh a tu nastává hulvátova chvíle.

Dotyčný zbrunátní a na nebohého rozhodčího vyřve všechen svůj vztek a frustraci. Sdělí mu, že jen debil by nepoznal nesmírné kvality nespravedlivě posouzeného psa a co se stane, jestli se to bude opakovat. Rozhodčí je zpravidla velmi slušný člověk a tak se ohradí a hulváta požádá o klid. Paní hulvátová hulváta částečně zklidní, protože si je vědoma, že ještě nastoupí k posouzení s dalšími psy. Když ta situace nastane, je možné, že rozhodčí je natolik statečný, že hulvátova psa nenechá zvítězit. Tím si zatluče hřebíček do rakve, protože tímto statečným činem si rozhodčí vyslouží nejprve metání předmětů a sprostých slov na vlastní hlavu a pak i pokus o inzultaci. Je vrchol trapnosti zažít tyhle scény na mezinárodních výstavách. Když se to potom stane v zahraničí a na českého hulváta je povolána ochranka, musí se za něj člověk stydět. Bohužel, dotyčný ani jeho drahá polovička se nestydí vůbec!

Další zajímavostí na výstavě bývá zoufalec, který po mnohaletém ježdění po výstavách nemůže za žádnou cenu získat poslední CAC, který jeho psovi chybí k získání titulu.

Nervózně podupává kolem kruhu a nervozitu přenáší na nebohého psa. Všem okolo popisuje svou zoufalou situaci a rádoby žertovně, byť s tuhými rysy v tváři žádá své konkurenty, zda by příští výstavu nemohli vynechat, aby se konečně dočkal kýženého výsledku. Jeho nervy pochopitelně vykonají své a pes v kruhu totálně selže. Odmítá se pohybovat, odmítá ukázat chrup a nakonec se v kruhu vyprázdní. Tím je zajištěna jeho příští neúspěšná přítomnost na další výstavě.

Velmi příjemnými návštěvníky výstav jsou pohodáři. Pro ně je výstava příjemná společenská událost a i když rádi vyhrají, nedělají si nic ani z neúspěchu. Mají šťastné a spokojené psy, protože výstava je pro pána i psa nestresujícím a příjemným místem, kde se dá poplkat s přáteli, pojíst klobáska a popít kávička. Ostatní je rádi vidí a oni na oplátku rádi vidí ostatní. Určitě se na mě nebude nikdo zlobit, když výjimečně v této kategorii budu jmenovat.

Takovým skvělým a všemi milovaným pohodářem je Tomáš Svoboda se svým nezapomenutelným psem Britem, který si k obveselení všech klidně lehne v kruhu a usne. Ostatní vystavovatelé a psi ho potom přeskakují, čímž si zlepšují kondičku. Z kruhu bývá zpravidla odnesen, protože, jak známo, není zdravé spícího psa prudce probudit.

Krátce se zastavíme u kategorie odborníků. Těch se totiž na výstavách pohybuje nejvíce. Je to stejné, jako když se na tribuně fotbalového stadionu sejde 30000 fanoušků. A všichni jsou odborníci a všichni by to pískali jinak, líp. U výstavního kruhu se také schází houfy odborníků, kteří buď dávají rozhodčímu zapravdu, to když zvítězí jejich pes, nebo by to pískali líp, to když zvítězí konkurent. Vedou odborné řeči o hleznech, nadprstí, postoji, mimochodu, zádi, stopu a většinou ani netuší, na jaké části psa se ta věc nachází.

Každý z nich je přesvědčen, že divák vedle, kterému se líbí Alík,je diletant, ale ze slušnosti se mu to nesmí říct. Ten vedle je přeci chudák hlupáček a musí se s ním jednat opatrně. Nesmí se ovšem jednat o odborníka hulváta.Ten nikoho nešanuje a svůj názor halasně šíří tak, aby ho slyšel nejen ten blb vedle, ale hlavně ten blb rozhodčí.

Já vím, dobře se to kritizuje ostatní výstavníky, ale sebekriticky musím říct, že nejsem jiná.

Snad mimo kategorií „začátečník“ a „hulvát“ jsem občas ve všech kategoriích i já.

Ale možná právě proto o nich něco vím.

Vím, jak „příjemné“ je, když sledujete zpoza kruhu vystavované psy a držíte palce svým odchovaným „dětem“ a vedle vás se náhle ozve zvučný hlas „odborníka“: „ Máňo, pocem, podívej ten velkej černej pes!“. Než se chovatel stačí nadmout pýchou, soused pokračuje: „Ten má ale křivý haksny,co ? Ten sotva leze! „Máte dvě možnosti. Zdravě se naprdnout a vysvětlit tomu sprostému, neznalému kreténovi, jak má vypadat nádherný pes, nebo se tiše vytratit aby nevyšlo najevo, že jste autorem toho psa.

Velmi „milá“ je také situace, kdy vedle vás tiše postává známý „odborník“ s katalogem a tužkou v ruce. Katalog a tužka nahrazují psa, protože známý odborník je chovatel na baterky a produkuje herky nehodné výstavního kruhu. O to ovšem více „ví“. V okamžiku, kdy jste bez sebe radostí nad vítězstvím svého odchovu a opojeně nasloucháte výkladu a chvále rozhodčího, se vedle vás ozve opovržlivé syknutí. Podíváte se na souseda a ten významně kroutí hlavou a na rtech mu pohrává všeříkající úsměv. „Pane Bože, ten se snad zbláznil, takový póvl a vyhrál!“ – čtete v jeho tváři a výrazu.

Stokrát si můžete říkat, že on v chovu dokázal prdlačku a jen prudí. Stejně vám to zkazí zbytek výstavy.

Náladu na výstavě zvedne: 1/ vítězství vašeho psa, 2/ vítězství vašeho odchovu, 3/ prohra psa vašeho nepřítele a konkurenta, 4/ když se pes vašeho konkurenta v kruhu vyprázdní, 5/ když pes vašeho konkurenta napadne v kruhu jiného psa a je následně vykázán, 6/ když pes vašeho konkurenta napadne v kruhu rozhodčího a je následně vykázán, 7/ když konkurent je současně hulvát a po vykázání svého psa napadne rozhodčího a je následně vykázán, 8/ když je vykázaný konkurent zároveň vaším úhlavním nepřítelem, 9/ když na vaše slova dojde.

Vaše nálada na výstavě se stoprocentně dostane pod bod mrazu když: 1/ váš pes už pošesté dostane reservního CACe, 2/ když nedostane nic, 3/ když dostane VD a hůř, 4/ když vás porazí váš osobní nepřítel a současně konkurent, 5/ když vám vykradou nebo ukradnou auto, 6/ když vám v době pobytu ve výstavním kruhu ukradnou doklady a peněženku z tašky, 7/ když se vám pes vyvlékne z obojku a jste nuceni splašené zvíře pronásledovat areálem výstavy, 8/ když jsou špinavé a smradlavé záchody, 9/ když je rozhodčí „neschopný pitomec“.

A tím jsme u nich. Nejdůležitějších, nejproklínanějších, nejmilovanějších a nejmocnějších – u rozhodčích.

Rozhodčí je na ve výstavním kruhu neomezeným pánem. Tedy, měl by být. Občas se ale může stát, že se nechá ovlivnit hlasem lidu zpoza kruhu.

Někteří rozhodčí mají iritující návyky. Například když pobídnou vystavovatele a jejich psy ke klusu a odeberou se ke stuze ohraničující kruh do míst, kde mají známého a jmou se hovořit. Ve třicetistupňovém vedru se výstavníci i jejich psi potácejí kruhem, ti přitělní, ke kterým se řadím, popadají dech a proklínají surovce rozhodčí. Ti jsou otočeni zády ke kruhu a ležérně rozpráví se známým. Ještě horší je, když známý rozhodčího je zároveň chovatelem a rozhodčí s ním začne zapřádat odborné hovory o vystavovaných psech. To je trapas na entou!

Některý rozhodčí je zároveň pohádkář. Je milován nezúčastněným laickým publikem, protože vypráví zajímavé historky o plemeni a jeho chovu. Nic proti tomu, jen je potřeba, aby se bajky shodovaly se skutečností.

Jsou rozhodčí takzvaně tajnosnubní, kteří nechají postavit psa do výstavního postoje před stůl rozhodčího a potom šeptají tajné informace přímo do pera, či psacího stroje zapisovatelky. Majitel netuší, proč dostal ohodnocení, jaké dostal a ostatní netuší, jestli dotyčný pes zvítězil, postoupil, nepostoupil nebo je vyloučen. Chovatelé a zájemci vně kruhu se naklánějí ke stolu a snaží se odezírat posuzovateli ze rtů jeho verdikty. Stejně jsou nakonec odkázáni na opsání výsledků z tabule, tedy v případě, že stejně tajnosnubný není i vedoucí kruhu a výsledky zapíše.

Jsou ale skvělí rozhodčí, kteří slušně, nahlas a srozumitelně vysvětlují publiku svá rozhodnutí a dokáží potěšit i majitele psa s horším výsledkem. Svá rozhodnutí vždy zdůvodní a nenechají vyhrát své známé. Dlužno říct, že takových rozhodčích je většina. Ovšem, není ten, který se zavděčí lidem všem a tak se stane, že i výborně posouzená výstava, na kterou si nikdo nemůže stěžovat se přeci jen stane předmětem stížnosti. To v případě, že nezvítězil pes ctižádostivého „odborníka“, který nelení a žaluje nadřízenému orgánu, takto ČMKU na neschopného posuzovatele. Není rozhodující, že jeho pes skončil třeba na krásném druhém místě. Tito ctižádostivci se pak snaží ovlivnit i jednotlivé kluby, které rozhodčí na výstavy delegují. Na klubových schůzích jsou „ZÁSADNĚ PROTI“: Vomáčkovi, Novákovi, Kadrnožkovi ………! Nesouhlasí s rozšířením aprobace pro plemeno pro rozhodčího ….., protože nechoval plemeno XY, ale plemeno AB, které také neumí posoudit!

Je to prostě prekérní situace. Někdo má rád holky, někdo zase vdolky a kdyby se pořadatelé výstav řídili požadavky jednotlivých majitelů psů, uskutečnila by se maximálně výstava v Horní Dolní s jediným výstavním kruhem.

Rozhodčí je prostě člověk jako každý jiný a jako takový má nárok na své názory. Nesmí podlehnout tlaku chovatelů, nesmí dát facku hulvátovi, byť by to bylo víc než žádoucí, musí být za všech okolností slušňák, neměl by preferovat zvířata z vlastního chovu pakliže je současně chovatelem. Má to prostě těžké a upřímně, než začneme kritizovat, říká se: kdo je bez viny, ať hodí kamenem. A ruku na srdce, to by bylo na výstavách ukamenovaných až do úplného úmrtí, co říkate?

