DO-KHYI
Přejít na obsah
JAK JSME SI POŘÍDILI LÁSKU NA CELÝ ŽIVOT
OBSAH KAPITOL:
 
I. - Barunka
II. - Rosen
III. - Balinka
IV. - Socializace štěňat aneb, jak vychovat delikventa
V. - Rodinný lékař
VI. - Výstavy
VII. - Dorinka
VIII. - Gesar
IX. - Jak dobře umístit štěně
X. - Jak se stát mediální hvězdou
XI. - Kterak k nám zavítalo Nizozemí
XII. - A takhle to začalo
XIII. - Garinka, Jingda a Ivanka, aneb každý pes, jiná ves
XIV. - Máme nový domov
XV. - Mezilidské a mezipsí vztahy
XVI. - Pomocníci, aneb - pes je užitečné zvíře
XVII. - Poppy
XVIII. - Pomocníci II.
XIX. - Chovatel. Chovatel?
XX. - Kamarádky
XXI. - Psí zima
XXII. - Cesta na Slovensko a jak jsme ke Kamilovi přišli
XXIII. - Psí láska
XXIV. - Rozhodčí a výstavníci
XXV. - Černá duše - černá těla
XXVI. - Bedříšek a ti druzí
XXVII. - Blízká setkání psího druhu
XXVIII. - Zilvarovic chudobinec

Kapitoly:
Kapitola I. - Barunka

Když jsme si na počátku roku 94 přivezli domů rozkošnou chlupatou kuličku, ani zdaleka jsme netušili, jak tento krok poznamená celý náš příští život. Psy jsem měla vždycky, vlastně ani nepamatuji, kdy jsem ráno nemusela vstávat a za jakéhokoli počasí venčit. Měla jsem psy velké i malé, chlupaté i hladkosrsté, přátelské i ostré. Abych tak řekla, každý pes, jiná ves. Tibetská doga mě ale dostala. Nikdy dřív jsem takové plemeno nepoznala, ale již po několika prvních dnech jsem byla pevně rozhodnuta, poznat ho podrobně a do hloubky.
Tak tedy, štěňátko se vznešeným jménem Dharma jsme okamžitě překřtili na českou Barunku. Dnes mi to připadá bezmála jako svatokrádež, ale v té době jsem nemohla tušit, že poněkud exotické jméno Dharma odpovídá vznešenému charakteru psí dámy rozhodně lépe, než Barunka, která přímo evokuje představu selského děvčete s pusou umazanou od povidel.
Barunka ale jméno přijala za své, a tak jí už zůstalo. Byla to odmalička dáma každým coulem. Důstojným krokem princezny z tajemného Orientu se nehlučně pohybovala po domě i zahradě, Nikdy se nám ji nepodařilo přistihnout venku v dešti, rozcuchanou silným větrem, či dokonce, nedej Bože, umazanou blátem. Barunka dokáže nemožné. Jestliže vytrvale prší a povětrnostní podmínky nejsou optimální, zvládne vydržet bez venčení klidně 24 hodiny, jen aby nemusela svou vznešenou nohu omočit v nečisté kaluži.
Hned první den, kdy vstoupila do našeho života a rodiny nás naprosto uchvátila tím, jak neskonale rozumná a pohodová byla. Ani na chvilku nedala najevo stesk, či smutek. Bývalá rodina jako by jí vůbec nescházela. Pečlivě prozkoumala své nově nabyté teritorium,seznámila se s našimi psy, kterým ovšem věnovala pouze velmi nedbalou pozornost, prošla dům i zahradu a s večerem se odebrala do boudičky, jako by v ní byla odjakživa. Naše okouzlení a nadšení nebralo konce. Důvěrně jsem znala hrůzy probdělých nocí, vyplněných nářkem a zoufalým jekotem opuštěných štěňat. Ty psychologické války, kdo z koho, jistě znáte. Ten slabší (zpravidla majitel), hned první noc podlehne a štěně skončí v lepším případě u postele, v tom horším (pro majitele, nikoli pro vítězné štěně), v posteli. Ne tak Barunka. Celičkou noc se nad naším domem rozprostíralo velebné ticho. Naše nadšení neznalo mezí.
I druhý večer, jakmile se smrklo, Barunka se sama a dobrovolně odebrala do otevřeného kotce, ve kterém měla připravenou boudu a neprodleně usnula. Idyla přímo pohádková.
Ukolébáni minulou nocí, která tak úspěšně proběhla jsme i my ulehli a usnuli spánkem spravedlivých, abychom byli kolem půlnoci vyburcováni ze spaní šíleným řevem. Ochrnutá hrůzou z toho děsného zvuku jsem chvíli ohromeně naslouchala. První, co mě napadlo bylo, že se Herodes vrátil dokončit své příšerné dílo a začal znovu vraždit neviňátka.