Proto buďme tolerantní, k posuzovatelům, ke psům, k majitelům a divákům. Protože, co si budeme nalhávat, nás dokonalých je málo!

Vždycky je v chovu nanejvýš potřeba rozšiřovat genofond plemene a obohacovat plemeno novou krví. Podle toho se snažím důsledně řídit a tak jsem dospěla do stádia, kdy jsem soudila, že je NUTNÉ přivést do ČR novou krev. Protože můj jediný plemeník – Rosík – už dospěl do pozdně důchodového věku, chtěla jsem samozřejmě kluka. A protože holek není nikdy dost, chtěla jsem i holku. Oba jsem měla zamluvené v USA u chovatele, od kterého mám už naši blonďatou rozmazlenou Barbie Poppy, protože jsem si byla jistá, že budou stejně tak úžasní, jako ona. Poppy je totiž nejen nádherná a úspěšná, ale hlavně citově obohacující naše jinak fádní životy. Manžel tomu ovšem neříká „citově obohacující“ ,on tvrdí, že Poppynka je rozmazlený fracek a že jí má dost. Ovšem on nikdy nedokáže dostatečně proniknout do citových hloubek něžné psí duše. On nikdy nedokáže ocenit neustálou přítomnost věrného psíka velikosti zvící telete, který vás oddaně doprovází do kuchyně, do pokoje, v pokoji na sedací soupravu, do koupelny i na záchod. Nejen že nechápe, on se dokonce zlobí kdykoliv nešikovně a svou vinou zakopne o Poppynku malebně se rozprostírající přes celou předsíň. On nechápe, že pejsek může plakat, když není dostatečně rychle vpuštěn do domu, ba co dím, dokonce mu vadí, když citlivá holčička pláče na výstavě v okamžiku, kdy panička odejde na WC nebo do kruhu s jiným psem. Nechápe citové rozpoložení nebohého tvorečka, který se v takovou chvíli zmítá na vodítku a snaží se ze všech sil následovat hlas svého srdce! Fakt ovšem je, že zpravidla na opačném konci citovaného vodítka se nachází právě můj muž, který je nucen s nervově labilní psí holčičkou zápasit. To je ovšem jen a jen jeho problém. Pro mě je Poppynka rozkošná, a stejně rozkošná zcela jistě budou i další štěňátka z tohoto chovu.

Již dlouhá léta prahnu po tibeťákovi v černé barvě. Tedy černé jako černé, ne černé se znaky. Úplně černé! A to se mi mělo konečně splnit a dokonce hned dvojnásobně! Rickovi se ve vrhu, ze kterého jsem chtěla chlapečka narodila i celočerná miminka. Bylo jasno, kluk je můj!

Holčičky, které byly k dispozici se ale nehodily vzhledem k příbuznosti na budoucího ženicha a tak mi Rick nabídl něco ojedinělého. Jeho Čínský přítel má vrh a on mi u něj koupí holku a ta holka bude černá! Ani jsem tomu nechtěla věřit!

Neuvěřitelné se ale stalo skutkem a tak jsem si jednoho krásného dne z letiště dovezla přepravky a v nich mimča. Obě černá, obě sladká, jak už tak štěňátka bývají, obě oprsklá, jak už tak štěňátka bývají, obě sebevědomá jak štěňátka bývají málokdy. Když řeknu, že to byli zlotřilci, budu hodně mírná a shovívavá. Oba spratečci pozvolna začali proměňovat naši druhdy útulnou zahradu v černou skládku zcizených a přemístěných předmětů, v golfové hřiště s nebývalým počtem jamek, postupně měnící podobu na minové pole po několikaletém nepřetržitém ostřelování. To, co za svůj pestrý život stihla způsobit Ivanka, stačili ti dva zloprcci stihnout za jediný den. Vanilka měla nad Matýskem ještě jednu podstatnou převahu. Matýsek sice zlobil, ale jaksi decentně. Zato Vanilka zlobila s razancí býka utrženého z řetězu. Mám na mysli hlavně její styl vítání a projevů lásky. Návštěvy začínaly čím dál častěji postávat radši za plotem a „spěchaly, takže nemohly dál“. Nebylo divu, každý příchozí ještě než stihl doběhnout do bezpečí domu byl brutálně pošlapán, poškrábán, pokousán, poslintán a jinak zdecimován, to vše v rámci „vítání“ naší něžnou černou holčičkou Vanilkou. Prostě naše Číňanka se chovala stejně jako její soukmenovci, když se „bratrsky“ „stěhovali“ do Tibetu. Ještě dodnes tam po jejich příchodu tráva neroste. Vanilka byla tak nadšená z každého příchozího, že nebylo v lidské moci jí zabránit v neadekvátních projevech lásky.

Návštěvníci, a to i z řad milovníků psů, měli ihned po vstupu na náš pozemek na tvářích nenávistný a zoufalý škleb, který se čistě ze slušnosti snažili maskovat úsměvem. Jejich křečovitě stažená ústa zajíkavě drmolila slova jako: to nic, my jsme zvyklí, to je ale milý pejsek, je přátelská, že? My to známe z domova ………

Houby, tohle mohl znát z domova jedině ten, kdo na půdě našel Golema, oživil ho a pak ho nedokázal ovládnout. Návštěvník, ležící na břiše v blátě s Vanilkou skotačící mu po zádech pak zpravidla okamžitě ztratil i poslední náznak úsměvu a dokonce se několikrát stalo, že se po vítací bestii i ohnal. Mohla jsem se hanbou propadnout. Tak nevychovaného čokla bych každému jinému majiteli pomluvila a podrobila zdrcující kritice. Co ale dělat, když je to právě váš pes? U Vanilky selhalo všechno. Osvědčené šlapání na nohy v okamžiku, kdy pes vyskočí – bez účinku. Zatřesení za kůži na krku – bez účinku. Důrazné napomenutí provázené pohlavkem (ochránci zvířat prominou) – totálně bez účinku. Od Vanilky se odrážely veškeré výchovné metody jako od skleněné stěny. Jediná kamarádka, která nebyla Vanilkou šokována, ale naopak příjemně překvapena byla Hana, která ovšem chová dlouhá léta brazilské fily a tak jí tento způsob vítání připadal naprosto standardní.

Na výstavách se Vanilka chovala také přátelsky. Tady sice na nikoho neskákala, lezla ovšem na všechny dostupné deky, do všech tašek a báglů v dosahu, její vodítko šlo z ruky do ruky, protože jak se urputně snažila doplazit k co největšímu okruhu lidí ochotných jí mazlit a krmit, délka vodítka prostě nestačila. Milovala všechny pejsky i všechny lidi a to i proti jejich vůli. Když už jsem nad ní lámala hůl, najednou se její chování jako mávnutím kouzelného proutku změnilo, Vanilka nepřestala být přátelská, přestala ale být dotěrná. Jako by v roce naráz úplně dospěla. To ale výhradně, co se vítání týče. Ohledně lumpáren zůstala stejná. Bohužel.

Matýsek, věrný druh jejích darebáren, byl a je velice tvárný co se napodobování týče. Vanilka vymyslí a náznakem zrealizuje, to znamená předvede, Matýsek přeochotně dodělá až do úplného trpkého konce. Matýsek není příliš vítací na cizí lidi. Pozornost má rád, rád se nechá pohladit a pochválit, ostatně jako každý ješitný chlap, ale neobtěžuje. Naštěstí! Protože při jeho velikosti by Vanilčin vítací styl byl životu nebezpečný. Matýsek byl dlouhou dobu takové ošklivé kačátko. Hrozně rychle rostl, hlavně nohy se mu prodlužovaly nebývalým tempem a tak v určitých věkových obdobích připomínal spíše kozu nežli psa ušlechtilého plemene. Jeho dlouhé nohy mu evidentně překážely při pohybu a tak často padal a klopýtal, pročež se mu lidé i ostatní psi ve smečce posmívali. On byl ale nad věcí a nepřikládal tomu žádnou váhu a to ani v situaci, kdy ještě ke všemu totálně vylínal a pak vypadal jako těžce nemocný poník. V tomto období bylo obzvláště roztomilé a dojemné, když padl na záda a chtěl ode mne drbat bříško. Dlouhé nohy vytrčené do vzduch, blahem zavřené oči – vypadal jako plyšová hračka zapomenutá na zahradě. Vždycky jsem zjihla, ale nikdy to jihnutí nevydrželo dlouho. Tedy, vydrželo do okamžiku, kdy se na něho žertovně vrhla Vanilka, kousla ho a prchala. Matýsek se bleskurychle otočil a tryskem se jal ji pronásledovat.

Letos se nám konečně podařilo oplotit sad a připojit ho k zahradě, takže když ti dva, případně i další ochotní honiči prchají zahradou, změní se během chvilky v malou tečku až úplně zmizí z dohledu. Naše zahrada je totiž obrovská. V případě těch dvou černokožichů nám ale po propojení sadu se zahradou vyvstal veliký problém. Dosud nikdy a nikoho z našich psů nenapadlo podhrabávat plot. Až teď ty dva pacholky. A hned se do nové zábavy pustili s obrovskou vervou, ostatně jako při každé akci, kterou vymysleli a realizovali. Za naším plotem v celé jeho délce se totiž nachází příroda. Tím myslím, že za plotem chodí provokativně bažanti s družkami, lasičky, spoustu zajíců, kuny, srny, kočky a podvraťáci ze vsi.

O všechny tyto hračky projevovali naši mladí enormní zájem až do té míry, že se nespokojili s přiblblým a naprosto neúčinným štěkáním přes plot. Oni neprodleně přistoupili k akci a začali pod plotem tvořit tunely po způsobu zločinců prchajících z kriminálů.

Oni nepřetržitě tvořili, my nepřetržitě zahrabávali. Zbytečně. Jejich tvoření bylo daleko rychlejší a účinnější, než naše odvetné akce. Když už jsme si začali zoufat, dostalo se nám rady od filové Hany. Pořiďte si elektrický ohradník. Spásný nápad ale provázely obavy o zdraví, neřkuli životy našich miláčků. Hana nás ale ujistila, že opravdu nic nehrozí a je pravda, že když člověk vidí její polorozpadlý plot z prkének, pak se musí divit, že jejich brazilské fily žijí ještě stále na jejich pozemku. Až při bližším prozkoumání zjistíte, že kolem toho chatrného plotu vede slabý a takřka neviditelný drát. Od plotu s drátem pak je zhruba metr široké území nikoho a teprve za ním se nacházejí vydupané cestičky. A psi jsou naživu a vypadají i zdravě.

No, stejně nám nezbývalo nic jiného, než se radou řídit, protože podbetonovat celou délku našeho plotu by nás finančně zruinovalo i v případě, že bychom si vzali výhodný úvěr.

A tak jsme objednali, obdrželi a zaplatili krabici, kterou přivezla pošta. Posléze nám bylo zjistiti, že natáhnout drát není jen tak jednoduchá věc. Naše představa, že se na sloupky jednoduše navaří tyčky s očky vzala záhy za své. Tyčky se navařovaly aby vzápětí opět zpupně odpadaly. Celodenní práce přišla vniveč. A znáte chlapy. K večeru to vypadalo tak, že dráty, tyčky i elektrický zdroj poletí do popelnice, Honza do Beřkovic a já do …….! Na další pokus byli povoláni kamarádi, protože víc hlav víc ví.

Druhý den se musel vymyslet a zrealizovat plán B – do země se natloukaly dřevěné kůly s oky pro drát. Tohle se povedlo na jedničku a Honza hrdě zapnul elektrický zdroj do sítě. Zajásali jsme, vzájemně si pogratulovali ke genialitě a nezměrné šikovnosti. Na přístrojové desce se rozblikalo červené světýlko a bylo po iluzích a gratulacích. No nic, pravil muž. Bude to špatně uzemněné, musíme přidat další uzemnění. Jak řekl, tak učinil. Rozkopali mi pracně ozeleněný trávník a zasunuli s kamarády pomahači jakousi kovovou desku ze které čuměly dráty hluboko do země. Zapnuli znovu ohradník a zdroj se vesele rozblikal. Bohužel červeně.

Už jsem se opět začala vidět v …, kam jsem čekala, že mě Honza i s ohradníkem a pejsky jako původci všeho zla pošle. Parta chlapů se jala plazit kolem plotu a zkoumat drát. Nevím, co na něm viděli, ale strojovna dál blikala veselou červenou barvou. Když už jsme to vzdávali, dali si chlapi pivo, obešli naposledy plot a ačkoliv tvrdili, že všechno je jako předtím, náhle se rozsvítilo kýžené zelené světýlko! Podezírám ohradník, že se opravil sám, protože měl toho ošahávání, natahování, kontrolování a podobných blbin plné zuby. No, účel světí prostředky a tak jsem po ničem nepátrala a byla šťastná, že to tak dopadlo.

Potom nastalo napjaté očekávání kdy se načapá první zoufalec a jak zareaguje. Bohužel, jako první se nachytal chudinka Gesárek, který si to zaslouží ze všech nejméně. Zrovna ten nejhodnější kluk, který nikdy nic neprovádí, s nikým se nepere, nehrabe, neničí, nekouše, každému ustoupí….prostě naše sluníčko. Najednou se ozval ze zahrady výkřik a Gesar pádil směrem od plotu. Ohlížel se a byl evidentně vyjevený z toho, že ho napadl plot!!!

Stačil jedna zkušenost a Gesárek se plotu vyhýbá obloukem. Druhá se nechala napálit babča Balinka, která je hluchá a proto Gesárkův zážitek nezaregistrovala. Potom dostal ránu ještě Kamil a tím to skončilo. Ti dva černí viníci se plotu ani nedotkli. Stačilo jim vidět, co potkalo jejich kamarády a plot se pro celou smečku stal tabu.

Jsem přesvědčená, že to svědčí o jejich inteligenci! Stačila i převzatá zkušenost a všichni pochopili. Plot byl zapnutý všeho všudy týden. Od té doby je vypnutý, ale funguje stoprocentně pořád.

Takže, problém podhrabávání byl vyřešen a já mohla klidně spát.

Skončily pokusy o ilegální opuštění našeho pozemku, ale v žádném případě neskončily pokusy o to, dostat mě do blázince a přebarvit mi vlasy na přírodní šeď. Matýsek dospíval a protože přerostl holky i kluky o dobrých 15cm, narostlo mu mimo těla i sebevědomí a začal pečlivě hlídat a hlavně začal velmi zodpovědně šéfovat smečce. Pro Vanilku má pořád slabost a co projde jí, neprojde nikomu jinému. Ona to s ním taky pěkně koulí! Typická ženská. Podlézá, snaživě se na něj culí, nabízí mu stále nové a nové hry ( pěkně vypečené) a v každé situaci mu dává okatě najevo, jaký je úúúžasný, skvělý, nádherný a nebetyčně chytrý a šikovný. Mates je ješita ješitný a ochotně se koupe v paprscích jejího obdivu. Samostatnou kapitolou je malý Kamil, kterého používají spolu s Vanilkou k veselým hrátkám. I Kamilovi leccos projde. Ti tři si vydrží celé hodiny společně hrát. Vanilka s Matýskem Kamila nahánějí po zahradě, on je sice malý, ale daleko mrštnější a rychlejší a tak se společně nádherně vysportují a unaví. Když se jim někdy podaří Kamila dostihnout, kutálí si s ním, přetahují se o něj, oslizají ho, tahají ho za ocas po trávě. Královsky se při tom baví nejen oni, ale kupodivu i Kamil. Jsou to prostě kumpáni a bratři z mokré čtvrti. Ovšem v okamžiku, kdy dostane Mates jídlo, jdou kamaráčofty stranou a Kamilovi jde v tu ránu o krk. Kamil je totiž potravinový šílenec a dobrodruh, který je kvůli kousku žvance ochoten nasadit i život. Snad ho poznamenal minulý život v psím exilu, kdy trpěl vším možným včetně hladu. Je strašně nenažraný a tak se při každém krmení opakuje stejný rituál. Matýsek, vzhledem k velikosti dostává misku s žrádlem na psí pohovku aby se nemusel tolik předklánět. V okamžiku, kdy se miska dotkne gauče, Kamil se vrhne na zem a plazením se snaží dostat co nejblíže v bláhové naději, že Matesovi upadne od huby nějaká granule. Jakmile překročí určitou neviditelnou hranici, Mates varovně zahučí. Kamil strne uprostřed pohybu a předstírá náhlé úmrtí. Mates se vrátí k žrádlu a v tu chvíli se Kamil dá znovu do posunování plazením vpřed. Ojediněle potom dochází k tomu, že Kamil překročí mez únosnosti a Mates ho zpraží. Kamil se v mžiku ocitne na zádech, oči křečovitě zavřené a ani nedýchá. Matýsek se nad ním rozkročmo týčí jako K2 a duní. Vždycky to skončí stejně. Matýsek, vědom si své převahy nechá Kamila ve zdraví odejít a vrátí se k misce a Kamil, který ve zdraví vyvázl se vrhne na zem a plazí se zpět …. To je koloběh života! Toho se měl dožít Darwin!

Vanilka má proti jiným tibeťanům jeden nezvyklý rys. Ona totiž k smrti miluje vodu a to způsobem stejně vášnivým jako by byla novofundlanďan. Všimli jsme si toho hned první léto. Naši pejsci mají velké kameninové koryto, které je neustále doplňováno čerstvou vodou k uhašení žízně. Všimli jsme si, že voda je neustále kalná a že je potřeba ji měnit i několikrát denně. Nejdřív jsem nemohla přijít na to, proč. A pak jsem našla Vanilku, kterak se do koryta snaží ze všech sil celá vměstnat a ulehnout! Jakmile se koryto napustilo čistou vodou, byla okamžitě tam a rvala se dovnitř. Abych pro ostatní psy zachovala čerstvou vodu, napustili jsme Vanilce velkou plechovou vanu a čekali, co bude. Vanilka okamžitě skočila dovnitř a do plné vany si nejprve sedla a užívala si chladné vody. Potom se svezla k jedné straně a lehla si na levý bok. Poležela chvíli a následně se obrátila na pravý bok. Opět poležela a blažený výraz v její tváři mluvil za všechno: „nic na světě nemůže být krásnější!“

Od té doby má od jara do podzimu napuštěnou vanu k osobní potěše a opravdu si to užívá. Na procházkách míjíme rybník a Vanilka je k neudržení. Z tohoto důvodu v chladných obdobích volíme jinou trasu, protože zápal plic je zápal plic.

Ještě jednoho koníčka má Vanilka. Tahle její záliba mě „těší“ ze všech nejvíce, protože naši zahradu proměňuje k nepoznání. Vanilka je ve vztahu k vodě novofundlák, ve vztahu k drobným hlodavcům pak kočka. Loňská mírná zima perfektně nahrála do karet myším, lasičkám i potkanům, kteří s námi sdílejí pozemek. Vanilka miluje lov! Každou myší díru promptně zvětší na velikost a hloubku kanalizačního potrubí středně velkého sídliště krajského města. U některých děr pak ulehne a číhá přesně ve stylu lovící kočky. Naprosto potichu, bez jakéhokoliv pohybu leží a bez mrknutí oka sleduje. Počká, až myš opustí bezpečí domova, nechá jí v klidu poodejít od domovních myšodveří a pak udeří! Myš nemá šanci, je pohlcena, ožužlána a mnohdy i spolknuta zaživa. Žádný jiný náš pes tyto pochoutky nepreferuje. Pohrát si, ano. Prohnat myš nebo lasičku zahradou, ano. Ale sežrat? To tedy ne.

Vanilka má ale jiný názor, je prostě gurmán. A kdo ví, třeba právě proto, že pochází ze země původu, má i zakódované místní zvyky. V Tibetu a Číně zřejmě psi co neuloví, to nemají.

Chudá země, chudý lid, chudí i psi. A hlavně, proti gustu žádný dišputát, jak říkala moje babička!

Sedím u počítače a pomyslně ohryzávám tužku v hlubokém zamyšlení. O čem, sakra, zase psát? V tom okamžiku se ozve za mými zády funění, dusot a koutkem oka zahlédnu prudký pohyb. Bedříšek se právě v šíleném tempu vyřítil z předsíně, na obývákové dlažbě nezvládl prudkou zatáčku okolo sedací soupravy, dostal hodiny a bokem doklouzal až k mé židli.

Posadil se a teď na mě upírá nevinné oči, hlavičku má roztomile skloněnou na stranu a usmívá se. A náhle! Vyděšeně zírám na jeho vyplazený jazyk – je ČERNÝ!!! Bože, Bedříšek umírá na nějakou strašlivou nemoc, jeho směšný pád vůbec nebyl směšný, byl důsledkem slabosti posledních chvil jeho tříměsíčního života!! A teď mu dokonce jazyk odpadl a celý černý se válí u jeho nohou. Když jsem se vzpamatovala z prvotního šoku, přiklekla jsem k nebohému tvorečkovi a … jeho proklatý jazyk byl černý hlínou a to, co se z dálky jevilo jako černý, odpadlý kus masa válející se po zemi – to byla hromádka černozemě protkaná kořínky.