Ten jekot se nepodobal ničemu, co jsem do té doby měla možnost slyšet, neboť hororové filmy zásadně nesleduji. Čím jsem starší, tím slabší nervovou konstituci mám a proto zásadně vyhledávám pouze lehce infantilní a nezávadné komedie. Zacloumala jsem manželem a vzápětí jsme se společně vyřítili ven do noci, ve zmatku a tmě nahmatali vypínač, rozsvítili ….
a naskytl se nám přežalostný pohled. Barunka, zřejmě dezorientovaná tmou ve snaze opustit kotec, opustila jej pouze hlavou a krkem, které se jí podařilo prostrčit okem silného pletiva.
Hlava teď nešla zpátky a tělíčko naopak ven a nastala tragicky patová situace. Barunka, evidentně přidušená, teď už jen tiše hýkala, tvářičku měla strhanou a v očích zoufalý výraz štvance, žadonícího o pomoc. Odjakživa jsem hrdá na svou pohotovost, chladné a logické, a hlavně bystré myšlení. Ani tentokrát jsem nezklamala. Velmi účinně a logicky jsem se rozhýkala spolu s Barunkou, nohy se mi podlamovaly, hlas přeskakoval a holýma rukama jsem se snažila roztáhnout oko z drátu silného jako mužský ukazováček. V okamžiku, kdy se můj stav přiblížil mdlobám se na scéně objevil můj muž. Odstrčil mě energicky stranou
(dlužno podotknout, že velmi nevybíravým způsobem), odkudsi z kůlny vylovil obrovské pákové kleště a Barunku během okamžiku osvobodil. Jak jsem ho v tu chvíli obdivovala a milovala ! V blankytně modrém pyžamu, efektně nasvícen měsíčním svitem, v ruce třímajíc obrovské kleště mi připadal stejně hrdinný jako svatý Jiří, který právě skolil lítou saň.
Barunka byla zachráněna a byla to definitivně poslední její noc, strávená v boudě a v kotci, byť otevřeném. Její pomyslný pelíšek se stěhoval do kuchyně,do ložnice, na terasu,do obýváku, do garáže, do auta, prostě všude tam, kde se naší carevně zrovna ten večer zachtělo nocovat. A musím říct, že Barunka je skutečně velmi variabilní a společenský pes. Cestuje s námi v podstatě všude. Umí se vzorně chovat v hotelu, stejně jako na pláži, v restauraci i na návštěvě. Když s námi byla na týdenním pobytu ve Špindlerově Mlýně, sdílela s námi samozřejmě hotelový pokoj. V recepci jsme požádali, aby pokojská vstupovala pouze v případě, že bude na 100% vědět, že je pokoj prázdný, tedy i bez psa. Hotel byl dost drahý a tak jsem se chtěla, čistě pro jistotu přesvědčit, že Barunka, bude-li zanechána na pokoji sama bez dozoru, nepojme jakousi pozdně pubertální myšlenku a nespáchá škodu na zařízení pokoje.Halasně jsme tedy opustili pokoj, abych se vzápětí neslyšně, bosa připlížila chodbou zpět a přiložila ucho na dveře. Vevnitř bylo hrobové ticho a v tom jsem zaslechla na druhé straně zadržovaný dech Barunky. Přímo jsem cítila její ucho, přiložené na dveřích z druhé strany. Obě jsme chvíli naslouchaly a náhle, po několika vteřinách vyčkávání jsem z vnitřku zaslechla několik skoků a vzápětí vrzání postelí. Barunka , poté, co se přesvědčila, že jsme skutečně pryč, ulehla k zaslouženému odpočinku do naší postele.Nevím, jak to dokázala, ale v okamžiku, kdy jsem prudce otevřela dveře, ležela na svém pelíšku a tvrdě spala. Na důkaz toho dlouze zívla a udiveně pootevřela oko. Její výraz hovořil za vše.“Copak, něco jsi zapomněla?“, ptaly se její oči. Postele ovšem nesly jednoznačné stopy a tak tomu bylo po celou dobu našeho pobytu. Postel byla jejím jediným hříchem, který jsme jí rádi tolerovali, protože jinak byla skutečně vzorná.Disciplinovaně čekala na náš návrat z restaurace,kam sice zpočátku chodila s námi, ale když si vybrala poněkolikáté k ulehnutí uličku mezi stoly a číšník nešika o ní párkrát zakopl, zůstala raději v posteli. Barunka také nezřízeně miluje jízdu autem kamkoli, byť by to jen na nákup bylo. Ochotně počká ve voze před obchodem, nevadí jí ani cestování v parném létě, kdy se kabina vozu mění na pec. Je to výsostně společenský pes. Jednu nehezkou vlastnost ale Barunka přeci jenom má. Je to potvora neposlušná,která navíc dokáže strhnout k občanské (psí) neposlušnosti i ostatní. Podnikáme dlouhé procházky, ostatní psi mohou chodit na volno, Barunka ale ne. Odzkoušeli jsme to mnohokrát, nikdy nezklamala. Scénář takové procházky je pokaždé navlas stejný. Barunka je puštěna z vodítka, v očích jí zasvítí ďábelský ohníček a ona vyrazí prudce vpřed, načež střelhbitě zmizí