Pojala jsem okamžitě temné tušení a vydala se na prohlídku bytu. Samozřejmě, netrvalo dlouho a stála jsem nad nebohým zbytkem druhdy okrasné květiny válející se po zemi. Bedříšek se neprodleně dostavil na místo činu, postavil se nad povalený květináč a rozhrabanou zeminu a hrdě mi zíral přímo do očí. To jsem ale šikula, to se mi povedlo, to jsem udělal sáááám!!! No, a téma je na světě. Bedříšek vydá na knihu, ne jen na kapitolu!

Tak tedy: Bedříšek je Američan s čínskou krví. Přiletěl před měsícem a jeho příchod do rodiny byl, ostatně jako vždy, provázen mírnými zmatky a nemírným dobrodružstvím.

Rickův společník Efrain ještě nikdy nebyl v Evropě a tak bylo domluveno, že při příležitosti návštěvy Prahy přiveze štěňátko jako spoluzavazadlo. Bude to jednodušší, žádné papírování, pejsek vyjede z pásu se zavazadly, já naložím štěně i Efraina, toho odvezu ke Třem pštrosům a štěně do Dolína. Prosté. Jelikož nevládnu američtinou, vzala jsem si na letiště v určený den syna mé kamarádky, který vládne nejen američtinou, ale i jinými jazyky a také mimo jiné počítačem, což jsou všechno záležitosti pro mě zapeklité. Přijela jsem na čas a tak jsem auto zaparkovala na parkovišti se sazbou: 20 minut zdarma, poté každá započatá půlhodina 100,- Kč. Tu stovku zvládnu ,řekla jsem si a šla čekat s Bobešem na štěně. Let ohlásil hodinové zpoždění. Ty tři stovky zvládnu, řekla jsem si. Po zhruba hodině čekání mi zazvonil telefon: Efrain i štěně přiletí zítra stejnou dobou, došlo k informačnímu šumu. No, bydlím kousek od letiště, tři stovky mě nezabijí, odvezla jsem Bobeše do školy (vysoké) a jela domů. Druhý den už jsem si Bobeše netroufla znovu otravovat a na letiště se mnou jel očekávat kamarád Martin.

Přijela jsem na čas …….. let ohlásil hodinové zpoždění. Ty tři stovky zvládnu, řekla jsem si a čekala s Efrainovou fotkou v ruce. Po dvou hodinách začali z příletové haly vycházet první pasažéři letu z Atlanty. Po hodině vycházet přestali. Rozpačitě jsme s Martinem přešlapovali u automatických dveří a při každém otevření se snažili nahlížet do útrob příletového prostoru.

Efrain nikde, štěně nikde. Že by opět informační šum?

Milé děti, nebyl to šum, byl to úřední šiml. Jak jinak v Česku, že? Jak jinak na letišti? Přeci jsem nemohla očekávat nic jiného, než potíže. Zažila jsem to už tolikrát, proč jen jsem vždycky znovu a znovu překvapená a zaskočená?

Efrain byl vpuštěn do prostoru příletů, ovšem pouze proto, aby nám mohl sdělit, že štěně vpuštěno nebude. Celníci evidentně vládli američtinou na stejné úrovni jako já, což je ovšem u celníků tristní. U mě se to dá omluvit věkem a leností. Oni jsou placeni.

Začal probíhat dálkový dialog. Efrain vyšel, sdělil Martinovi problém, Martin řekl, co má říct a Efrain opět zmizel za dveřmi. Dveře se otevřely, Efrain vyšel, sdělil Martinovi nový problém ….. nakonec jsme byli s Martinem vpuštěni do příletové haly, kam je normálně vstup zakázán a dialog probíhal místo dálkově osobně a pěkně zblízka. Moc platné to ale nebylo. Martin je také chovatel, který už mnohokrát importoval letecky štěně a tak byl znalý poměrů.

Vedli jsem s celníky dlouhou, plodnou a zbytečnou konverzaci. Nakonec nám bylo přikázáno přejet na veterinární správu letiště, kam bude převezeno i štěně.

Zaplatila jsem na parkovišti 600,- Kč a přejela k veterině spolu s Martinem a Efrainem (toho do republiky vpustili, zřejmě měl platný čip). A nastalo nové čekání. Převést štěně 500m není evidentně jednoduchá záležitost, možná je třeba čekat až se vozík zaplní nákladem celý aby nedošlo k mrhání místem a pohonnými hmotami. Efrain byl celý natešený na historické centrum matičky Prahy a tak jsem mu navrhla, aby s Martinem odjel do hotelu, že tu hodinku počkám sama a štěně převezmu. S povděkem to přijal a já jsem alespoň nemusela myslet na to, že mu české úřady kazí pobyt v Česku hned zpočátku. No, zkrátím to, abych ctěné čtenáře neunudila k smrti. Prostě, po hodině čekání musel být z Břevnova přivolán soukromý veterinární lékař, který Bedříškovi vystavil český europas, očipoval ho, protože americký čip nemohla česká čtečka nalézt a píchl mu vakcínu proti vzteklině, ačkoliv štěněti ještě nebyly zdaleka 3 měsíce, ve kterých je možno očkovat. Z praktického hlediska – hovadina. Vzhledem k tomu, že vakcina má inkubační dobu měsíc a já s Bedříškem opustila letiště za hodinu po vakcině, mohli jsme teoreticky vesele nakazit půl republiky, při troše dobré vůle i víc. Prakticky jsme nakazit nemohli nikoho vzhledem k tomu, že do tří měsíců má protilátky každé štěně z mléka své matky. Tato legrácka mě stála 3000,- Kč. Ty jsem samozřejmě u sebe neměla a tak jsem musela fofrem do bankomatu. Bankomaty jsou umístěny v příletových a odletových halách a tak jsem sprintovala přes parkoviště, abych se vešla do bezplatných 20 minut za parkovné. A zase zpět na veterinu. Veterinář spokojeně (bodejť by ne, za takové prachy) odjel a já chvíli čekala, než vyvezou štěně k mému autu. Vyvezli. A požadovali 400,- Kč za manipulaci. V bankomatu jsem předtím vybrala přesně částku požadovanou veterinářem, takže mi nezbylo, než fofrem zpět do haly, fofrem přes parkoviště a fofrem zpět pro Bedřicha.

KONEČNĚ jsem miminko naložila a odvážela domů. Bedříšek byl slaďoučký medvídek

(dokonce se tak jmenuje – Bear), celou cestu jsme si povídali, on uhranutě poslouchal jemu dosud neznámou řeč a intonaci. Pod jeho upřeným pohledem jsem měla nutkavý pocit, že mě studuje. Mlčel, hleděl a naslouchal. Doma jsem v době jeho příjezdu měla ještě svá štěňata zhruba stejného věku, což se moc hodilo. Bedříšek okamžitě zapadl do party, velké feny nové mimi přivinuly pod ochranná křídla, jen Matýsek byl nespokojený. Okamžitě označil celou zahradu, odchovnu i domovní dveře, aby malý vetřelec pochopil, kdo je tady chlapem v rodině. Malý vetřelec ale kupodivu nejen, že nepochopil, on se ještě postavil dospělému psovi velikosti poníka drze na odpor. Mates byl zaskočený, ale já jsem nechtěla situaci zbytečně hrotit a oba hochy jsem oddělila. Naštěstí máme pozemek velikostí vhodný i pro případně oddělení slonů a tak nikdo nestrádá. Oba mají, jako i ostatní psi, přístup odchovnami do domu a tak se vevnitř mohou střídat aby nikdo neměl pocit že je snad ošizený.

Po týdnu jsem byla ráda, že jsem kluky oddělila včas, to když Bedříšek drsně odehnal od své misky Káju a ta mu šla z cesty. Bedřich je prostě chlap, zatím miniaturní, leč, zdravým sebevědomím hojně oplývající.

Letošní štěňata se mi poštěstilo umístit opravdu skvěle. Získala jsem spoustu nových přátel se kterými jsme v pravidelném telefonickém a mailovém styku a tak mohu konzultovat nastalé problémy s pozřenými a následně uprostřed bytu vrácenými ponožkami, recyklací plastových předmětů, hromad umístěných do rána na koberci v ložnici ( ačkoliv už měsíc nic neudělal), přizabitých členů rodiny, kteří při noční lednicové loupeži o štěňátko zakopli …………

Je to strašná bžunda, bavím se já, baví se i noví psorodinní příslušníci. Náš Bedříšek ponožky nepožírá. Bude to ale nejspíše tím, že mé a manželovy ponožky po bytě k nalezení nejsou. Jediné dostupné fusekle, a to v hojném počtu, se válejí na podlaze synova pokoje. Ty ale Bedříšek nikdy nepožírá, neboť, jako přírodní plemeno, je obdařen silným pudem sebezáchovy. Navíc jsou ponožky tak tvrdé, že by mohl snadno přijít o zuby.

Jinak je Bedříšek, k mé spokojenosti, velmi rodinný a domácí typ. Z bytu se dá vypudit jen stěží, nejmilejší místo jeho pobytu je koberec pod stolkem v obýváku, kde dokáže setrvat bez hnutí i mnoho hodin. Jsem moc ráda, protože Matýsek je úplně jiný. Preferuje jednoznačně venkovní pobyt a interiér navštěvuje zřídka a neochotně a mnohdy pouze za účelem počůrání houpacího koně, nebo rýsovacího prkna. Prostě nespolečenský a asociální venkovský buran. To velmi znesnadňuje dlouhodobější pobyty mimo domov. Bojím se s ním navštívit zahraniční výstavy z obavy, že v hotelu promočí zdi a cizinci nás pomluví.

Bedříšek bude nejspíš docela jiný šálek kávy. Ten bude v hotelovém pokoji šťastný, jen když mě bude mít na očích.

Hned po příletu a ukončení povinného očkování jsme s Bedříškem započali socializaci.

Bedříška jsem naložila do auta a s Libuškou a jejími dvěma psy jsme se sešly v lesoparku Lapák v Kladně. Když jsme ještě bydleli v Kladně, jezdila jsem tam s Libuškou takřka denně a střídala psy. Je to příměstský les a tudíž je plný lidí i psů a to je pro polidštění štěněte ideální. Na vodítku už Bedříšek uměl z domova, i když dlužno doznat, jeho pohyb nebyl zcela plynulý. V lese jsem ho ale pustila na volno. Byl zaskočený, přilepil se mi na lýtko levé nohy a šel v těsné blízkosti. Hned za první cestičkou jsme potkali bývalého Kladenského starostu se dvěma retrívry, zlatým a labradorským. Bedříšek se osmělil a přidal se ke hře. Neohrabaně obíhal dospělé psy v kruzích a byl směšně pomalý. Tím okamžikem nastal průlom a Bedříšek se při následné procházce vzdálil od mé nohy. Capal statečně po cestě a zatím nedbal toho, že Libuščini psi běhají mimo cestu po lese a čtou lesní psí noviny. Libuščin Karel, sám ještě puberťák, se snažil Bedříška vyprovokovat ke hře. Bedříšek byl nadmíru spokojený. Připadalo mi, že je nesmírně pyšný na svůj výkon – jít na procházku a tak daleko, prostě jako veliký pes!

Bedříšek se venku chová naprosto vzorně. Při procházce městem, kdykoliv o něj kolemjdoucí projeví zájem, požádám je, aby ho pohladili. To miluje a já jsem ráda, že má dobrou přípravu na výstavy, kde na něj bude sahat rozhodčí. Něco jiného je ale doma. Jeho zahrada je jeho hrad. Hlídá už od chvíle, kdy přiletěl. A jak! Pošťačka, která na naši samotu jezdí autem je zvyklá, že ji naši psi vítají a nechávají se drbat. Vždycky jsme spolu žertovaly na téma: pošťák a pes. Naši psi bezpečně poznají zvuk pošťáckého auta a tak mě ani neupozorní štěkotem. Ne tak Bedřich. Stojí na zadních, opírá se o bránu a huláká nebývale silným hlasem. Kdyby jeden neviděl, že je praseti pod kolena, řekl by si, že štěká dospělý pes. Poprvé (a zároveň i naposledy) poštovní paní vystoupila a začala na plyšáčka šišlat: „ty jsi sladký, takové štěňátečko, ty na mě štěkáš? Neboj se, já mám pejsky ráda“ a při těch slovech prostrčila dva prsty skrze plot a chtěla Bedříška podrbat za ouškem. Bedříšek cvakl. Já jsem ztuhla, pošťačka ztuhla. Bedříšek se na mě otočil a vrhl pohled : viděla jsi? Jsem CHLAP! Neměj obavy, já tě ochráním, i kdybys nechtěla! Když potom odmítl pustit za branku manželova kolegu, kterého držel za nohavici celou cestu až k domovním dveřím, došlo mi, že Bedřich bude hlídač s velkým H.

Jinak je to ale něžná duše, která na mě visí očima a sleduje každý můj krok. Vařím – leží v kuchyni. Píšu – leží pod psacím stolem. Sleduji televizi – leží pod konferenčním stolem. Sprchuji se – leží před sprchovým koute a čeká. A na každé tohle místo si s sebou vezme nějakou mojí botu. Neničí jí, jen má na ní položenou hlavičku.Je to prostě miláček. Ale to v žádném případě neznamená, že je výhradně miláček! Za tu dobu, co tu ťukám do počítače stačil v kuchyni z mísy užrat půl těsta na německé knedlíky. Hrany pečlivě začistil, takže jsem chvíli marně dumala, kam mohla zmizet půlka rohlíků namočených v mléce, když mísa je na stejném místě a nikde žádné stopy? Uprostřed mého dumání Bedříšek přišel za mnou do kuchyně a bezelstně mi názorně předvedl, jak je už veliký kluk a kam až dokáže dosáhnou, postaví-li se na zadní nožičky!

Mezi námi, neříkejte to mým klukům, obzvlášť Honzík je citlivý na chlupy v jídle a všechno pečlivě zkoumá ve snaze předejít případné otravě jídlem, ale zbytek těsta jsem samozřejmě nevyhodila. Jen jsem přidala nové rohlíky a další ingredience. Vždyť Bedříškova tlamička je tak sladká, že je docela určitě prosta veškerých bacilů. A navíc – co oči nevidí, znáte to!

Letos se mi fakt zadařilo. Tedy, spíš na konci loňského roku, kdy Vanilka s Poppynkou porodily a zajistily mi tak dostatek zábavy na příštích 9 týdnů. Tím „zadařilo“ mám na mysli hlavně to, jak jsem svá miminka báječně umístila do skvělých rodin. Jeden Poppynčin kluk – Regis – se odstěhoval do Zvoleněvsi k Purthům/Matunům aby zde zabavil a hlavně zbavil přebytečné energie Purthu/Alfa. Povedlo se, Alf začal poprvé v životě normálně jíst, přestal se nimrat v misce a dokonce si z ruky vezme i pamlsek! To proto, že Regis je velmi, ale opravdu VELMI žravé štěňátko. Nejen že je žravé, hlavně je to drzý spratek, který se nerozpakuje dospělému psovi krást oběd! Alf, ačkoli by člověk z jeho jména mohl mylně soudit, že je Alfa psem smečky byl tou drzostí tak zaskočen, že místo aby spratečka usměrnil, začal raději po několika dnech krutého hladu žrát nebývalým tempem. Co žrát! Začal hltat jako by šlo o život. A ono skutečně šlo, situaci nepodcenil. Kdyby totiž ještě několik dní váhal, mohl by vystupovat po poutích v obludáriu ve stylu : „ Holaholahola, dívejte se a žasněte! Zde spatříte neviděné a uslyšíte neslýchané! nejlehčí Tibetská doga světa, přistupte blíže vážení a pohlédněte na krutou hříčku přírody!!! Tento velký pes váží toliko jako podprůměrný jezevčík a stále žije!!! Jen přistupte a pohlédněte, zde v druhé kleci jest umístěn druhý pes, a je to nejtěžší tibetská doga na světě! Ač věku nízkého, váhy olbřímí!!! Holaholahola!!“

Ano, ano, tak by to dozajista mohlo dopadnout. Inteligentní Alf ale včas rozpoznal hrozící nebezpečí a začal žrát rychlostí kulového blesku aby byl s jídlem hotov dřív, než „malý“ Regis. A tak je nyní Alf snad v nejlepší kondici v jaké se kdy nacházel. Zmohutněl, zesílil a zkrásněl. Je dobré mít mladšího brášku, byť ten mladší bráška jednoho přeroste kohoutkově. Přes hlavu si ho ale Alf přerůst nenechá!

Regisův bratříček Rigrid (Richard) nalezl nový domov ve Vernéřovicích v malebné krajině Broumovského výběžku. Lišky tam dávají dobrou noc a žijí tam hodní a dobří lidé milující psy. Ti lidé jsou mírně excentričtí, dost praštění a mají nebezpečný smysl pro humor. S Alenou se prakticky znám už takřka 13 let. To když jsme se setkávaly na psích výstavách v době, kdy kruh Tibetských dog byl obsazen „šíleným a ohromujícím“ počtem až 6.kusů tibeťáků! Ona měla krásného psa, později si od mých kamarádů Nováků pořídila ještě modrou holčičku a žili si v podhůří šťastným životem. Až do chvíle, kdy dosud milý a přátelský pejsek odmítl vzít na vědomí, že holka se krýt nebude. Že nebude?! Ha, to bych se na to podíval, myslel si roztoužený šedesátikilový pes a rozpoutal doma pravé peklo. Tehdy jsme s Alenou protelefonovaly majlant při odborných debatách na téma: co s tím psem ???

Alena, byť mírně hysterická nakonec vypjatou situaci zvládla, i když celá rodina z ní vyšla psychicky i fyzicky otřesena. Všichni Černí si mě tehdy strašně získali tím, že nejen, že na psa nezanevřeli, nejen že ho nedali pryč, nebo nedej Bože ještě hůř. Oni ho i nadále milovali a hýčkali až do jeho pozdního věku, kdy je opustil a šel si do psího nebe konečně užít nějakého sexu s krasavicemi všech ras. Určitě se tam setkal s Rosíčkem, ale jak znám našeho Rosíka, ten asi sexu neholduje. Spíš se povaluje na měkkém a příjemném místě a pospává. To byla jeho životní náplň. Bylo mi opravdu ctí, když se Alena po těch letech ozvala s tím, že jejich Adoušek zemřel a že by chtěli štěňátko. Byla jsem nadšená! K nim? Vždycky!!

Další skvělý domov: Ráďa, která si do Vyžlovky odvezla malou zlatou Raií, doma řečenou Raneša. Skvělí lidé, kteří si v touze po tibeťákovi vloni hodně ošklivě naběhli a pořídili si štěně, které museli za 14 dní vrátit i za cenu velice nepříjemných setkání a debat s jeho chovateli. Pejsek byl sice moc pěkný, ale v necelých třech měsících stačil pokousat celou rodinu, souseda veterináře a zkušenou chovatelku ze sousedství včetně jejího manžela. Z jeho chování bylo jasné, že socializace byla u něj pojmem naprosto neznámým. Kousal, jevil známky agrese, ale to všechno bylo evidentně zapříčiněno strachem a to se velmi těžko odbourává a napravuje. Každý ví, jak strašně důležitých je prvních 8 týdnů života tibeťáka !

Raneša i jejich druhá fenka – pyrenejský horský pes mají u Radky a Romana doslova na růžích ustláno. Faktem ale je, že ty růže mají spíše podobu kožené sedací soupravy. Každodenní procházky po krásném okolí, bohatě prostřený stůl, a to myslím doslova, neboť děvčátka dřepí okolo obědvajícího Romana a sugestivně sledují každé sousto. A tak sousta putují spravedlivě do tlamy Raneši, Ulinky a Romana. Ježíš, pardon, do ÚST Romana!! Ale v té jejich psí komunitě se to těžko rozlišuje, zvláště když Roman je v obličeji také osrstěn a v rodokmenu má uvedenu barvu black and tan, nyní šedá se znaky.

Další moje děvčátko bydlí v mediálně poslední dobou profláknutém Chomutově. Má ještě o několik dní mladší kámošku ze Slovenska. Tato moje děvenka je nositelkou hrdého jména Ravana, doma jí ovšem říkají Dolinka, údajně proto, že pochází z Dolína. Trapné! Vznešená psí dáma a takové vykřičené muzikálové jméno! No, co člověk nadělá. Její majitelé – co o nich říct? Je s nimi děsná, ale fakt děsná sranda! Kdykoliv mi přijde mail, těším se jako malá a nechávám si čtení až nakonec veškeré pošty abych si ho vychutnala. Sedíce u počítače, hýkám smíchy a ztrácím glanc a chování dámy ze zemanského rodu Jana Žižky z Trocnova a Jana Jiskry z Brandýsa, což je můj prapředek. No, v rámci objektivity musím dodat, že šlechtičtí předci z manželovy i mojí strany nebyli tak úplně košer. Ať se na mě historici nehněvají že znevažuji národní hrdiny ale myslím, že to byli spíš kletí lapkové než co jiného. Ale o svém praprapra to snad říct můžu, ne? Tak tenhle Luděk a Květa i jejich odrostlé děti jsou opravdu skvělí. Tak idylické rodinné soužití jim může každý jen závidět. Jsou živoucím dokladem toho, že humor je nad všechny doktory a poradny.