z dohledu. Ostatní se po krátkém zaváhání přidají. V okamžiku, kdy zapískám, vrátí se celá smečka tryskem ke mně, jen Barunka ne. Zastaví ve vzdálenosti sta metrů, potěšeně vrtí celým tělem a vyčkává. Ve chvíli, kdy jí takřka docházím, vyrazí opět vpřed jako dělová koule. Prakticky nikdy se mi ji nepodaří přivolat. Považuje celou, pro mě infarktovou situaci za skvělou zábavu, ale já její nadšení nesdílím. Za každým křovíčkem tuším zelenou kamizolu, třímající v ruce ostře nabitou kulovnici a při té představě se o mě pokoušejí mrákoty. Ta bestie navíc totálně rozloží morálku všech ostatních psů, kteří jsou jinak v její nepřítomnosti poslušní, ovšem v mezích možností pasteveckého plemene. Jelikož ale nejsem přívržencem vojenského drilu, kdy se pes nadšeně plazí, skáče, neskáče, sedí, leží, stojí, to vše na základě sebemenšího pokynu psovoda, stačí mi, že moji psi na zavolání přijdou. O mnoho víc ani není třeba, lidí si nevšímají a ke psům jsou velmi přátelští. Jsem si vědoma toho, že teď nepotěším rodinu služebních kynologů, ale jsem toho názoru, že pes je také člověk, a jako takový má nárok na vlastní názor. Je-li názoru, že sednout, či lehnout není nezbytně nutné, budiž, má na to právo. Psi mě v mezích vlastních možností poslouchají jaksi z lásky, výcviku nejsem schopna. Proto asi mi učarovaly tibetské dogy a ne třeba dobrmani. Jsem zastánkyní demokratické výchovy. O problému pohovořit, vysvětlit si jej mezi čtyřma očima a pak se smířit s tím, že si můj pes stejně udělá, co bude chtít.Proto jsme problém s Barunkou vyřešili dlouhým vodítkem. Ostatní jej nepotřebují a bez špatného vzoru své družky se mohou pohybovat svobodně. Dnes už je Barunka v pokročilém, takřka kmetském věku, ale nevhodné chování na vycházkách má pevně zakódováno, jak by řekl klasik, je to v ní jako v koze. Také už dávno zapomněla na noční drama z dob svého útlého dětství , ale do boudy se od té doby uchyluje pouze občas, a to hlavně ve chvílích, kdy zbylá část naší smečky zahájí své obvyklé večerní rejdy. Nad ty je Barunka povznesena a zásadně se jich nezúčastňuje. Vždy po večeři nastává „hrací čas“, kdy se celé stádo šílenou rychlostí řítí zahradou a dvorem, za mohutného funění a vrčení se válí v jedné obrovské, chlupaté hromadě. Z hromady se co chvíli oddělí jeden pes, který posléze potrhle prchá, pronásledován nadšeně štěkajícím zbytkem smečky. V okamžiku, kdy je uloven se opět vytvoří chlupatá koule, ze které střídavě trčí nohy, ocasy a zuby. Tyto hlučné, pubertální hrátky Barunka nemiluje. Sleduje z terasy napůl shovívavě, napůl povýšeně tyto hry, později, teď již méně shovívavě, ale o to víc naštvaně z boudy. Tam je zpravidla nucena se uchýlit, když hra nabere náležitých obrátek. Zdivočelé stádo, cválající zahradou a dvorem to bere i přes terasu a bezohledně převálcuje vše, co se včas neuklidí z cesty. Barunka, jako rozumnější, tedy ustoupí a uklidí se do boudy – jediného bezpečného místa. Zhruba po půlhodině jejich dovádění je Barunčina shovívavost definitivně u konce, zvedne se, důstojně nakráčí doprostřed bujaré hry a temně zaduní. Její slova jsou jasná: „tak, dost srandiček, koukejte toho nechat, stmívá se, věnujte se povinnostem!“. Tuto výzvu všichni bez řečí akceptují a pokojně se rozejdou na svá strategicky rozložená hlídací stanoviště. Akceptuje ji i Rosík, ačkoli je vůdcem smečky. Rosík byl dlouho ve složité situaci. Do smečky, kde již dva roky vládla Barunka, přišel jako štěně a do své dospělosti ji respektoval jako vůdkyni.
Jakmile dospěl, začal uplatňovat svůj nárok na tuto zodpovědnou funkci a Barunka mu ji, byť se skřípěním zubů a neochotně přenechala. Rosík to řeší velmi diplomaticky. Byť vládne smečce pevnou rukou ( v tomto případě tlapou),kdykoli je nucen zakročit i proti Barunce, vzápětí se jí omluví olízáním uší a obličeje. A tak je Barunčina hrdost zachována a Rosík vládne moudře a spravedlivě.
Úhrnem řečeno, Barunka je vznešená, chytrá a krásná. U ženského lidského rodu se tyto vlastnosti namnoze vylučují, u fenky to ale možné je a lze to dokonce dokázat výstavními výsledky. Každý jistě pochopí, že naše nadšení zcela logicky vyústilo v pořízení dalších tibeťanů, kteří postupně zaplnili nejen náš dům, ale hlavně naše srdce.

Návrat na obsah