Samozřejmě i ostatní moje psí děti jsou v perfektních domovech, ale jednak nemůžu zmínit všechny, protože by se mi na stránky prostě nevešli a potom, ti výše jmenovitě zmínění se zúčastnili i se svými miláčky (teď nemám na mysli životní partnery, i když vlastně taky. Mám na mysli ty chlupaté), onoho psího setkání, které měla na svědomí a na hrbu Alena a o kterém chci psát.

Tak tedy. Alena a Radka, zjevně nemajíce do čeho píchnout (zlaté časy!!) začaly vymýšlet krávoviny.

Nejdříve se začaly obě rodiny navštěvovat. Potom zřejmě došly k závěru, že čím víc psů a lidí, tím větší legrace. Daly hlavy dohromady a z Aleny vypadla myšlenka – perla. Zajistí se kemp v Adršpašských skalách, sezve se co nejvíce kamarádů – majitelů tibeťanů a bude tóčo!

Lidé i psi budou obývat chatky, kemp je oplocený, Karel zajistí bioprase a sud piva, na přání astmatiků Alena vybere procházky v nenáročném terénu a bude to!

A Alena opravdu zajistila, domluvila, připravila a překontrolovala, neb ona jest skutečnou ženou činu. Karel zřejmě zapíchl prase a já nechtěla z důvodů lásky ke zvířatům a současné žravosti znát podrobnosti. Neboť čemu dát přednost? Lítosti, nebo baště? Zbaběle jsem se tedy nepídila.

Byl domluven víkend „V“, tedy 20. až 22. červen. Pozváno bylo mnoho lidí, leč, jak už to při akcích bývá, ne všichni se nakonec dostavili. Někdo se omluvil, někdo ne, ale prohloupili všichni! Konečné složení výpravy tedy bylo: Černých s dcerou a Poppynčiným synkem Richardem. Dále Radka s Romanem a synkem, Ranešou a Ulinkou. Chomutovští Šustři se synem, Dolinkou a Slovenkou tibetského druhu Eňou, Purthovi (tedy pardon – Matunovi, ale jejich psí jméno se tak ujalo, že byla na jméno Purthovi pro ně zajištěna i chatka!) s Alfíkem a Regisem. My Žižkovi s Kamilem a asociálem Bedříškem, nějací Radčini a Romanovi přátelé s retrívrem, jejichž jméno jsem okamžitě zapomněla ačkoliv byli skutečně bezva a moc přátelští a v neposlední řadě Zajícovi s dcerou, malou tibetskou španělkou a tibeťandou Dádou - celkem tedy slušná grupa 18. dvounožců a 12. čtyřnožců.

Hodina příjezdu nebyla dána, ovšem my s Honzou jsme dorazili bezkonkurenčně Hujersky první a to ještě v době, kdy kemp zel prázdnotou a chatky nebyly ani uklizené, natož připravené. A to prosím chtěl Honza vyrazit z domu ještě o 2 hodiny dřív! Ještě, že jsem mu to rozmluvila! Mělo to ale i své výhody. Zabrali jsme chatku vedle které bylo možné hned parkovat, Honza se jal čekat a já s kluky (Kamilem a Bedříškem )vyrazila do blízkého lesa.

Kamil byl štěstím bez sebe. Je to fanatický cestovatel a navíc, protože je nalezenec, je s poslušností naprosto bez problémů. Nemusíte ho hlídat, hlídá si vás sám. Proto se pohybuje bez vodítka. Bedříšek ovšem také chodí na volno, leč jeho chození na volno se od Kamilova diametrálně liší. Zatímco Kamil se hemží, Bedřich se vleče. Táhne se za mnou jako smrad a rozhodně se nedá říct, že by jeho pohyb byl bujarý. Prošli jsme se, našli lesní jahody a shlédli z kopce do krásného údolí Metuje. Uplynula hodina a po návratu z procházky seděl Honza stále ještě opuštěný a sám na lavičce v kempu a usilovně čekal. A čekali jsme ještě notnou dobu, protože všichni ostatní normální lidé vyjeli z domovů v normální dobu a dostavili se až odpoledne. Protože většina psů byla ve štěněčím věku, očekávala jsem rozverné hry a skotačení. To také nastalo. Richard, Raneša, Ulinka , Dolinka, Eňa a Dáda se vražedným tempem řítili po kempu, kutáleli se v mnohanohém klubku, rvali se, hulákali nadšením ……..,

Jen Bedřich seděl a s odpuštěním – čuměl. On je opravdu velmi zvláštní povaha. Jestli to způsobuje jeho čínská krev – nevím. Ale Bedřich neběhá, on se pohybuje. Bedřich se s cizími nekamarádí, on je ignoruje, pakliže je neignoruje, snaží se je štípnout. Už jako malé štěňátko k nám nechtěl pouštět návštěvy a to dokonce ani ty, které k nám chodí pravidelně. Je hrubě nespokojen kdykoliv někdo poruší jeho kruhy. V kempu se to projevovalo tak, že si vytvořil teritorium ve tvaru trojúhelníku, které tvořila naše chata, naše auto a jeho miska s vodou. Trávil pak čas tím, že odháněl dvounožce i čtyřnožce, jakmile se k jeho zahrádce přiblížili. Když se některý pes chtěl napít jeho vody, bylo také zle. Čas nejraději trávil ve svém autě, které ale muselo mít otevřené dveře, protože současně potřeboval vidět na chatu, ohroženou vetřelci a na misku s vodou, kterou mu nevychovaní čoklové chtěli pít!! Musely to být nervy! Obdivuje tu šestiměsíční dušičku rozháranou a rozervanou tou vypjatou situací. Mě tím ale pobyt v kempu celkem úspěšně zkazil, protože jakmile se vydal na pochod kempem stylem krok-sun-krok, musela jsem ho následovat, abych zabránila případnému excesu. To Kamil, to bylo jiné kafe. Potloukal se po celém kempu, nikoho neohrožoval, v pravidelných intervalech se vracel a prováděl sčítání rodiny. Běda, jak někdo chyběl. Dokonce i na záchodky nás doprovázel a věrně čekal před kabinkou. Zlatíčko.

K večeru dorazil Tomáš s Darinkou, Alfem a Regisem, úhrnem - Purthovi. Protože s těmi se Bedřich zná, čekala jsem, že se konečně dokáže zapojit do kolektivu, ale je to opravdu nefalšovaný asociál.

Purtha (Alf) považoval po příjezdu za nezbytné sdělit všem přítomným psům že on je ten nejstarší, největší a že bude šéf. U Richarda to vcelku klaplo, oprsklá Dolinka a Raneša mu na jeho výlevy okázale kašlaly a Regis z něj má srandu i doma, natož v nějakém kempu. Bedřich se tvářil, že se v životě neviděli. Bylo to na zabití. Tak jsem se těšila, jak si kluci pohrají s pejsky a ono nic. Kamil šmejdil po kempu, hledal zbytky jídla a vůně a Bedřich ležel v autě, u auta, nebo u mě, mlčel a civěl. Až v neděli ráno dal najevo, že žije. Raneša a Eňa s Dolinkou se honily po louce a Bedřich se náhle zvedl od mé nohy, „vyřítil“ se rychlostí splašeného plže a udělal několik skoků! Potom se ovšem posadil na zadek a bylo po všem.

V pátek večer v kempu zavládla všeobecná zábava a nevázané veselí. Chlapům se již na druhý pokus podařilo narazit sud s pivem, i oheň vesele plápolal a buřty se pekly.

Psi (ovšem až na Bédu) si ke hře našli to nejkrásnější a nejúžasnější místo v táboře – volejbalové hřiště. Vesele skotačili v mračnech prachu z jemného písečku, kterým bylo hřiště pokryto. Fakt – skvělé místo, pro hru prostě ideální! Páníčci už tak nadšení nebyli, protože jednak psi zásadně měnili zbarvení na popelavě šedou a navíc, hřiště bylo umístěno hned vedle ohniště v důsledku čehož jsme postupně měnili barvu i my, dvounožci, kteří se ale hry ani neúčastnili. Poprvé jsem byla ráda, že je Bedřich takový solitér. On a Kamil, který si nemohl hrát, protože se věnoval somrování u ohně, byli jediní psi v původní barvě a znění.

A víte co? Je to hnusné, ale přála jsem to všem těm „šťastným“ majitelům hravých a spokojených psů! Když nemám takové štěně já, tak oni ať aspoň trpí!!!

Snad v důsledku toho, že v oblacích prachu jsme se záhy přestali vzájemně vidět a pro hlasité vrčení, štěkání, kvílení a funění i slyšet, přesunuli jsme se od ohniště ke stolům, kde zábava pokračovala. Psi byli prostě neúnavní, což se nedá zdaleka říct o mě. Jsem domácí typ, zcela psychicky závislý na své posteli, ve které den co den uléhám úderem 20.hodiny večerní s knihou, abych ve 21.hodin zhasla lampičku a šla spát. Ani kemp a společná zábava mě nedokázala zbavit zvyku, který jest pro mne železnou košilí. Sice pravda, vydržela jsem vzhůru až do tmy, ale potom jsem se nenápadně přesunula do chaty.

Samozřejmě, jakmile jsem ulehla, zábava začala být v nejlepším. Druhý den jsem sbírala střípky informací, které obsahovaly vodní dýmky, břišní tanečnici, množství vypitého alkoholu, zpěv za doprovodu kytary ……. no, prostě jsem zase všechno prošvihla !

O co jsem ale nepřišla, bylo brzké ráno. Zatímco všichni vyspávali, my s Honzou, zvyklí vstávat za kuropění jsme si užili dosyta prázdných a čistých sprch a záchodků, dali si kávičku, prošli se s Bedříškem a Kamčou a byli svěží, čistí a navonění ve chvíli, kdy chaty začaly opouštět pobledlé postavy.

Všichni ale ,bohudík, přežili a tak jsme se dopoledně mohli vydat na procházku. Karel, jako místňák určoval trasu a my, přespolňáci jej následovali. Procházeli jsme obcí tvořenou ve většině naprosto kouzelnými roubenkami, zčásti ovšem také vilami vyšperkovanými šedým břizolitem, luxfery, černými lesklými dlaždicemi okolo oken a balkóny u ložnic – klasický socialistický realizmus: Mám větší a vyšší barák než soused ! V krásném podhůří se tyto stavby vyjímají obzvlášť surovým způsobem, zvláště když naproti stojí dokonale zrekonstruovaná roubená chalupa s muškáty. Došli jsme až na velké parkoviště při vstupu do skalního města. Vzhledem k tomu, že většina psů byla ve věku, kdy není vhodné zatěžovat organizmus dlouhým pochodem, dali jsme si zmrzku a pivo a vydali se zpět. Mladí a neklidní Purthovi, kteří jsou založením dobrodruzi a sportsmeni se do skal vydali znovu odpoledne. Vzali s sebou jen Alfíka a malého Regise svěřili do mé něžné a starostlivé péče.

A stalo se něco neuvěřitelného. Začala jsem přemýšlet, jestli divné chování Bedřicha nezapříčiňuji já!? Dosud hravý a přátelský Regis si po odchodu páníčků lehl k naší chatě a začal usilovně odhánět každého psa nebo člověka, který se přiblížil k zakletému trojúhelníku – chata – auto – miska. Bedřich se nestačil divit a my ostatní taky! No řekněte, není to opravdu zvláštní? Probouzím snad ve svých psech jakési temné pudy? Nebudu nakonec třeba čarodějnice? Na tomto místě vás vyzývám – u koho jsem kdy byla na návštěvě – nepřestaly vám dojit krávy? Neshnilo vám obilí nastojato? Nenarodila se vám z vajec bílých slípek černá kuřata – plivníci? Jestli ano, nenechejte mě prosím tápat v temnotách a ozvěte se. Snad by pomohl vymítač.

No, sobota večer byla také veselá, pěly se prostonárodní i prostopášné písně, zněly kytary a Luděk mě dokonce přiměl ke sklence vína, kterou jsem neměla ani nepamatuju. Pravda ovšem je, že mě lstivě zlákal podlou lží. Tvrdil, že jeho Květa má svátek, on narozeniny a cosi mnohoznačně naznačoval o jakýchsi výročích. Jak se posléze ukázalo, neměl ani narozky, Květa neměla svátek, Aurora také vystřelila jindy, termín pochodu studentů neodpovídal a ani pražská defenestrace ten den neslavila výročí. Prostě a jednoduše kecal! Ale vzala jsem to hrdinně a vypila jsem dokonce 2 sklenky, ač jsem jinak totální nepitec. Na sobotě byl navíc jeden úžasný zážitek. Možná pro rodinu Černých běžná a všední záležitost, pro nás ostatní ale mana nebeská! Karel Černý dusil a pekl na ohništi cosi v obrovité nádobě obdélníkového tvaru. Vonělo to lákavě a když se kotel otevřel, ono to i nádherně vypadalo! Karel říkal : ekoprase. Bylo nám to jedno, eko neeko,i kdyby bylo to prase geneticky upravené, bylo to perfektní vepřové se zeleninou na pivě. Myslím, že takový žranec jsem ještě neměla. Dieta nedieta, namáčela jsem do vrstvy tuku tlusté 10cm chleba a přikusovala křehké kusy masa. Zázrak nad zázraky! Věřte mi! Naštěstí jsme dostali v neděli ještě domů jako výslužku a tak jsme si užili i doma.

Závěrečné hodnocení:

Společnost - 1

Úroveň - 1

Psi mravy - 1 (Bedřich 3-)

Jídlo - 1*

Krajina - 1

Ubytování - 2 (pouštěli do kempu cizáky s nekladným postojem vztahem k rozjíveným čoklům)

Celkově: NEJPOZDĚJI ZA ROK ZNOVU !!!!

Tedy, musím říct, že výběr vhodných témat je čím dál těžší. Článeček musí být vtipný, poutavý, musí mít švih a šmrnc, musí zaujmout a vyvolat reakci. Alespoň to poslední se mi stoprocentně podařilo. Jsem hrdá na to, že v ohlasu na mé články se vyskytl názor jedné poctivě rozhorlené čtenářky, která nazvala má díla „ výlevy paní poradkyně“.

Měla bych napsat : je mi to líto, ale musím napsat : je mi jí líto. Moje ambice vskutku nedosahují výšin touhy po Pulitzerově ceně. Moje touha je : jednoduše pobavit. Moje ambice jsou prostinké jako luční květinka, jako lehký vánek, jako klokotající potůček. A na tom něžně klokotajícím potůčku se válí chcíplá husa, která byla zřejmě mým prostinkým článečkem potrefena. Miluji zvířata, husy je mi skutečně líto, ale co naplat? Nemohu jí pomoci, mohu jen bezmocně přihlížet zbytečné smrti starého, nešťastného a osamělého ptáka! V zájmu uhynulé drůbeže vám všem, přátelé, kladu na srdce : „ kdo nechce, ať mé články nečte! Není to Kapitál ani Paměti soudruha Lenina, pryč je doba povinné četby těchto skvostů, pryč je doba VUMLů a kádrování! Přátelé, nebojte se, nic se vám nestane, je to dobrovolné a odposlouchávací zařízení mám z finančních důvodů umístěno pouze v několika exponovaných rodinách !“

No nic, začneme z jiného soudku, pokud možno z toho veselého.

Po úspěšném společném víkendu v Adršpašských skalách jsem my, účastníci, dospěli k názoru, že bez sebe prostě nemůžeme být. Citové pouto vzniklo naprosto spontánně, vzpomínky na krásné společné chvíle vyplněné žrádlem, chlastem a hudbou nás naplnily až po okraj srdcí. Několikrát jsme se sešli na Vyžlovce, kde se rožnilo, popíjelo a veselilo se.

Ti z velké dálky a výšky, tedy horalé Černí, mladí, nezodpovědní a svobodomyslní, mohli i přespat. Mohou si to dovolit, nedbají opuštěného děcka (25 let) a opuštěných pejsků, kočičky a chcíplého vysušeného netopýra na plotě, které zanechali doma. S sebou vzali pouze Richarda lví srdce, guláš, utopence, víno, čisté spodní prádlo a jeli se veselit. To my, zodpovědní, kteří máme doma povinnosti, nezaopatřené děti, nezaopatřené psy, my rozumní a uvážliví jsme se večer vraceli domů. Dlužno dodat, že domů jsme se mohli vracet díky tomu, že já preferuji jednoznačně abstinenci a tak mohu a nakonec, vlastně musím řídit. I my jsme vzali psí doprovod – Bedříška a Kamila. Na Vyžlovce žije Ráďa, Roman, Dáda, Bobeš, Raneša a Uli. Tedy úhrnem hrn : byla tam kopa lidí a psů a sranda. Ještě navíc dorazili Zajíci, načež už v domě nebylo pomalu k hnutí. Velmi rozumě se k problému přelidnění postavil Roman s mým Honzou, kteří, aby ulehčili prostoru, chodili obětavě do místní knajpy se džbánem pro pivo, několik si jich dali vždycky od cesty a džbán vypili vzápětí po příchodu za nezištné asistence a vydatné pomoci Karla, načež se museli vrátit do knajpy pro pivo do džbánku, několik si jich dali od cesty……………Nebývalá obětavost a ohleduplnost k ostatním členům komunity, nemyslíte?

Vyžlovečtí obývají velmi krásně zrekonstruovaný dům , který se honosí i balkonoterasou, která ovšem byla z důvodu rozpracovanosti objektu právě bez zábradlí, což mě přivedlo do stavu nadšeného vytržení. Balkon je ve výši 2. patra a to je přesně moje parketa. Já, která se bojím v přízemí vyklonit z okna, já, která mám závratě na druhé šprišli žebříku, já, která ve vlastním domově netuším, jak vypadá půda, neboť na ni vedou vachrlaté skládací schůdky vysoké závratné 2 metry, tak tedy já jsem měla podle představ našich hostitelů usednout na terase a veselit se! Jsem snad čáp, abych se usadila na komíně místního pivovaru? Jsem snad artista, křepce běhající po laně v kupoli cirkusu? Nejsem! Proto jsem se okamžitě rozhodla, že kuchyně a fortelný stůl se solidními židlemi bude pro mě to pravé místo. Tím jsem se ale svého trýznění nezbavila. Totiž, nejen, že všichni ostatní se po balkonu pohybovali suverénně, nebezpečně balancujíce na kraji. To bych překousla, nakonec, když machrujou, ať sletí! Ale oni tam klidně nechali všechny pejsky!! Ríša, Raneša, Bedříšek, Ulinka i Kamil se proplétali mezi stoly, nohami židlí i lidí a Raneša dokonce ležela na kraji terasy, přední nohy spuštěné dolů a hleděla do dáli. Dobře, Uliša a Raneša byly doma, s terasou měly zkušenosti a mohla jsem tedy po určitém zdráhání Radce věřit, že nemůžou spadnout. ALE BEDŘÍŠEK A KAMIL !!! Ti moji malí, nešikovní broučci, vždyť těm šlo o život. Náš přízemní dům neskýtá právě mnoho příležitostí ke trénování alpinizmu. A tak se mi ulevilo až v okamžiku, kdy Bedříšek usoudil, že zahradu už viděl, baby ho neberou a maminka je maminka a uložil se mi na zbytek návštěvy k nohám pod kuchyňský stůl. O Kamila jsem takové obavy neměla, protože Kamil je nalezenec, rasa značně nejistá a jako takový je velmi chytrý, což bych si o Bedříškovi tvrdit netroufla.

Od toho okamžiku byla slezina skvělá. Jídlo, pití (tedy snad, já měla minerálku) taky a sranda jako obvykle. Jen byla škoda, že Šustři a Matuni nemohli dorazit. A snad proto, aby o něco nepřišli, svolal Luděk sjezd do chudobince u Zilvarů v malé vesničce vysoko nad Chomutovem. Termín byl prázdninový, počasí dubnové. Chudobinec u Zilvarů je ve skutečnosti opravdu bývalým místním chudobincem, jen není u Zilvarů, je nyní zveleben do krásy a účelnosti chalupáři Šustrovými.

Cestu jsme měli podrobně popsanou Luďkem vtipálkem. Měli jsme uhnout z hlavní na Chemnitz a projet skoropolní silničkou mezi bizony. Těšila jsem se jako malá, miluju všechna zvířata a bizony jsem viděla jen v ZOO. Vím ovšem, že už je leckde chovají a nemohla jsem se tedy dočkat, až spatřím ty majestátní a impozantní hory masa. Viděla jsem prd. Jen po levé straně se v dáli popásaly echt české kravky stračeny. Luděk opět nezklamal. Za horizontem se silnička sklonila z kopce dolů do vesničky zajímavého rámce. Krásné a udržované chaloupky střídaly chaty vyšperkované větrníčky, trpaslíky a sádrovými vodníky, dřepícími nad umělohmotnými jezírky. Okna lemovaná obkladačkami, celkově – nádhera. Mám-li popsat věrně stav věcí – domy, chaty, chalupy – každý pes jiná ves, jak říkala má babička. Vesnice snad neměla jediného stálého obyvatele. Domky a domečky sloužily lufťákům a tak horskou vesnici zdobily vesele barevné slunečníky, živé ploty zastřižené podle pravítka, kopřivy i anglické trávníky. Jako balzám na duši působil Zilvaro-Šustrův chudobinec. Venkovská chalupa, stylově opravená, zapadala do krásné krajiny jako zadek na hrnec. I sousední dům mě víc než potěšil. Mé srdce zjihlo vzpomínkou na dětství a mládí, které mi bylo prožíti v mých rodných Sudetech. Ten dům, to byla klasická pohraniční architektura, kterou jsem tak důvěrně znala. Jako chalupa sloužil bodrému a rozvernému sousedovi, který nám začal tykat ještě než jsme opustili vůz. Byly na něm jasně patrné známky víkendové relaxace notně podpořené kamarádem alkoholem. Co také jiného v zapadlé vesničce po evidentně náročném pracovním týdnu ? Krásné přátelské pohraničí!

Sotva jsem zaparkovali vůz, nad plotem chudobince se zjevily dvě olbřímí chlupaté hlavy.

Jedna patřila Richardovi, druhá Dolince – jeho rodné sestře. Malá Eňa na plot ještě nedosáhla.

Všichni nás (alespoň doufám!) rádi viděli, i my je rádi viděli, jen Bedříšek nechtěl vidět nikoho a nic. Auto je auto, pro zcestovalého psa taková mobilní boudička, takže jaképak copak, mě se tu líbí a vy si trhněte. Zatímco Kamil stihl prošmejdit celý dům a zahradu, Bedřich hluboce zadumán hleděl z auta a předstíral, že ty lidi ani psy nezná. Nakonec si dal přeci jenom říct. Tempem splašeného plže se přesunul na zahradu a znaveně se sesunul pod zahradní stůl kde evidentně hodlal setrvat. Dolinka měla trochu problém, neboť její hlídací pud jí velí, že cizí psy na své zahradě není radno trpět. Už den předtím měla údajně jakési nedorozumění s Richardem, ale Bedříška nakonec vzala na milost, protože se držel pod stolem u mých nohou a tím její pozemek neohrožoval. Kamila vzali všichni psi v pohodě, protože on je povaha družná, skoro by se dalo říct drzá a také vzhledem ke své velikosti ho tibeťani neberou jako konkurenci a možná ani jako psa.

Luděk měl pro nás v chalupě ještě jedno velké překvapení: nové štěně !!! Tak to jsme tedy nečekali. Nebyl to tibeťan, spíš něco na způsob naháče vzhledem k absolutní absenci srsti.

Měl oblé a baculaté břicho a klidně postával v zádveří. Obzvlášť mužské části sešlosti bylo velmi štěňátko blízké, protože bylo plechové, na horní části těla mělo pípu a v bříšku Gambrinus.

A pak že chlapi nemají city. S tímhle štěnětem se doslova mazlili a rozplývali se nad jeho krásou, plností, tvarem, barvou …….. byť ze studeného kovu, jejich srdcím nejbližší!

Sezení venku bylo příjemné, Luďkem postavený krb s udírnou hořel, jídlo vonělo a řeči se vedly. Bylo to super. Květa a Luděk se opravdu překonali co se jídelníčku týče. Vynikající guláš, podávaný ve vydlabaných bochnících chleba byl skutečný skvost. Všichni byli nadšení, samozřejmě včetně psů, kteří dojídali zbytky pečených "„talířů" ovoněných a promočených gulášem. Paráda! Všechno bylo skvělé, bavili jsme se, ti co mohli popíjeli, ti co řídili záviděli. Stůl byl přeplněný, každý kdo přijel cosi dovezl a tak byla stolní směska hodna mnoha Michelinských hvězdiček. Kyselé okurky, nakládané buřty, bábovka, uzené koleno, zeleninový salát s majonézou, zeleninový salát bez majonézy, limonády, víno, pivo, guláš, klobásy, kafe se smetanou i bez ….. vpravdě, chyběla už jen cukrová vata a řetízák a mohla bych z výšky zvracet na lidi tak, jak jsem to dělávala coby robě na hornických dnech a Matějských poutích. Chyběla už jen kočka. Nebo chyběl Kočka? Teď fakt nevím ….

Tak a teď si takový malebně napěchovaný stůl hezky představte a pak si k tomu si přimyslete náhlou zoufalou paniku vzniklou úprkem před protrženou přehradou. To totiž vypuklo v okamžiku, kdy se z nebe spustily provazce lijáku tak rychle, jak to je možné jen na horách. A Krušné hory mají svůj název velmi oprávněně ! Zachraňovalo se co se dalo, nad stolem sice byl velký deštník, ale vodu nepobíral. Horečně jsem stěhovali jídlo, zachraňovali pití a holé životy. Jen Bedříšek nezachraňoval. Ležel pod stolem a spal. A tak musel být zachráněn proti své vůli. Byl odvlečen do domu, kde už bylo přepseno a přelidněno. Na chalupu totiž po nás dorazili Ráďa s Romanem a Dádou a samozřejmě Ulišou a Ranešou.

Ráďa je známá svým zdravým životním stylem, nás ostatní ženy z party irituje nechutně štíhlou postavou a mladistvým vzhledem. To se to někomu machruje, když nejí, cvičí, chodí, plave ……ale ať si zkusí vypadat tak jak vypadá a přitom jíst tak, jak slušný člověk má! Pak ať ukáže pružnou postavu a chůzi gazely! Kdyby jedla tak, jak je v České kotlině krásnou tradicí, měla by chůzi slonice před slehnutím a klasické české míry 120-120-120. Nebylo náhodou, že zdravovědná Ráďa nás okamžitě, jak skápla poslední kapka deště začala nutit do procházky. To je celá ona, hyperaktivní renesanční žena, která ještě za chůze stihne uplést košík na pečivo, utkat koberec a vybrat barvy na fasádu rekonstruovaného domu. Mezi námi – příšerné!! Nutí mě ke komplexům méněcennosti, navíc nutí Honzu, aby porovnával její a mou postavu, alespoň si to myslím. A ještě ke všemu je bruneta a na ty Honza trpí. K vzteku!

No, takže když ona – svěží a čerstvá jako letní ráno- začala buzerovat že je třeba se hýbat a že vyrazíme, šlo se. Její rodina je evidentně zvyklá a neklade důraznější odpor. Ostatním bylo prostě blbé se válet, když Ráďovci jdou ven. A tak se šlo. Tempo bylo všelijaké, protože se vytvořily skupinky které se různě couraly, zastavovaly a popocházely. Vpředu, ocas hrdě vztyčený se nesla královna plesu – Raneša. Prošli jsme vesnicí a po 300 metrech jsme z ní vyšli. Luděk, znalý místních poměrů navrhl, že bychom se mohli podívat na koně. To znamenalo vystoupat kopec na louku, což mělo za následek, že někteří astmatici se výrazně opozdili, takže Rádina zdravotní procházka stejně přišla v niveč. Výstup ale stál stejně zato.

Nahoře se prostírala nádherná šťavnatá louka s remízky a v dáli bylo vidět ohrady pro koně. Chůze přes louku připomínala chůzi po minovém poli, protože všechny místní louky evidentně sloužily jako pastviny. Pastviny byly vskutku kvalitně prohnojeny koňskými koblihami, v důsledku čehož museli být psi neprodleně uvázáni na vodítka, protože ty lákavě vonící kopečky přímo sváděly ke slastnému vyválení, případně k přesnídávce.

Nejvíc nadšený byl Kamil, protože má v krvi kousek jezevčíka a tedy i lovecké pudy. Zastřít svůj psí pach koňským lejnem pro něj bylo životním cílem a tak dělal co jen mohl, aby se mu v nestřeženém okamžiku podařilo se do voňavé hromady vrhnout. Vypadalo to, že ohrada v dálce je prázdná. Byli jsme zklamaní, ale psi nás táhli dál a ukázalo se, že jejich nosy byly podstatně lepší, než naše oči. Koně tam opravdu byli, ovšem sliboval-li Luděk koně, zapomněl dodat, že jsou menší, než naši psi! Byli opravdu rozkošně prťaví a ve stádu byla i hříbátka. Ta byla opravdu podstatně menší, než naši tibeťani. Koníci se vůbec nebáli a nerozpakovali se přijít až k nám. Psi byli v šoku. Nevěřícně zírali na ty podivně vonící psy, kteří vydávali naprosto nepsí zvuky. Žádný ze psů ale neprojevil ani nejmenší agresivitu. Spíš udivený zájem a touhu si s koníky pohrát. To vzájemné očichávání a zkoumání bylo fakt úžasné. Vůbec jsme se nemohli od ohrady odtrhnout a nebýt odporných muších hejn, snad jsme tam trčeli do večera. Jak jsme se vzdalovali od ohrady, začala ve mně hlodat stejná myšlenka jako pokaždé, když vidím jakékoliv zvíře. Máme velký pozemek, koník nebo dva by se tam krásně popásali …… kdyby se mé představy splnily, popásalo by se nám na zahradě stádo složené z šírského nebo frízského koně, klokana, lamy, ovce, kozy, hrošíka liberijského, dále by tam byla voliéra s papouškem kakadu, medvídek mýval by se cachtal v bazénku a završila by to americká vačice. Musím ale sebekriticky přiznat, že kdybych si doma prosadila svou, náš pozemek by se už zdaleka nejevil být tak velkým jako dnes.

Na závěr procházky, nebo spíše, vzhledem k tempu – proploužky jsme dorazili na vrchol stoupání nad vsí, odkud byl takový úžasný pohled na České středohoří, že to až vyráželo dech. Nakonec, ta Ráďa nemá až tak zvrhlé touhy. Procházka stála zato.

Když jsme se večer loučili, ostatní zůstávali a mě to bylo líto. Doma jsme ale měli povinnosti a nedalo se nic dělat. Strašně se těším na jaro, kdy si pronajmeme celý kemp a sejdeme se znovu v plném složení a plné síle a na celý víkend. A tam zůstaneme celou dobu i kdyby čert na koze jezdil a globální světová krize položila českou, již dávno před krizí položenou ekonomiku.